Authors:
= Váž. civ., 16 (1934), sv. 2
PDF

Čís. 14051.


Popřel-li žalovaný u prvého roku před okresním soudem obsah žaloby, navrhl-li její zamítnutí a odsouzení nedostavivšího se žalobce k náhradě nákladů sporu, učinil-li návrh na vyneseni rozsudku pro zmeškání a pak prohlásil, že ponechává spor v klidu, bylo toto prohlášení bez významu pro rozhodnutí o návrhu na vydáni rozsudku pro zmeškání, aniž záleželo na tom, že první soud neprohlásil jednání za skončené podle § 193, prvý odstavec, c. ř. s. Následky zmeškání nebyly zhojeny tím, že žalobce při následujícím roku vstoupil do jednání.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1934, R I 1499/34.)
Při prvním ústním jednání před okresním soudem dne 16. března 1933, k němuž se žalobce nedostavil, navrhla žalovaná, by byl vynesen rozsudek pro zmeškání a by byl ponechán spor v klidu. K návrhu žalobcovu, by bylo v řízení pokračováno, nařídil soud prvé stolice rok na 27. května 1934, k němuž se obě strany dostavily. Při tomto roku zamítl prvý soud návrh žalované, by byl vydán rozsudek pro zmeškání, ježto o návrhu tom nebylo rozhodnuto při zmeškaném stání dne 16. března 1933, ježto žalovaná před vyneseními rozsudku ponechala spor v klidu, takže ve smyslu § 145 odstavec druhý c. ř. s. jsou následky zameškání zhojeny, ana při dnešním roku žalující strana do jednání vstoupila, neboť dnešní jednání jest s rokem předchozím pokládati se zřetelem' na skončení jednání za jeden celek. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by věcně rozhodl o návrhu žalované na vynesení rozsudku pro zmeškání žalobce. Důvody: Strana žalovaná při prvém ústním jednání, k němuž se strana žalující nedostavila, navrhla současně vynesení rozsudku pro zmeškání a ponechání sporu v klidu. Návrhy ty se navzájem nevylučují, neboť jest dáno stranám na vůli, pokud nebylo jednání skončeno, v kterémkoli období sporu ponechati řízení v klidu (§ 168 c. ř. s.). S klidem řízení jsou spojeny právní účinky přerušeného řízení (§ 163 c. ř. s.). Nemohl proto soud prvý rozhodovati již o návrhu na vynesení rozsudku pro zmeškání. Když pak k návrhu obmeškalé strany žalující, aby v řízení bylo pokračováno, nařízen byl rok k ústnímu jednání ve smyslu § 169 c. ř. s., bylo pokračovali tam, kde jednání skončilo před ponecháním v klidu a vyřídili tudíž návrhy, o nichž dosud rozhodnuto nebylo, tedy návrh na vynesení rozsudku pro zmeškání. Neprávem má za to prvý soud, že podle § 145 druhý odstavec c. ř. s. ponecháním sporu v klidu a nařízením nového roku k ústnímu jednání jsou následky zmeškání zhojeny. Třebaže návrh na ustanovení nového ústního jednání podala strana žalující, nemůže po návrhu žalované strany, by následky promeškání byly ve skutek uvedeny, dostavením se pozdějším k roku následky ty odčiniti (nař. min. sprav. ze dne 3. prosince 1897 čís. 25801 min. věst. čís. 44). Bylo proto napadené usnesení zrušiti (§ 403 c. ř. s.) a na soudu prvém bude, by o návrhu žalované strany věcně rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle protokolu o ústním jednání ze dne 16. března 1933 popřela žalovaná obsah žaloby, navrhla její zamítnutí a odsouzení žalobce k náhradě nákladů sporu, učinila pak návrh na vynesení rozsudku a prohlásila, že ponechává spor v klidu. Toto prohlášení však bylo pro rozhodnutí o návrhu na vydání rozsudku bez významu. Neboť podle § 168 c. ř. s. mohou se strany smluviti na klidu řízení a jest taková úmluva účinnou od onoho okamžiku, kdy se oznámí soudu oběma stranami. Není tedy třeba obírati se vývody, jež stěžovatel činí z předpokladu, že taková úmluva nastala mlčky. I kdyby tomu tak bylo, nemohla nastati její účinnost, když nebylo tu oznámení obou stran. Také předpoklad § 170 c. ř. s. nebyl dán, ježto právní zástupce žalované se dostavil k ústnímu jednání a byl přítomen až do jeho konce, podepsav protokol. Věc měla se tak, jakoby onoho prohlášení žalované vůbec nebylo. Měl tedy první soud o návrhu rozhodnouti podle stavu, jaký tu byl až do* návrhu a do konce roku. Žalovaná nemohla nesprávným postupem soudu jak v příčině jeho usnesení o klidu řízení, t. j. záznamem »Klid řízení« připsaným až po uzavření protokolu, které, nebyvší jí doručeno, nemohlo proti ní nabýzi právní moci, tak i v příčině pokračování v jednání, proti němuž nebyl přípustný samostatný opravný prostředek (§ 130 druhý odstavec c. ř. s.), býti zbavena výhody § 396 c. ř. s. Rozhodným bylo jen, zda žalobce zmeškal rok a zda žalovaná učinila předepsaný návrh. Bylo proto bez významu, že první soud neprohlásil jednání za skončené (§ 193 prvý odstavec c. ř. s.) a že důsledkem toho bylo předcházející a následující jednání považovati za jeden celek (§ 193 druhý odstavec c. ř. s.). Neprávem tedy uznal první soud, že následky zmeškání byly zhojeny tím, že žalobce při následujícím roku vstoupil do jednání. Tento názor nelze odůvodniti ustanovením § 145 druhý odstavec c. ř. s., ježto zmeškaný přednes žalobcův měl býti předsevzat u roku ze 16. března 1933 a mohl žalobce podle tohoto zákonného ustanovení jej dohnati jen až do konce tohoto roku.
Citace:
Čís. 14051. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 515-517.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).