Ne dospělost zaměstnancova sama o sobě nebrání vzniku pojistného poměru. — Rozhodnutím ze dne 14. listopadu 1925, č. 447400, vyslovila zemská správa politická v Praze na základě § 66 zákona ze dne 30. března 1888, č. 33 ř. z., ve sporu všeobecné nemocnice v N. P. s okresní nemocenskou pokladnou tamtéž, že pokladna tato podle § 8, odst. 3. citovaného zákona jest povinna nahraditi útraty, vzešlé ošetřováním svého člena J. H. v této nemocnici od 14. do 30. záři 1923, částkou 340 Kč. Rozhodnutí jest odůvodněno takto: „Konaným šetřením bylo zjištěno, že J. H. před vstupem do nemocnice dne 14. září 1923 zaměstnán byl — vzdor tomu, že jemu nebylo ještě 14 roků a že nebyla dosud společenstvem učňovská smlouva podepsána — co učeň od 6. září 1923 u J. Κ., klempíře ve S. P., a byl tudíž od tohoto dne vzhledem k ustanovení §u 1 nemocenského zákona členem okresní nemocenské pokladny v N. P., neboť členství tomu může býti na újmu právní předpis, platný při uzavírání učňovských smluv, kdyžtě skutečný poměr pracovní (učňovský) prokázán jest nejen výpovědí ošetřovaného, nýbrž i přihláškou učebního pána, který v den úrazu jej co učně ku této pokladně s datem nastoupení dne 6. září 1923 přihlásil. U této pokladny, resp. u jejího orgánu, hlásil se ošetřovaný ještě v zákonné lhůtě ochranné (§ 6 b nemocenské zákona) nemocným, tedy ještě v době, kdy měl nárok na pokladniční dávky dle § 13, odst. 3. nemocenského zákona a jest proto tato pokladna povinnou hraditi požadované léčebné.“. Ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím nevyhovělo odvolání okresní nemocenské pokladny v N. P. z tohoto rozhodnutí a potvrdilo je z důvodů v něm uvedených, k nimž dodalo: „I kdyby nešlo snad o učňovský poměr ve smyslu živnostenských předpisů, přece šlo o pracovní poměr ve smyslu § 1 nemocenského zákona. Jestliže snad H. nevykonával práce při řemesle klempířském, ale práce v domácnosti, jak J. K. uvedl v protokole ze dne 27. září 1923, již tím byl založen pojistně povinný
54 pracovní poměr. Mohou totiž podle § 246 občanského zákona nezletilí poručenci i bez svolení poručníka se samostatně smlouvou k pracovním úkonům zavazovati. V daném případě jest však miti za to, že H. práci u K. Přijal se svolením svých zákonných zástupců, takže tím spíše šlo o platnou smlouvu pracovní. O stížnosti uvážil Nejvyšší správní soud toto: Jak patrno z vylíčeného děje, vybudováno jest naříkané rozhodnutí na právní thesi, že 13 a půl roku starý J. H. mohl platně uzavříti smlouvu pracovní (učební), ježto podle § 246 občanského zákona nezletilí poručenci i bez svolení poručníka se mohou samostatně smlouvou zavazovati k pracovním úkonům. Proti tomuto právnímu názoru neformuluje stížnost žádné námitky, nemůže proto ani Nejvyšší správní soud přezkoumávat! po této stránce zákonitost naříkaného rozhodnutí. Pak nelze však shledávali vadu řízení v tom. nevyšetřil-li žalovaný úřad, zda H. vstoupil do práce k J. K. se svolením zákonného zástupce, poněvadž okolnost ta jest nerozhodna, když zůstal nevyvrácen názor úřadu, že H. se mohl samostatně, tudíž beze svolení zákonného zástupce k pracovním ůkonům zavazovati. Jiná jest otázka, zda k takové smlouvě vůbec došlo. Po této stránce namítá stížnost, že ve spisech není podkladu pro předpoklad, že by H. byl takové ujednání uzavřel. Tu stačí poukázatii na seznání J. K., že od 6. září 1923 J. H. ve své dílně zaměstnával