Ku § 29. zákona o obchodních pomocnících.

Žalobce A. vstoupil r. 1896 jako kontrolor do služeb žalované Všeobecné dělnické nemocenské podporovací pokladny v Brně a byl přípisem žalované dne 24./12. 1904 na základě služební pragmatiky (§ 31.) pro úředníky a zřízence zařazen do IV. hodn. třídy, konečně dne 28./6. 1911 uděleno mu podle VI. hodn. třídy 2700 K ročně. Služné vypláceno vždy měsíčně předem. Na základě služební pragmatiky resp. Řádu o výslužném byl žalobce jako úředník žalované u Mor. zemské pojišťovny pojištěn a měl dle § 6. a 31. Řádu po uplynutí 40 let resp. v případě dříve nastalé invalidity pro sebe i rodinu nárok na odpočinkový požitek.
Přípisem žalované ze dne 28./XI. 1912 bylo žalobci oznámeno,
že na základě rozhodnutí personální komise usnesením představenstva ze dne 27./XI. 1912 jest ve smyslu § 15. služ. pragmatiky od 30./XI. 1912 ze služeb žalované propuštěn.
Žalobce domáhá se rozsudku, že žalovaná je povinna příslušející žalobci služné od 1. prosince 1912 po 225 K měsíčně předem mu dále vypláceti, a to splátky do pravomoci rozsudku splatné do 14 dní, další pak splátky vždy měsíčně předem, dále že žalovaná je povinna platiti za tohoto pensijní příspěvky u Mor. zemské pojišťovny od 1 ./XII. 1912 a hraditi mu útraty.
Na odůvodněnou tvrdí žalobce, že propuštění jeho ze služeb pokladny jest protiprávní, anť § 41. služ. pragmatiky ustanovuje, že zrušení služebního poměru mezi definitivně ustanovenými zřízenci a pokladnou následuje — kromě jiných případů — propuštěním a výpovědí. Výpověď může býti dána úředníkem bez udání důvodu každého prvého v měsíci na 3 měsíce. Představenstvo pokladny může dáti definitivně ustanovenému úředníku výpověď jen v případech §§ 15. a 20. disciplinárních předpisů, jakož i dle § 40. služ. pragmatiky (neschopnost zřízencova ke službě).
§ 15. sl. pragm. ustanovuje, že opětuje-li úředník jednání, pro něž udělena jemu představenstvem důtka, jakož i dopustí-li se hrubého zanedbávání služebních povinností, jimiž způsobena pokladně hmotná škoda, je představenstvo oprávněno zavésti proti němu disciplinární řízení. Toto řízení provádí komise, která dotčenou záležitost důkladně vyšetřila a na základě jejího výroku provede představenstvo konečný rozsudek, který může zníti na přesazení, vyloučení z postupu, výpověď neb propuštění.
§ 16. určuje složení personální komise; hlasování je tajné a děje se prostou většinou; protokol o tom buď opatřen podpisy všech členů komise.
Žaloba tvrdí, že citované předpisy služ. pragmatiky nebyly zachovány ve směru formálním i materielním; jmenovitě, že člen komise S. nebyl třetího dne jednání a hlasování přítomen, za to že při celém jednání byl přítomen nečlen komise vicesekretář. Po skončeném ústním líčení nalezl sborový soud — zamítnuv námitku nepřípustnosti pořadu práva a věcné nepříslušnosti — právem:
I. Žalovaná je povinna zaplatiti žalobci příslušející mu služné za dobu od 1. prosince 1912 do 30. června 1913 obnosem 225 K měsíčně, tedy celkem 1575 K;
II. zaplatiti zaň za tutéž dobu příspěvky, odpovídající dle pensijních předpisů u Zemské životní pojišťovny moravské, srazivši si na to z obnosu ad I. žalobci přisouzeného onu částku příspěvku pojišťovacího, jenž připadá na žalobce platiti;
III. žalovaná je povinna zaplatiti žalobci útraty sporu (mimo zvlášť vyměřené rozsudečné);
IV. s dalším nárokem, aby žalovaná uznána byla povinnou platiti žalobci na přiřknuté ad I. služné ještě další služné po 30./6. 1913 do budoucna a odváděti za tutéž dobu zaň pojistné — se pro tentokráte zamítá.
