Obchodní jednatel na provisi nemá práva na nahlížení do obchodních knih obchodníka, pro nějž pracuje, leč by si to byl ve smlouvě jednatelské výslovně vymínil.

Obchodní jednatel na provisi s výlučným právem uzavírání obchodů v určitých vymezených obvodech, podal na obchodní společnost, pro niž v letech 1910 až 1912 byl činným, žalobu s návrhem, aby uznána byla povinnou dovoliti mu nahlédnouti do svých obchodních knih ohledně těch kont, která proň mají právní význam, za účelem zjištění pravé výše jeho provisní pohledávky za žalovanou
firmou.
Prvý soud po provedeném sporném jednání vyhověl žalobnímu návrhu v celém obsahu.1)
Odvolací soud vyhověl odvolání žalované firmy a žalobní návrh zamítl z těchto důvodů:
Jest sice správným náhled prvého soudu, že postaveni obchodního jednatele na provisi, jakým byl žalobce oproti žalované firmě pro určité místní obvody, nelze považovati za služební poměr dle zákona o obchodních pomocnících, nýbrž za jakýsi poměr společenský mezi obchodním jednatelem a obchodní firmou, pro kterou onen za smluvenou provisi, tedy za určitý podíl na zisku z jejich obchodu vyplývajícího, obchody do jejího oboru spadající uzavíral. V tomto ohledu dlužno obchodního jednatele považovati za samostatného kupce (čl. 4. a 272. č. 4. obch. zák.), tak že poměr mezi ním a obchodní firmou, pro kterou na smluvenou provisi pracuje, pokládati jest za jakýsi společenský poměr dvou obchodníků, kteří jsou činnými pro společný zisk z obchodů jimi uzavíraných, ovšem na jméno obchodní firmy, pro kterou jednatel pracuje. Nesprávný jest však náhled prvého soudu, že by vůbec společníkům všech společností pří- slušelo právo nahlížeti volně do obchodních knih a že by tedy již z té příčiny, že mezi obchodním jednatelem a obchodní firmou, pro niž tento pracuje, jest jakýsi druh společnosti, příslušelo žalobci právo nahlížeti volně do obchodních knih žalované firmy, pokud se týče kont a doby, které mají proň význam. Vždyť ani společníkům všech obchodních společností dle obchodního zákona nepřísluší právo nahlížení do knih obchodních a tím méně toto právo přísluší společníkům společností předpisům obč. zák. podléhajících. Zejména nelze ustanovení čl. 105. a 253. obch. zák. použiti na zvláštní společenský poměr mezi spornými stranami, jak prvý soud mylně učinil. Především nelze společenský poměr považovati za veřejnou obchodní společnost dle čl. 85. a násl. obch. zák., neboť scházejí zde naprosto zákonné předpoklady takovéto společnosti, zejména společná firma a dále účastenství společníku celým majetkem na provozování obchodu. Nelze proto ani článku 105. obch. zák. na poměr obou sporných stran použiti. Avšak ani za tichou společnost ve smyslu čl. 250. a násl. obch. zák. nelze poměr ten považovati, po- něvadž tichá společnost předpokládá, že se tichý společník súčastňuje na provozování obchodní živnosti druhého majetkovým vkladem s podílem na zisku i ztrátě, tedy že financuje obchodní podnik jiného a nese přiměřený podíl nejen na zisku, ale i na ztrátě v obchodě utrpěné. Žalobce však jakožto obchodní jednatel neposkytl žalované firmě vůbec žádného majetkového vkladu, nýbrž pouze svou činnost uzavírání obchodu sprostředkující, tak že ani ustanovení čl. 253. obch. zák. na sporné strany vztahovati nelze. Jest to- tiž právo nahlížení do obchodních knih právem v obchodním životě velice důležitým a dalekosáhlým a dlužno je protož přiznati jednotlivým osobám jenom tam, kde se dá buď z výslovné úmluvy, buď z určitých předpisů zákonných vyvoditi. V přítomném případě jest již prvým soudem zjištěno, že smlouvou mezi spornými stranami tr- zavřenou toto právo žalobci výslovně propůjčeno nebylo, tak že pouze na základě zákonných předpisů by si právo to osobovati mohl. Z tohoto stanoviska dlužno však zákonné předpisy, které o takovémto právu pojednávají, zkoumati zcela přesně, ježto každý druh společenského poměru tohoto práva nikterak neposkytne. Při správném posuzování společenského poměru, který byl mezi spornými stranami, možno dospěti pouze k náhledu, že se zde jedná nejvýše o sdružení dvou obchodníků k jednotlivým obchodům na společný účet ve smyslu čl. 266. a násl. obch. zák. Neboť žalobce jako obchod- ní jednatel uzavíral řadu jednotlivých obchodu pro žalovanou firmu, maje ve smluvené provisi určitý nárok na podíl na zisku z těchto obchodu vyplývajícího, tak že i o uzavírání obchodů na společný účet mohlo by se zde mluviti. Při takovémto společenském poměru má však dle čl. 270. obch. zák. společník, který obchod sám nevedl, oproti společníku obchod vedoucímu pouze nárok na složení účtů a sdělení jeho dokladů.