různými pracemi, na příklad třením barvy a pod., na jeho přihlášku ze dne 14. září 1923, kterou jmenovaného jako učně přihlásil u okresní nemocenské pokladny v N. P. od 6. září 1923 počínajíc, a na výpovědi J. H., že dne 6. září 1923 u J. K. nastoupil do učení, kteréžto průvody dulžno uznati za dostatečný podklad pro závěr úřadu, že došlo — byt i činy konkludentními — ke zmíněné smlouvě mezi J. K. a J. H. Pro otázku, zda tu jest pojistný poměr ve smyslu nemocenského zákona, jest pak bez právního významu, zdali smluvní poměr mezi K. a H. byl poměrem učebním ve smyslu předpisů živnostenských. Zaměstnával-li K. H-u pracemi učňovskými, ač nedovŕšil 14. roku věku. provinil se tím snad proti předpisům živnostenského řádu, po případě proti předpisu § 10 zákona č. 91 Sb. z. a n. z r. 1918, dle něhož v živnostenském podniku se nesmějí zaměstnávat! děti, dokud nedokončily povinné návštěvy školní a nedosáhly věku 14 let, porušení těchto předpisů nečiní však ještě neplatným, resp. právně nemožným založení poměru pracovního, služebního neb učňovského ve smyslu § 1, odst. 1. nemocenského zákona, jenž nevyžaduje jiného, než aby tu byl smluvní závazek jedné strany, konati druhé straně služby ve smyslu § 1151 občanského zákona. To správně vystihl žalovaný úřad, vysloviv: „I kdyby nešlo snad o učňovský poměr ve smyslu živnostenských předpisů, přece šlo o pracovní poměr ve smyslu §u 1 nemocenského zákona.“ Míjí se proto cíle stížnost, jež se snaž( dovoditi, že tu nebylo poměru učebního ve smyslu živnostenských předpisů. Proti existenci učebního nebo pracovního poměru směřuje další námitka stížnosti, že H. byl u K. umístěn z ohledů humánních. že tedy nevstoupil do poměru pracovního a že K. byl zavázán posílati H do školy. Okolnosti tyto, i kdyby byly správné, nemohly by však vyloučiti možnost smlouvy námezdní, ježto ohledy humánní nebrání založení poměru pracovního a zmíněný závazek K. mohl by miti snad význam pro posouzení sporné pojistné povinnosti, kdyby K. H-u byl do školy skutečně posílal a činnost ta vylučovala pravidelné zaměstnání v dílně. Že by tomu tak bylo. stížnost ani netvrdí a ze spisů nevychází. Nemohly proto námitky stížnosti otřásti výrokem žalovaného úřadu, že zaměstnáním J. H. u J. K., při řemesle klempířském byl založen pojistný poměr ve smyslu § 1 nemocenského zákona. Stížnost ještě dovozuje, citujíc předpis § 2, odst. 2. nemocenského zákona, že J. H. jako osoba přijatá do rodiny J. K„ t. j. do péče podlé § 186 občanského zákona, vypomáhal snad v domácnosti jako děti na venkově vůbec svým rodičům pomáhají, že nemožno však mluviti o pravidelném poměru pracovním. Vývody tyto dlužno odmítnouti jako nepřípustnou novotu.
55 podle § 5 a 6 zákona o správním soudě. Pokud konečně naříkané rozhodnutí kondicionelně dovozuje, že by tu byl pojistný poměr, i kdyby H. nevykonával práce při řemesle klempířském, nýbrž v domácnosti, potírá stížnost tento názor právem, ježto, jak nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, v období před 1. lednem 1924 — a o toto období tu jde — práce v domácnosti nezakládaly pojistné povinnosti nemocenské. Avšak nesprávnost tohoto názoru. vysloveného úřadem in eventum, nemůže vésti ke zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost, když toto jest jinak správně odůvodněno, jak bylo shora vyloženo.
(Nález Nejv. správ, soudu ze dne 20. listopadu 1928, č. 31212/28.)
56