NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Č. 4942
.
Vojenské věci. — Státní občanství:* Opcí dle §§ 2 a 5 zkona č. 194/20 vylučující převzetí gážisty do čsl. branné moci jest nejen opce dle mírových smluv, nýbrž také opce dle úmluv jiných mírové smlouvy doplňujících.
(Nález ze dne 25. září 1925 č. 17599). Prejudikatura: Boh. 4573 adm.
Věc: Jiří D. v Brně (adv. Dr. Art. Wohrizek z Čes. Těšína) proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Pešout) o nárok na zaopatřovací požitky.
Důvody: St-l žádal o převzetí ao svazku čs. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě přihláškou z 18. února 1923, v níž uvedl, že až do převratu sloužil v býv. armádě rakouské jako vojenský gážista z povolání, posléze jako setník, že přísluší do Čes. Těšína a že se podle osvědčení vydaného zsp-ou v Opavě dne 28. listopadu 1922 stal na základě čl. III. č. 2 rozhodnutí konference velvyslanců o Těšínsku z 28. července 1920 svými opčním prohlášením z 12. dubna 1921 dnem vykonané opce čs. státním občanem s domovským právem v Čes. Těšíně. Podáním z 3. května 1923 a z 8. listopadu 1923 žádal st-l o přiznání zaopatřovacích požitků, udávaje, že po převratu byl přeložen do výslužby státem polským, že však výplata požitků odpočivných byla mu zastavena, protože optoval pro čs. stát.
Nař. rozhodnutím byla st-lova přihláška o převzetí v hodnosti gážisty zamítnuta dle § 1 zák. č. 194/1920, st-l zařazen dle § 2 bran. zák. z r. 1920 jako prostý vojín k pěš. pl. č. 18 a vysloveno, že nároku na zaopatřovací požitky vzhledem k ustanovení posl. odstavce § 2 cit. zák. nemá.
O stížnosti, která směřuje pouze proti výroku, jímž žal. úřad st-li odpírá nárok na zaopatřovací požitky, uvážil nss toto:
Není sporu o tom, že zaopatřovací požitky mohou býti čs. státem přiznány a vypláceny jen tomu, kdo jest příslušníkem tohoto státu, a že tedy podkladem nároku na tyto požitky jest čs. státní příslušenství. Gážistům z povolání býv. branné moci rak.-uh. nebo uh., kteří nebyli do čsl. armády v hodnosti gážisty převzati, jest nárok na zaopatřovací požitky přiznán pouze za podmínek §§ 2 nebo 5 zák. č. 194/1920.
Žal. úřad přihlížel ke st-li, jenž se přihlásil o převzetí ve výslužbě a o odpočivné požitky žádal teprve v r. 1923, s hlediska § 2 cit. zák., který předpokládá, že jde o býv. gážistu z povolání, jenž do čs. činné služby vojenské převzat nebyl a jenž dále, — stejně jako § 5 téhož zákona předpokládá čsl. státní občanství na základě domovského práva v některé obci čs. republiky, jehož dotčený gážista buď 1) nejopzději dnem 1. ledna 1910 nabyl a jež od té doby nepřetržitě měl nebo 2) jehož nabyl v době od 1. ledna 1910 do 28. října 1918 (srovnej nál. nss-u Boh. 4573 adm.), byla-li mu k jeho žádosti do propadné lhůty vládou nařízené výslovně přiznána čs. státní příslušnost.
Tyto positivně stanovené předpoklady znamenají tedy, že bez nich zákonného nároku na zaopatřovací požitky dle těchto ustanovení není. Stanovil-li § 2 v poslední větě ještě dále, že těm, kteří se stávají čs. státními příslušníky teprve opcí podle ustanovení mírových smluv s Německem, Rakouskem, Maďarskem a jinými státy, nárok na zaopatřovací požitky nepřísluší, nerozšířil ani nezmenšil tím okruh osob oprávněných, nýbrž potvrdil tím pouze znovu, že přiznání čs. státního občanství v propadné lhůtě, o němž se ve větě předcházející mluví, předpokládá domovské právo nabyté v době od 1. ledna 1910 do 28. října 1918 a v době rozhodné ještě trvající (»nepřetržité«). Proti výroku, že st-li nepřísluší nárok na zaopatřovací požitky vzhledem k právě uvedené posl. větě § 2 cit. zák., totiž vzhledem k tomu, že čs. státního občanství nabyl teprve opcí, namítá stížnost, že ustanovení toho nelze na st-le použíti, poněvadž jeho opce nebyla provedena podle mírových smluv, nýbrž podle rozhodnutí velvysl. konference z 28. července 1920, jež prý nemají s mírovou smlouvou St. Germainskou z 10. září 1919 nic společného.
Námitka tato není důvodná. Z toho, co bylo právě řečeno, jde, že zákon, přiznávaje nárok na zaopatřovací požitky jen tomu, kdo nabyl čs. státního občanství pouze na podkladu určitě kvalifikovaného domovského práva, vylučuje tím z nároku toho každého, kdo nabyl čs. státního občanství jinak, tedy také toho, kdo čs. státního občanství nabyl opcí jakoukoli, ať byla stanovena smlouvami mírovými anebo způsobem jiným, — nehledě ani k tomu, že zákon v této poslední větě § 2 nemá na mysli pouze mírové smlouvy v užším slova smyslu, totiž smlouvy uzavřené s Německem, Rakouskem a po případě i s Bulharskem a Tureckem, nýbrž výslovně i smlouvy uzavřené s jinými státy t. j. smlouvy, jež byvše uzavřeny v důsledku válkou změněných poměrů, upravují otázky státního občanství incl. opce (srovnej § 19 úst. zák. č. 236/1920) a jimž jest na roven klásti i prohlášení, kterým se čsl. a polský stát aktem z 10. července 1920 ve Spa souhlasně podrobili rozhodnutí konference velvyslanců (srovnej odst. 5. úvodu a čl. IX. tohoto rozhodnutí vyhlášeného ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 20 r. 1925).
Za tohoto stavu věci nelze shledati, že nař. rozhodnutí nemá opory v zákoně.
Stížnost tvrdí dále, že st-l optoval pro čs. stát jen z opatrnosti, neboť se stal čs. státním občanem ipso jure, maje od narození domovské právo v D. na Těšínsku, tedy v obci, která až do rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 náležela k státu čsl., a nabyv r. 1910 z důvodu svého státního úřadu domovské právo v Čes. Těšíně, kamž byl r. 1910 službou jako důstojník přidělen, — a shledává v tom, že k těmto okolnostem nebylo vzato zřetele, podstatnou vadu řízení.
Ani tato námitka není důvodná, neboť st-l neuplatňoval tento titul nabytí státního občanství v řízení správním vůbec, nemohl tedy žal. úřad k němu přihlížeti i nelze proto shledati vadu řízení v tom, že o skutkových a právních základech titulu toho úřaď nekonal šetření a o něm se nevyslovil.
Není tedy stížnost důvodná i bylo ji zamítnouti.

Citace:

Čís. 1125. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 491-493.