Dle toho neměl by žalobce oproti žalované rovněž práva nahlížeti do jejích obchodních knih ať vůbec, ať jen ohledně některých kont, nýbrž měl by pouze právo požadovali od žalované firmy složení účtů o ukončeném společném obchodování a sdělení dokladů tohoto účtu. Avšak i kdyby se společenský poměr mezi spornými stranami posuzoval dle předpisů obč. zák. o výdělkových společnostech, které se na poměr ten ještě spíše hodí než výše zmíněné předpisy obchodního zákona, nebyl by žalobní nárok rovněž nikterak opodstatněným. Dle předpisů §§ 1175., 1187. a 1193. obč. zák. mohou se na takovýchto výdělkových společnostech ku společnému zisku více osobami uzavřených zúčastniti jednotlivé osoby také jen svou prací, tedy tak jako se zde žalobce zúčastnil na obchodování žalované firmy, kteráž však sama obchody na své jméno a svým finančním nákladem uzavírala.
Při tom bylo žalované firmě svěřeno přirozeně i vedení správy tohoto obchodu a byla by proto dle § 1198. obč. zák. povinna složití účet o příjmech, které se také jeho osoby týkají. Dle § 1199. obč. zák. měl by pak žalobce nejvýše ještě právo na své útraty do účtů, tedy nikoliv do obchodních knih, nahlížeti, kteréhožto práva se však on přítomnou žalobou nedomahá. Nelze tudíž žalobci přiznali právo k nahlížení do obchodních knih žalované firmy, ať již vůbec, ať jen ohledně některých kont, ani dle čl. 270. obch. zák., ani dle §§ 1198. a 1199. obč. zák., nýbrž přísluší mu nejvýše právo žádati na žalované firmě složení konečného účtu o vzájemném poměru, který se koncem r. 1912 ukončil, s právem na nahlédnutí do dokladů účtu toho.
Dovolací soud nevyhověl dovolání žalobcově v podstatě z těchto důvodů: Právní názor odvolacího soudu nemůže býti označen za nesprávný. Že právní poměr jednatele na provisi k firmě jím zastoupené nemůže se podřaditi ani právnímu útvaru veřejné společnosti ani společnosti tiché, dolíčil již případně odvolací soud a odkazuje se na jeho odůvodnění. Tento právní poměr nemůže se pak vzhledem k tomu, že byl rozpočten na delší dobu a nikoliv jen na příležitostní případy, považovati ani za společnost příležitostní ve smyslu čl. 266. obch. zák.
