Trestné činy podle § 3 až 5, 7 až 13 lich. zák. čís. 568/1919 prýští ex lege, tedy vždy a za všech okolností z pohnutek nízkých a nečestných, aniž je zapotřebí, by to v rozsudku bylo zvlášť uvedeno. Vylučuje proto předchozí odsouzení pro předražování za podmínek § 2 zákona čís. 562/1919 podmíněné odsouzení vždy, i když v předchozím rozsudku nebylo vysloveno, že předražování bylo spácháno z pohnutek nízkých a nečestných.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po veřejném líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 10. srpna 1929, pokud jím obžalovanému, odsouzenému pro přečin podle § 72 1. čís. 7 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 330 Sb. z. a n. do vězení na pět dní, zostřeného jedním postem, byl podle §§ 1 a 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. povolen podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební dobou na jeden rok, zrušil napadený výrok a trest uložený obžalovanému prohlásil za nepodmíněný.
Důvody: Státní zastupitelství shledává důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 11 tr. ř. v tom, že nalézací soud vykročil ze své moci trestní, přiznav obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu přes to, že obžalovaný byl dne 15. prosince 1924 okresním soudem v Břeclavi pod. č. j. T V 921/24-2 odsouzen pro přestupek předražování podle § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 Sb. z. a n., a to podmíněně k pokutě 100 Kč, v případě nedobytnosti do vězení na 5 dní — byť i bylo dne 10. března 1926 vysloveno, že se osvědčil — a přesto že od doby, kdy bylo vysloveno osvědčení, do dne, kdy obžalovaný spáchal nový trestný čin — 1. prosince 1928 —, neuplynula pětiletá lhůta, stanovená v § 2 odst. 2. zákona o podmíněném odsouzení.
Nalézací soud, přes ono dřívější odsouzení obžalovaného, nepokládá nyní jeho podmíněné odsouzení za vyloučeno, ježto v rozsudku okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. prosince 1924, č. j. T V 921/24-2 nebyla vyslovena ztráta práva volebního a poněvadž prý soud jest nyní pravomocí onoho rozsudku v tomto směru vázán. Mimo to vyslovil nalézací soud, přezkoumávaje předmět dřívějšího rozsudku, přesvědčení, že tehdejší trestný čin nebyl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, nýbrž patrně z lehkomyslnosti a nedbalosti.
Zmateční stížnosti státního zastupitelství nelze upříti oprávnění.
Podle § 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. je podmíněné odsouzení — s obmezením, stanoveným v druhém odstavci — vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné. Jak již uvedeno, byl obžalovaný v roce 1924 odsouzen pro přestupek předražování podle § 7 zákona o trestání válečné lichvy ze dne 17. října 1919, čís. 568 Sb. z. a n. Podle § 22 tohoto zákona je — mimo následky odsouzení, nastávající podle platného práva — každé odsouzení pro některý čin, trestný podle §§ 3—5 a 7—13 cit. zákona spojeno se ztrátou všeho práva volebního a volitelnosti. Toto ustanovení nelze vzhledem k předpisu § 3 čís. 3 zákona ze dne 31. ledna 1919 čís. 75 Sb. z. a n. vykládati jinak, než že zákon sám stojí na stanovisku, že trestné činy podle §§ 3—5 a 7—13 lich. zák. prýští ex lege, tedy vždy a za všech okolností z pohnutek nízkých a nečestných, aniž je zapotřebí, aby to v rozsudku bylo zvláště uvedeno.1 Správnost tohoto výkladu plyne i z důvodové zprávy právního výboru o vládním návrhu zákona na trestání válečné lichvy a o lidových soudech pro ně, tisk 1697, kde se na str. 24 praví: »Každý, kdo byl odsouzen pro... některou formu předražování, ztratí veškeré právo volební. Tím vtištěna všem těmto provinilcům veřejná pečeť ztráty občanské cti... Následky tyto nastávají ex lege a není potřebí, aby zvláště v rozsudku byly uváděny.« Vzhledem k tomu nemá tedy pro otázku, o kterou jde, žádného významu okolnost, na kterou poukazuje nalézací soud, že totiž oním dřívějším rozsudkem nebyla vyslovena ztráta práva volebního, ba že v rozsudkovém záznamu jsou slova: »Vyslovena ztráta práva volebního« přeškrtnuta, z čehož prý vysvítá, že soudce odmítl vysloviti ztrátu práva volebního, takže prý odsouzený nabyl v tomto směru právní mocí rozsudku, i kdyby v té příčině nevyhovoval předpisům zákona, nárok, že nebyl zbaven práva volebního. Tím méně ovšem měl se nalézací soud sám pouštěti do zkoumání otázky, zda byl onen přestupek předražování spáchán z pohnutek nízkých a nečestných.
Je-li tedy, jak dolíčeno, již podle zákona dán předpoklad, že dřívější trestný čin, pro který byl obžalovaný odsouzen, byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, je v souzeném případě podmíněné odsouzení obžalovaného podle § 2 cit. zákona o podmíněném odsouzení vyloučeno, kdyžtě ode dne, kdy bylo vysloveno, že se v zkušebné době jednoho roku, dané mu při podmíněném odsouzení pro přestupek předražování — t. j. od 10. března 1926 — do doby, kdy spáchal nynější trestný čin — 1. prosince 1928 —, neuplynulo ještě pět let, takže tu není podmínek § 2 odst. 2. zákona o podmíněném odsouzení. Povolil-li nalézací soud obžalovanému přesto podmíněný odklad výkonu trestu, vykročil tím ze své moci trestní, zatíživ takto svůj rozsudek zmatečností podle § 281 čís. 11 tr. ř.
Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek nalézacího soudu ve výroku, povolujícím obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu jako zmatečný zrušiti a vysloviti, že trest obžalovanému uložený je nepodmíněný.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 12. dubna 1930, Zm II 352/29. Dr. В.

1. S tímto názorem nejv. soudu lze ztěží souhlasiti. K věci se vrátíme. (Pozn. red.)*)