Čís. 1125.
I jednotliví společníci veřejné obchodní společnosti mohou se za podmínek § 41 ex. ř. domáhati obmezení exekuce vedené též proti nim, lze-li očekávati, že postačí exekuce vedená, na jmění veřejné společnosti.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, R I 867/21.) Pro směnečný nárok proti veřejné obchodní společnosti povolena vymáhajícímu věřiteli exekuce jednak zabráním svršků jednotlivých veřejných společníku a veřejnou dražbou jich nemovitostí, jednak nuceným
vkladem zástavního práva na továrnu, náležející veřejné společnosti a
zabavením strojů v této továrně. Veřejní společníci domáhali se obmezení
exekuce pouze na továrnu společnosti a stroje v této továrně. Exekuční soud exekuci obmezil, rekursní soud zamítl obmezovací návrh.
Důvody: Pohledávka vymáhajícího věřitele spočívá na směnečním
platebním příkazu. Dle čl. 49 a 81 sm. řádu jest závazek dlužníku solidárním, ručí tudíž dle § 891 obč. zák. každý dlužník za celý dluh. Může
proto vymáhající věřitel vésti exekuci proti každému z dlužníků pro celou
pohledávku. Použije-li vymáhající věřitel tohoto svého práva, může se
sice státi, že bude exekuce povolena ve větším rozsahu, než-li jest třeba
k jeho uspokojení, jestliže předměty jednotlivých dlužníků, exekucí postižené, vymáhanou pohledávku zplna kryjí. Z toho nemohou však jednotliví
spoludlužníci vyvozovati právo, domáhati se obmezení exekuce v tom
směru, by exekuce byla ohledně jmění některého z nich zastavena. Požadavek takový rovnal by se odmítnutí spoluručení ze zákona. Připustilo
by ovšem bylo domáhati se, by věřitel vedl exekuci proti všem dlužníkům
ve stejném íozsahu. Pouze souhlasem všech spoludlužníků bylo by možno
docíliti toho, že by se věřitel musel spokojiti exekucí vedenou na jmění
jednoho ze spoludlužníků, pak-li by toto nepochybně bylo tak značném,
že by stačilo k uhražení vymáhaného nároku. Ale i tu jest věřitel oprávněn vésti exekuci proti ostatním spoludlužníkům, рak-li by vznikly pochyby o tom, zda předměty, na něž se exekuce vede, stačí k úhradě vymáhaného nároku.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
V tomto případě jde o směnečnou pohledávku vymáhající strany proti
veřejné společnosti, t. j. proti protokolované firmě J. S. a spol., za kterou
dle čl. 112 obch. zák. ručí stěžovatelé jako veřejní společníci solidárně
celým jměním, jak společenským tak i vlastním. Tato korreální povaha
pohledávky propůjčuje arci věřiteli dle § 891 obč. zák. právo, přijati sice
jen jednou úplné zaplacení pohledávky, až do doby zaplacení však žádati
od každého z dlužníků solidárně zavázaných zaplacení celé částky a důsledkem toho i na základě právoplatného exekučního titulu vydaného
proti veřejné společnosti vésti exekuci nejen na jmění veřejné společnosti
jako takové, nýbrž i na jmění veřejných společníku za dluhy její solidárně
a celým jměním ručících (§ 11 ex. ř.). Provedla-li tedy vymáhající strana
exekuci reální i mobilární nejen proti společnosti, nýbrž i proti jednotlivým
společníkům pro celou pohledávku, vykonala tím zajisté jen své právo,
které jí zákon propůjčil. V tomto směru jest tedy přisvědčiti vývodům
rekursního soudu. Soud dovolací nesdílí však názoru soudu druhé stolice,
že jednotlivý společník nebo jednotliví společníci nemají práva, domáhati
se obmezení exekuce tím způsobem, aby jejich jmění bylo částečně zástavního ručení sproštěno ve smyslu § 41 ex. ř. Má-li povinný dlužník právo
domáhati se podle § 41 ex. ř. obmezení exekuce, byla-li tato provedena ve
větším rozsahu, než bylo k úplnému uspokojení věřitele třeba, nelze práva tohoto odepříti ani společníkovi nebo společníkům veřejné společnosti, jsou-li tu podmínky pro obmezení v § 41 ex. ř. stanovené. Stěžovatelé jsou veřejnými společníky firmy J. S. a spol. a náleží jim tedy
společné jmění společnosti, zejména i továrna a stroje, v ni umístěné a
jest tudíž považovati exekuci na jmění firmy již za exekuci na jmění stěžovatelů, takže vedení exekuce na jmění stěžovatelů bylo by vlasmě jen rozšířením exekuce na jmění téže povinné strany; firma veřejné společnosti není, jak vymáhající věřitel mylně za to má, zvláštní osoba hromadná,
lišící se od jednotlivých společníku, nýbrž znamená jen jméno, pod kterým
společníci společný obchod provozují (čl. 15 obch. zák.). Ježto pak, jak
první soud zjistil, tovární realita v K. veřejné společnosti náležející, reprezentuje cenu 1,300.000 Kč, jest zřejmo, že exekuce vedená vymáhající
stranou na tuto nemovitost, která jest částí celkového jmění strany povinné, sestávající dle výtahu z obchodního rejstříku z pěti veřejných společníků, povede k úplnému uspokojení vymáhající strany, takže prvý
soud právem obmezil exekuci na míru stěžovateli žádánou. Zásada o ručení společníků v předu uvedená tím ovšem nijak dotčena není, neboť
nevedla-li by obmezená exekuce k úplnému uspokojení vymáhajícího věřitele, mohl by se tento domáhati uspokojení rozšířením exekuce na jmění
kteréhokoliv společníka nebo všech společníků.
Čís. 1126.
Na řízení o povolení prozatímního opatření oddeleným bydlištěm man-
žela jest použiti předpisů o řízení exekučním.
(Rozh. ze dne 12. července 1921, R I 870,21.)
Do usnesení prvého soudu, povolujícího manželce prozatímní opa-
tření odděleným bydlištěm, podal odpůrce stížnost třináctý den pt doru-
čení povolujícího usnesení. R e k u r s n í soud odmítl stížnost jako opož-
děnou. Důvody; Napadené usnesení, jírrž ohrožené manželce stěžo-
vatelově povoluje se oddělené bydliště, jest svou právní povahou proza-
tímním opatřením po rozumu § 381, odstavec druhý ex. ř. Povolením od-
děleného bydliště má strana Ohrožená býti chráněna před násilnostmi,
zlým nakládáním a vyhrůžkami strany druhé. S hlediska toho jest nutno,
aby o návrhu na povolení odděleného bydliště bylo co nejrychleji roz-
hodnuto. A aby toho bylo docíleno, jest ustanovení o povolení odděleného
bydliště zařaděr.o v exekučním řádu do oddílu o prozatímních opatřeních
(§ 382 čís. 8 ex. ř.). Usnesení v exekučním řízení lze bráti v odpor, není-li
nceo jiného nařízeno, rekursem, který dlužno podati ve lluitč osmidenní.
Ustanovení toto jest užiti dle § 402 ex. ř. i při prozatímních opatřeních.
Usnesení v odpor vzaté bylo doručeno stěžovateli dne 9. května 1921, stíž-
nost do něho byla podána dne 22. května 1921. Ode dne doručení naříka-
ného usnesení až do dne podání stížnosti uplynulo více jak 8 dnů (5 65
c\. řádu).
N e j v y š š í soud nevyhověl rckursu.
Civilní rozhodnuti. III.
31