Právní poměr jednatele na provisi sluší posuzovati dle čl. 4. a 290. obch. zák., při čemž, ježto se mzda jednatele skládá též z. jeho podílu na docílených vyšších cenách, nelze mluviti o ryzí smlouvě námezdní, nýbrž o účasti jednatele na zisku z kupních cen za jednotlivé obchody jím sprostředkované, tak že mezi ním a majitelem firmy jest společenství, jež dle § 837. obč. zák. oprávňuje jednatele, aby žádal za účelem zjištění svého nároku na provisi od obchodního pána výtah o obchodech jeho se týkajících. V zákoně není stanoveno právo jednatele na provisi na předložení obchodních knih svého příkazce a nelze také tvrditi, že by to přinášela s sebou povaha tohoto právního poměru, že by předložení obchodních knih bylo za účelem ochrany práv jednatelových bezpodmínečně nutným. Poukaz žalobce na ustanovení § 902. obč. zák., že má jednatel právo na splnění smlouvy, to jest na zaplacení své plné provise, a že by se mu odepřením nahlédnutí do obchodních knih majitele znemožnilo uplatňování jeho práva, není — pokud běží o poslední větu — správným. V nedostatku zákonného předpisu, že musí majitel firmy poskytnouti jednateli na provisi také nahlédnutí do knih, dlužno ve sporu zájmů majitele firmy, chránícího svá obchodní tajemství, a jeho jednatele, domáhajícího se kontroly správnosti a úplnosti zaslaných mu výtahů o provisi, ponechati poslednějšímu, by svou smlouvu, s pánem obchodu uzavřenou, opatřil takovými podmínkami, by mu též obchodními knihami majitele byla zaručena žádoucí možnost kontroly obchodních závěrů, na nichž jest zúčastněn. To se však v daném případě nestalo. Nesprávný jest právní názor žalobcův, že jsou společnými listinami obou konta v obchodních knihách, jež se týkají nároků jednatele na provisi. Obchodní knihy majitele obchodu týkají se ovšem právních vztahů obou, zůstávají však dle čl. 28. obch. zák. vždy jen soukromými listinami kupce, jeho vlastními vysvědčeními, která si vystavil, aby měl přehled o svých obchodech a o stavu svého jmění. Knihy kupce prokazují též právní vztahy ke všem jeho zákazníkům a přec by se nemohlo tvrditi, že jsou společnými listinami obchodníka a jeho zákazníků ve smyslu § 304. c. ř. s. a čl. XLII. uvoz. zák. k c. ř. s. Pokud třetí osoby mohou použíti obchodních knih kupce, jest přesně předepsáno ve čl. 37.—40. obch. zák., resp. v § 19. a 20. úvoz. zák. k obch. zák. Čl. 37. a 40. obch. zák. nepřicházejí zde v úvahu, ježto čl. 37.—39. jednají o předložení knih ve sporu a případu čl. 40. obch. zák., který se týká záležitostí společenství majetku a dělení společnosti, zde není. Nesprávným jest též názor dovolatelův, že by nahlédnutím do obchodních knih majitele obchodu nebylo ohroženo jeho obchodní tajemství. Aby vyhledal správná konta zákazníků, týkající se jeho okresu, musil by jednatel nahlédnouti do všech seznamů fakturních. jakož i do všech kont zákazníků, ježto právě zde hledá zákazní- ky, bydlící v okrese, jejž zastupuje. Nelze popírati, že by tím byla dřívějšímu jednateli na provisi, který může případně vystoupiti jako konkurent svého bývalého pána, učiněna přístupnými důležitá obchodní tajemství poslednějšího, zvláště celý kruh jeho zákazníků. Přítomný nárok jednatele na provisi neopírá se tedy ani o smlouvu ani o zákon; před zákonnou úpravou tohoto práva nemůže býti chráněn rozšiřovacím výkladem zákona; jednatel na provisi má jen po ruce proces účetnický, předložení knih ve sporu ve smyslu čl. 38. obch. zák. Jeho žádosti nedostává se ani takových důvodů slušnosti, že by převažovaly právo odpůrcovo na současnou ochranu jeho zájmů zákonem chráněných. Bylo tedy dovolání úspěch odepříti. —
(Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 28./1. 1914; Rv III 574/13.)
Dr. Synek.

Důvody tohoto rozsudku opíraly se v celku o Boubelův článek "Právo agenta na provisi nahlížeti do knih obchodníka, jejž zastupuje" uveřejněný ve Zprávách z r. 1911, sešit III. str. 120.

Citace:

Obchodní jednatel na provisi nemá práva na nahlížení do obchodních knih obchodníka, pro nějž pracuje, leč by si to byl ve smlouvě jednatelské výslovně vymínil.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 5, s. 224-227.