Důvody: Rozhodnutí sporu závisí od toho, zda námezdní smlouva mezi stranami na podkladě služební pragmatiky ujednaná dosud trvá, či zda propouštěcím rozhodnutím představenstva žalované pokladny ze dne 27./XI. 1912 zrušena byla, a v tomto poslednějším případě, zda zrušena byla řádným způsobem, aneb způsobem smlouvu porušujícím.
Byla-li smlouva se strany žalované zrušena řádně, nepřísluší z ní žalobci žádný další nárok. Trvá-li smlouva pro formální neb materielní nedostatky propouštěcího prohlášení dále, jest žalobce oprávněn svých práv z ní, jmenovitě služného se domáhati. Bylo-li by však smlouvu následkem propouštěcího rozhodnutí považovati za zrušenou jednostranným odstoupením od ní, byť i smlouvě odporujícím náleželo by žalobci odškodné dle smlouvy neb dle předpisů zákonných.
Soudní dvůr na základě provedeného ústního jednání, slyšených svědků a čtených listin vzal za prokázáno, že námezdní smlouva dosud trvá a propouštěcím prohlášením žalované pro formální vadnost jeho zrušena nebyla.
Nepopřeno je, že žalobce přípisem ze dne 23./12. 1914 vyrozuměn byl, že dle § 31. služ. pragmatiky do IV. hodnostní třídy za- řazen byl a ve schůzi 28./VI. 1911 do VI. hodn. tř. s ročním platem 2700 K povýšen byl s poukazem, že příští postup nastane dle služ. pragmatiky.
Nepopřeno též, že žalobce byl dle služ. pragmatiky u Zemské pojišťovny na rentu pro případ invalidity resp. po 40tileté službě pojištěn; nepopřeno též, že žalovaná přípisem ze dne 28./XI. 1912 žalobce vyrozuměla, že na základě nálezu personální komise dle § 15. služ. pragmatiky ze služeb žalované dnem 30./XI. 1912 se propouští.
Tvrzení žalobcovo, že zrušení smlouvy mezi definitivním úředníkem a pokladnou nastati může propuštěním či výpovědí se strany pokladny, kteréž propuštění nebo výpověď nastati může toliko v případech disciplinárních, při čemž nutno dbáti předpisů služ. pragmatiky a disciplinárního řízení, jest předloženou služební pragmatikou z r. 1904, 1906 i 1912 (§ 4., 15., 16., 20.) prokázáno a též tím, že žalovaná ve dnech 13., 14. a 15. listopadu 1912 skutečně disciplinární řízení provedla a na základě nálezu personální komise rozhodnutím představenstva ze dne 27./XI. 1912 »ve smyslu § 15. služ. pragmatiky« žalobce ze služeb propustila a následkem toho také další placení služného žalobci zastavila.
Z výtek žalobcových jeví se nejzávažnější ta, že člen, volený úřednictvem do plenární komise, S., třetího dne disciplinárního řízení, t. j. 15. listopadu, kdy právě podány byly návrhy závěrečné a komise o provinění žalobcově hlasovala, nebyl při jednání a hlasování přitomen.
Soud vzal na základě vyjádření žalované a dle protokolu ze dne ll./XI. 1912 a dle svědectví Val. S. za prokázáno, že člen komise S. opravdu 15. listopadu 1912 jednání disciplinárního se nesúčastnil a též nehlasoval a nevyhovuje proto řízení pragmatice a jest jednání to formálně vadné.
Soud dle protokolů o řízení disciplinárním a dle svědeckých seznání vzal za prokázáno, že vicesekretář pokladny po celé tři dny disciplinárního řízení byl přítomen, ač nebyl členem komise, a má to soud též za vadu závažnou.
Jiné vytýkané formální vady neuznány závažnými.
Protože po stránce formální propuštění žalobcovo, založené na vadném disciplinárním řízení a hlasování, trpí podstatnou vadou, nelze dále pouštěti se do rozboru, zda žalobcem namítané nedostatky materielní jsou závažnými. Nelze proto vůbec mluviti o tom, že propuštění stalo se z důvodu závažného.
