NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 4

Sochařství.

Sochařství v užším smyslu zahrnuje v sobě skulpturu, v širším smyslu řezbářství, pálené práce v mědi, kovolitectví, díla z hlíny vytvořená, umění kamenické a rytectví pečetí. Všechny tyto druhy sochařství jsou s živnostmi, které rovněž s toutéž látkou co činiti mají, tak v úzkém styku, že namnoze nelze rozhraní mezi nimi vyšetřiti, a četné nálezy úřadů živnostenských právě na potíž rozlišování tohoto narazily.
I. Právo živnostenské.
Sochařství a veškery odrůdy jeho nepodléhá dle odst. V. c) vyhl. patentu k řádu živnostenskému předpisům řádu živnostenského, avšak úřady živnostenské opět a opět hleděly kompetenci své podříditi jednotlivá odvětví tohoto umění. Stížnosti proti tomu vznesené vyvolaly dobrozdání obchodních a živnostenských komor. Vídeňská obchodní a živnostenská komora odpověděla k otázce, zda sochařství jakožto krásné umění ve smyslu čl. V. c) vyhl. patentu k ř. živnost. sluší považovati za živnost, takto: »Při sochařství běží o díla umělecká t. j. o taková díla, která vytvářejí se nikoli k uspokojení obyčejných potřeb, nýbrž jen ku povznesení krasocitu, nebo v daném případu k tomu cíli slouží, aby vznešený pocit v duši divákově vyvolán byl. Mylným jest názor, jakoby sochařství bylo činností živnostenskou; neboť v cís. patentu ze dne 19. října 1846 na ochranu literárního a uměleckého vlastnictví výslovně stanoveno jest, že původce díla uměleckého může dílo dle vůle své rozmnožovati a že každá rozmnoženina takováto považovati se má za dílo původní. Nepřestává-li dílo umělecké rozmnožováním býti uměleckým dílem, nemá ani tvůrce jeho proto, že použil práva sobě příslušejícího a dílo rozmnožil, pozbýti důstojenství umělce. Co se pak prodávání děl uměleckých týče, kterážto skutečnost uvádí se jako zvláštní znak živnostenské povahy sochařství, budiž vzato na vědomí, že umělci — jak známo — vyhledávají netoliko výstavy, nýbrž i obchodníky se zbožím uměleckým, aby díla svá prodali.« Z důvodů těchto prohlásila pak komora vídeňská, že sochař není povinen ohlašovati živnost ani pokud jde o rozmnožování a prodej díla jeho.
II. Objem. Při rozlišování sochařství od jiných (příbuzných) živností jest všeobecně závažným ten moment, zda skutečně na straně tvůrcově jeví se svobodná tvorba umělecká, zda tedy vynalézavost (invence) a tvoření dle vlastních návrhů a modelů jest základem umělecké činnosti čili nic. Jistá obchodní komora (linecká) prohlásila, že sochaři jsou oprávněni zhotovovati truhlářské práce opatřené řezbářskými výtvory, pokud na nábytku převážnou měrou .zastoupeny jsou práce řezbářské.
Rozlišování dotčené bylo důležitým jednak
1. co do práva k rozmnožování, jednak
2. co do vydržování pomocníků, jichž potřebí jest při pracích »k dokonalému pořízení výrobků« (§ 37 ř. živn.). Pokud jde o rozmnožování, musilo být dle § 2 zák. na ochranu vlastnictví literárního a uměleckého (cís. pat. ze dne 19. října 1846 č. 992 sb. zák. soud.) sochaři přiznáno právo, aby mohl dílo své v libovolné formě rozmnožovati, nejsa proto podroben řádu živnostenskému, jakkoli jest mu při rozmnožování nutnou pomoc sádrolijců. Své doby poukazovala vídeňská obchodní komora v jednom dobrozdání svém s důrazem na to, že sádrolijec pracuje dle cizích modelů, kdežto sochaři přináleží právo pořizovati odlitky svých vlastních děl. Ohledně používání pomocných dělníků, kteří ku př. mohou býti nezbytnými pro sochaře mezi kamenníky, pro řezbáře mezi truhláři za účelem práce přípravné, bylo rovněž rozhodujícím rozlišovati, zdaž práce umělcova v poměru k práci na díle vykonané živnostníkem má převahu čili nic. Co se týče důležité otázky o hranicích mezi sochařstvím a kamenictvím, učinila liberecká obchodní a živnostenská komora toto dobrozdání: »Hranice mezi oběma živnostmi leží přirozeně v tom, že sochaři jest provésti veškery figurální a ornamentální práce, kdežto kamenník spracovává kameny u všemožné předměty stavební a potřební, pokud do nich nezadělává se práce okrasná, jako jsou: římsy, schody, krytby, sloupy, pásky podokenní, plotny, kvádry, břevnoví atd. Dlužno tedy sochaři jako práci vlastního oboru ponechati ryjectví, figury, ornamenty všech druhů atd. Celkem ovšem nezbytno doznati, že obtížno jest vytknouti přesnou hranici a že by nebylo nic tak choulostivým, jako lpěti úzkostlivě na hranici libovolně stanovené a brániti kamenníku ve snaze po vytvoření plodů vyšších obstihujících tu i tam umění, a s druhé strany odsouditi kamenníka k tomu, aby pořizoval každou jednoduchou práci, které potřebuje sochař jako přípravy k umělecké činnosti své.«
III. Daně.
Výtvarní umělci nejsou dani výdělkové podrobeni. Avšak dvorská kancelář (dek. ze dne 19. října 1813 č. 1188 vyhlášený čes. gub. dekretem č. 38964) stanoví: »Byť i občanští sochaři zhusta mohli býti počítáni mezi umělce, provozují přece jen živnost, poněvadž jich zaměstnání méně má za účel uspokojiti vkus umělecký, hovíc spíše zvláštním potřebám v různých poměrech občanské společnosti, a proto podléhají dani výdělkové.« Také dle nového zákona o dani výdělkové z r. 1896 sluší míti za to, že sochaři podrobeni jsou obecné dani výdělkové a to tím spíše, poněvadž jich § 2 cit. zák. nevyjímá a § 3 téhož zák. od povinnosti daňové neosvobozuje.
O vlastnictví k vytvořenému dílu uměleckému a o zákonné ochraně vlastnictví toho viz nyní zák. ze dne 26. prosince 1895 č. 197 ř. z. Která díla zákon tento chrániti chce, uvádí § 1 a vykládající jej § 4 cit. zák. Podrobnosti viz ve čl. »Právo autorské«.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Sochařství. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 574-576.