Čís. 9141.

Jazyková otázka.
Bylo-li rozhodnutí prvého soudu napadeno odpůrcem jen z důvodů věcných, nikoliv však proto, že návrh měl býti odmítnut z důvodu čl. 4 (3) jaz. nař., nemůže se rekursní soud zabývati podáním u prvého soudu po stránce jazykové a není oprávněn odmítnouti toto podání dodatně z úřadu pro jazykovou závadu.
(Rozh. ze dne 30. srpna 1929, R I 536/29.)
Soud prvé stolice povolil cizozemské firmě proti cizozemské firmě prozatímní opatření. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a odmítl návrh na povolení prozatímního opatření, podaný v řeči německé, ježto nejde o československé státní občany a uvedl ke konci důvodů: Jde zřejmě o strany, z nichž ani navrhovatelka ani odpůrkyně nejsou tuzemskými příslušníky, neboť jedná se o zahraniční firmy. Podle § 1 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. jest jazyk československý státním oficielním jazykem republiky a podle čl. 7 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a čsl. republikou, podepsané v St. Germain-Laye ze dne 10. září 1919 bylo stanoveno, že zavedla-li by vláda československá nějaký oficielní jazyk, bude přes to poskytnuta příslušníkům československým jiného jazyka než českého přiměřená možnost, by před soudy používali svého jazyka jak ústně, tak i písemně. Zvláštní ustanovení § 2 jazykového zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n., podávající výhody jazykové národnostním a jazykovým menšinám, týkají se podle citovaného jazykového zákona souhlasně s mírovou úmluvou St. Germainskou, jak shora uvedeno, pouze a jedině státních příslušníků československých, mluvících jazykem menšinovým, nikoli příslušníků států jiných. To jest také uvedeno zcela jasně v § 14 vládního nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. Z toho plyne, že jazyková výhoda § 2 odst. 2 jazykového zákona poskytnutá jest zamýšlena a dána toliko pro státní příslušníky československé a nemůže býti rozšiřována na příslušníky zahraniční, které jsou v tomto případě stranami, a z nichž ani jedna netvrdí, že by byla zdejší příslušnicí jazykové a národnostní menšiny německé. Podání v jiné řeči než ve státní (oficielní) jest považovati za vůbec neučiněné, ježto se nehodí k úřednímu projednávání, a pokud první soud tak neučinil, musilo býti odmítnuto soudem rekursním z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu nebylo třeba zabývati se věcnými vývody rekursním i v rekursu odpůrkyně.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc rekursnímu soudu, by znovu rozhodl o rekursu, nehledě k důvodu, z něhož zrušil usnesení prvého soudu.
Důvody:
S rozhodnutím rekursního soudu bylo by lze souhlasiti, kdyby si odpůrce ohrožené strany byl stěžoval do toho, že podání učiněné ohroženou stranou v jiném než státním jazyku nebylo odmítnuto podle čl. 4 odst. (3) jaz. nař. Odpůrce navrhl sice v rekursu, by povolené prozatímně opatření bylo zrušeno jako nezákonné, ale z důvodů věcných, nikoli jazykových. Vyhověním návrhu na prozatímní opatření přiznal soud prvé stolice ohrožené straně právo užíti jiného jazyka než státního. Do jeho usnesení mohl si odpůrce stěžovati u okresního soudu, pokud bylo tím dotčeno jeho hmotné právo, tudíž zajisté i z důvodu, že návrh ohrožené strany nebyl odmítnut podle čl. 4 odst. (3) jaz. nař. Neučinil-li tak, nemůže se rekursní soud zabývati po stránce jazykové podáním učiněným u soudu prvé stolice, nebyl oprávněn odmítnouti podání to dodatně z úřední povinnosti pro jazykovou závadu, a jest proto povinen vyříditi rekurs hledě jediné k důvodům, ze kterých rekurent odporuje usnesení soudu prvé stolice.

Citace:

č. 9141. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 171-172.