Nemůže-li dle prokázaného právě stavu věci propuštění žalobce oním vadným řízením a prohlášením představenstva za řádné propuštění dle § 41. pragm. považováno býti, anoť smluveným v pragmatice podmínkám odporuje, tudíž jednostranným protismluvným odstoupením býti se jeví, nastává otázka, zda služební poměr pragmatikou upevněný dosud trvá, či zda řečenému jednostrannému odstoupení od smlouvy přikládati se má význam protismluvného zrušení námezdní smlouvy, zavazujícího žalovanou pouze k odškodnění žalobce pro zaviněné porušení smlouvy.
V příčině poslednější v úvahu padá ustanovení § 29. zákona o obch. pom. ze dne 16./I. 1910, č. 20. ř. z., dle něhož zřízenec, propuštěný službodárcem předčasně, bez závažného důvodu, může bez újmy dalších nároků na náhradu škody žádati mzdu či služné podle smlouvy mu náležející ihned za celou dobu, která by až do ukončení služebního poměru uplynutím určitého času podle smlouvy aneb řádnou výpovědí vypršeti musila.
I dikce uvedeného zákona i literatura nasvědčuje tomu, že v případech §u 29. cit. zák. uvedených protismluvně propuštěný zřízenec má pouze nárok tam uvedený, aniž na splnění smlouvy právem naléhati může.
Žalobce ovšem dle čl. I. ad 2. cit. zákona jako úředník nemocenské pokladny jest obchodním pomocníkem a podléhá ustanovením §u 29. cit. zák. Než nesmí býti přehlédnuto, že ono ustanovení týká se toliko dvou v zákoně přesně vytčených případů:
a) byla-li námezdní smlouvou doba na určitý čas, na př. na několik měsíců, roků, neb na určitou kampaň vyměřena, a
b) lze-li smlouvu zákonnou neb smluvní výpovědí rozvázati.
O určité lhůtě ad a) zde mluviti nelze, anať doba ta ve služební pragmatice neb ve zvláštní smlouvě určena nebyla.
Druhý případ b) zde vůbec nastati nemůže, poněvadž dle § 41. služ. pragm. pro žalovanou službodárkyni výpověď vůbec je vyloučena (mimo případ § 13. f. pragm.).
Disciplinárního řízení a výpovědi na základě jeho dané však v tomto případě nebylo, resp. závadné disciplinární řízení je vadné, nepadá tedy vůbec v úvahu.
Jinaká výpověď pak je smlouvou, služ. pragmatikou naprosto vyloučena, není tedy možno, za nějakou výpovědní lhůtu odškodné vyměřiti a nevztahuje se proto řečený § 29. cit. zák. na tento služební poměr.
Bylo by zajisté v odporu se zásadou obč. zák. o dodržení smluv a se zásadou slušnosti, aby muž, spolehnuvši se na ujednanou a pragmatikou fixovanou nerozlučitelnost služebního poměru, službodárcem za řádného plnění povinností po mnoha letech platně vykonaných služeb mohl býti bez dalšího propuštěn a snad nepatrnou peněžitou částkou, vypadající na tříměsíční dobu výpovědní, odbyt, kdežto zřízenec, třebas na 3—4 leta nevypověditelně přijatý, by celý plat za umluvenou 3—4letou dobu dostal, byť i hned v prvém roce byl propuštěn!
Když ustanovení tohoto na sporný případ použiti naprosto nelze, musí ve smyslu § 42. cit. zák. záležitost ta posuzována býti dle předpisů obč. práva o smlouvě služební a námezdní. Nad to nelze opomenouti, že zákon nepůsobí zpět a že na předchozí činy a dříve nabytá práva nemá vlivu (§ 5. obč. zák.).
Obč. zák. pak v hlavě o námezdní smlouvě stanoví, že zaměstnanci na jistou dobu zjednaní, bez právoplatného důvodu před uplynutím doby nesmí býti propuštěni.
Nepřísluší-li tedy žalované právo výpovědi, nemohla doba určitá, t. j. až do prokázaného disciplinárního provinění, uplynouti, nemohl tedy žalobce bez disciplinárního bezvadného řízení propuštěn býti a proto jeví se propuštění žalobcovo jednostranným odstoupením od smlouvy, odporujícím ustanovení § 1160. obč. zák.
Dle §§ 902. a 919. obč. zák. nelze však jednostranně od smlouvy odstoupiti, naopak náleží oběma stranám smlouvu ujednanou plniti; jinak přísluší druhé straně nárok na plnění.
