Č. 10218.

Stavební právo (Praha). — Řízení správní: Ze stavebního povolení, usneseného radou hl. m. Prahy, ale primátorem podle § 24 zák. č. 88/20 Sb. sistovaného a proto straně nesděleného, nemůže strana vyvozovati práva, třebas jí později při intimaci zamítavého vyřízení měst. rady bylo sděleno.
(Nález ze dne 14. prosince 1932 č. 19780.)
Věc: Anna K. v Praze proti zemskému úřadu v Praze o stavební povolení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městská rada hlavního města Prahy usnesla se ve schůzi konané dne 26. dubna 1929, aby st-lce za určitých podmínek bylo uděleno stavební povolení ke stavbě rodinného domu na pozemkové parcele č. kat... staveništi v Praze-Dejvicích. Magistrát jako stavební úřad usnesení to st-lce zatím neintimoval, nýbrž vzhledem k tomu, že regulační úřad se vyjádřil, že projekt stavby odporuje v několika bodech zastavovacím podmínkám plánu polohy, sdělaného státní regulační komisí a schváleného min. prací, předložil spisy primátorovi hl. m. Prahy, který rozhodnutím z 8. listopadu 1929 podle § 24 zák. z 5. února 1920 č. 88 Sb. usnesení městské rady z 26. dubna 1929 z uvedeného důvodu zastavil.
Výměrem magistrátu z 23. listopadu 1929 byla pak zamítnuta žádost st-lčina za povolení stavby rodinného domu na pozemku č. kat. . . v Praze-Dejvicích, poněvadž projekt v několika bodech odporuje zastavovacím podmínkám a regulačnímu plánu státní regulační komise, potvrzenému min. prací. Při tom byl jí teprve sdělen obsah povolujícího usnesení městské rady z 26. dubna 1929 a zastavujícího je rozhodnutí primátorova a doloženo, že rozhodnutí to vzala městská rada ve schůzi dne 15. listopadu 1929 na vědomí, a že vzhledem k tomu stala se žádost st-lčina za stavební změny bezpředmětnou.
Odvolání, jež podala st-lka z tohoto výměru, stavební sbor hl. m. Prahy usnesením ze 4. března 1930 zamítl v podstatě z těchto důvodů: Usnesením městské rady z 26. dubna 1929 nestalo se stavební povolení pravoplatným, protože magistrát jako stavební úřad straně žádné rozhodnutí nevydal (viz § 124 stav. ř.), a je námitka vznesená st-lkou v tom směru lichá. Primátor hl. m. Prahy podle ustanovení § 24 zák. č. 88/20 jest povinen dbáti toho, aby předpisů zák. č. 88/20 bylo šetřeno, a dohlížeti k tomu, aby ve smyslu § 15 nebyla povolována stavba, která jest v rozporu s disposicemi platného regulačního plánu. Podle tohoto zákonného předpisů bylo zastaveno primátorem vydání rozhodnutí v této věci stavební, což městská rada vzala bez námitek na vědomí; stavební úřad vydal na tomto podkladě napadené rozhodnutí, opíraje se o ustanovení § 15 zák. č. 88/20, a nelze v tomto postupu shledat nezákonnost. Co se týče odůvodnění v odpor vzatého rozhodnutí, uznal stavební sbor jeho odůvodněnost v tom, že projekt vytvářením podkroví a překročením zastavitelné plochy i umístěním garáže v isolované poloze jest v odporu s platným regulačním plánem. Tento připouští, aby okna v podkroví byla buď ve formě vikýřů nebo ve štítech, kdežto projekt na straně do ulice »Na viničných horách« vytváří místo štítu v plném smyslu průčelí další etáže a pokud vytknuto překročení míry zastavění, jest ono při projektu, projednávaném při komisi dne 13. dubna 1929, nesporné, neboť v řízení tom stavebník setrval na projednání projektu v celém rozsahu plošném, a nelze tu dbáti jeho prohlášení při projednávání navržených změn projektu, neboť napadené rozhodnutí vztahuje se na řízení o původním projektu. Poukazu, že právě dotčené odchylky byly jinde připuštěny, nelze dbáti, protože určité případy stížností nejsou uvedeny, a mimo to každý případ dlužno posuzovati samostatně, individuelně podle daných poměrů a okolností, aby bylo lze přihlížeti jen k případům totožného řešení za těchto místních poměrů. V tom ohledu však stížnost nic určitého neprokazuje, a nebylo lze k vývodům jejím přihlížeti.
Nař. rozhodnutím zamítl zemský úřad v Praze stížnost podanou na toto rozhodnutí z důvodů v něm uvedených.
Stížnost podaná u nss-u vytýká tomu rozhodnutí jednak nezákonnost, jednak vadnost řízení.
Jediná věcná a náležitě formulovaná námitka stížnosti je ta, že st-lka byla odepřením žádaného stavebního konsensu zkrácena ve svém právu, jehož nabyla z usnesení městské rady z 26. dubna 1929, kterým jí byly podle jejího tvrzení povoleny právě ty úchylky od regulačního plánu, pro které jí byl magistrátem a vyššími stolicemi žádaný stavební konsens odepřen. Než i kdyby bylo jisto, že dovolané usnesení městské rady má povahu rozhodnutí stav. úřadu — snad ve smyslu § 125 odst. 1 stav. řádu — a že tu nejde jen o projev obce pražské jakožto smluvní strany, která stavební pozemek st-lce za jistých podmínek prodala, mohl by právní nárok st-lčin na udělení stavebního povolení býti vyvozován nejvýše z perfektního aktu úřadu stavebního. K perfekci aktu, jímž se, byť jen v zásadě, udílí stavební povolení, je nezbytně zapotřebí formálního vyřízení, k němuž podle § 36 stav. řádu náleží též písemná intimace. Usnesení městské rady z 26. dubna 1929 nebylo však již podle zjištění, obsaženého v rozhodnutí stavebního sboru, st-lce intimováno. Zjištění toto stížnost nepopírá, takže i nss-u jest od něho vycházeti. Za této situace nemohl nss uznati námitku stížnosti za důvodnou, i kdyby usnesení městské rady v době rozhodnutí stav. úřadu bylo ještě existovalo a nebylo již zastaveno primátorem podle § 24 zák. č. 88/20. Stížnost vznáší ještě také námitku formální v tom směru, že žal. úřad nepřihlédl k řečenému usnesení městské rady. I tato námitka je bezdůvodná, poněvadž v opravném prostředku k žal. úřadu podaném se st-lka tohoto usnesení nedovolávala, ponechavši své toliko ohlášené odvolání neprovedeno. Nemůže tedy žal. úřadu důvodně vytýkati, že k usnesení městské rady nehleděl.

Citace:

Č. 10218. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 766-768.