Z toho plyne, že smlouva mezi spornými stranami uzavřená dosud trvá, a žalobce má nárok na její splnění, tedy hlavně na požadovaný plat za dobu od jednostranného odstoupení od smlouvy, t. j. od 1 ./XII. 1912 do 30./VI. 1913, jako doby splatnosti zažalovaného služného do vydání rozsudku (§ 406. c. ř. s.) a nárok na pensijní příspěvky.
Ostatek je žalobní nárok předčasný, neboť doba splatností dalších měsíčních splátek dosud nenastala.
Druhá stolice vyhověla odvolání žalované potud, že se zamítá žalobní žádost, aby byla žalovaná odsouzena zaplatit žalobci za dobu od 1. března 1913 do 30./6. 1913 služné v obnosu 225 K měsíčně, tudíž obnos 900 K a příslušné pensijní příspěvky, jež jsou blíže naznačeny v druhém odstavci v odpor vzatého rozsudku.
Naproti tomu byl rozsudek ohledně placení služného a pensijních příspěvků za dobu od 1./12. 1912 do 28./2. 1913 potvrzen.
Ohledně útrat sporu a odvolacího řízení uznáno, že je žalovaná povinna zaplatiti žalobci polovinu útrat I. stolice, naproti tomu žalobce je povinen zaplatiti žalované polovici útrat odvolacího řízení.
Důvody: Žalobce byl kontrolorem žalované nem. pokladny a podléhal tedy dle § 2. č. 2. zák. o obch. pom. ustanovením tohoto zákona. Za nem. pokladny je považovati všechny pokladny, jež se zabývají péčí o nemocné a jež onemocnělým členům poskytují podpory. Všeobecný výraz »nemocenské pokladny« obsahuje nejen nucené nem. pokladny, nýbrž i takové, které zakládají se na dobrovolné dohodě. Patří sem proto také žalovaná nemocenská pokladna. K okolnosti, že takové nemocenské pokladny slouží účelům veřejnoprávním, nelze prihlížeti, poněvadž nem. pokladny spočívají na zásadě pojištění (sr. § 1. a 11. č. 6. zák. z 30./3. 1887, č. 33. ř. z.) a poněvadž zákon o obch. pomocnících vztahuje se na pojišťovací ústavy všeho druhu i tenkráte, slouží-li tyto k účelům veřejnoprávním. Z toho plyne, že služební poměr v našem případě nutno posuzovati dle ustanovení zákona o obch. pomocnících (čl. I.) a že spory ze soukromého poměru služebního, v jakém i žalobce byl, patří před soudy.
Budiž zde hned podotknuto, že nelze sdíleti názor prvého soudu, že totiž ustanovení § 29. o obch. pom. nelze proto použiti, poněvadž ustanovení to pouze na takové případy se vztahuje, kde určitá doba smlouvy aneb výpověď byly umluveny.
Jak z ustanovení § 25. zák. o obch. pom. a marginální rubriky »a předčasné zrušení« vysvítá, může každý poměr služební z důležitých důvodů předčasně býti zrušen, při čemž je zcela lhostejno, zda poměr ten uzavřen byl na určitou dobu, aneb byla-li výpověď umluvena čili nic. § 29. zák. o obch. pom. stanoví pouze právní následky předčasného zrušení služební smlouvy, zejména nároky, jaké zaměstnanec činiti může, byv bez důležité příčiny propuštěn, a rozeznává pouze co do rozsahu nároků mezi zaměstnanci, kteří na určitou dobu byli přijati, a mezi takovými, u nichž tomu tak není.
Bez újmy nějakých dalších nároků na odškodné může v onom případě zaměstnanec žádati plat jemu dle smlouvy příslušející za dobu, která by až do ukončení služebního poměru uplynutím určité smluvené doby projíti musila, v druhém případě přísluší zaměstnanci smluvený plat za tu dobu, která by až do ukončení služebního poměru při řádné výpovědi uplynouti musila, kteráž doba rovnala by se tedy řádné lhůtě výpovědní.
Výpověď není zde podmínkou pro užití § 29., nýbrž pouze základem pro vyměření odměny, která přísluší zaměstnanci, smlouvě dostávšímu a která finguje se při služebních poměrech, při nichž výpověď ujednána nebyla, v tom smyslu, jako kdyby byla řádně výpověď dána. Má-li ale žalobní nárok býti posuzován dle § 29. zák. o obch. pom., pak je odsouzení žalované ku placení platu od 1./3. 1913 do 30./6. 1913 nesprávné.
Žalobce udal sám, že usnesením představenstva žalované pokladny ze dne 28./XI. 1912 na základě předchozího řízení disciplinárního z jejích služeb byl propuštěn. Poněvadž představenstvo nemocenskou pokladnu na venek zastupuje (§ 16. zák. ze dne 30./3. 1888, č. 33) a ježto dle § 15. služ. pragm. povoláno je, propuštění trvale ustanoveného zřízence nem. pokladny vysloviti, pak je propuštění představenstvem nařízené prohlášením vůle žalované, totiž zaměstnavatele. Řízení před disciplinární komisí sleduje jen ten účel, vyšetřiti, zda jest se stanoviska této nějaký důvod pro propuštění a představenstvu poskytnouti základ pro jeho »definitivní rozsudek ve smyslu § 15. služ. pragmatiky. Zrušení služebního poměru nevystavuje disciplinární komise, nýbrž představenstvo samo.
Když by i disciplinární řízení bylo nějak vadné, jak žalobce tvrdí, pak přece je propouštěcí usnesení představenstva projevem vůle zákonného zástupce žalované pokladny, že služební poměr mezi ní a žalobcem je zrušen a toto zrušení bere nyní žalobce v odpor.
Ježto soud dle § 29. zák. o obch. pom. oprávněn je pouze důležitost důvodů propouštěcích, tudíž materielní stránku usnesení propoušťšcího zkoušeti, nemůže formální stránka zpravidla nějakému přezkoušení býti podrobena. Toto dle okolností nastati by mohlo pouze tehdy, kdyby propuštění usneseno bylo bez předchozího řízení smlouvou stanoveného a v eventuelně nejpříznivějším případě, kdyby toto předběžné řízení velmi závažnými vadami bylo stiženo, které by je — a následkem toho i propuštění o ně se opírající — s tím účinkem zmatečným činilo, jakoby propuštění vůbec nebylo nastalo.
První případ tu není, poněvadž představenstvo se usneslo na propuštění, dalo provésti disciplinární řízení komisí, tudíž při propuštění zachovalo formu, jaká byla smluvena. Co se týče disciplinárního řízení samého, tu neobsahuje služ, pragmatika žádných jiných předpisů, než že komise skládá, se ze 7 členů, že hlasování komise je tajné s jednoduchou většinou hlasů, a že o průběhu řízení má býti protokol sepsán. V našem případě nelze tvrditi, že by celé provedené disciplinární řízení těmto předpisům se tak příčilo, že by představenstvo ani oprávněno nebylo,, vysloviti na jeho základě propuštění. O vině se jednalo dne 13., 14. a 15. listopadu 1912. Žalobce byl již formálně správně vinným uznán pro případy projednávané 13. a 14. listopadu; dne 15./XI. nebyl přítomen člen S. Mělo-li by i odhlasování, které se toho dne stalo, považováno býti za neplatné, přes to, že S. později, totiž 19./XI. 1912 také se připojuje výsledkům hlasování ze dne 15./XI., pak z toho ještě nenásleduje, že propuštění o sobě, totiž bez ohledu na to, zda-li nastalo z důvodů důležitých nebo ne, jest neplatné, poněvadž zde byly již dva platné výroky disciplinární komise o vině žalobcově pro jiná fakta.
Nezúčastnění se jednoho člena disciplinární komise při posledním jednání, které se zvláštního jednoho případu týkalo, netvoří proto tak důležitého nedostatku, že by se propuštění v jeho podstatě dotýkalo.
Také přítomnost sekretáře není podstatnou vadou.
Ze všech těchto úvah plyne, že představenstvo disciplinární komisi svolalo a na základě jejího výroku propuštění žalobcovo nařídilo, takže projev vůle žalované byl v podstatných kusech formálně správný.
Je-li tomu tak, pak může ve smyslu § 29. zák. o obch. pom. pouze býti zkoušeno, zda-li propuštění nastalo z důležitých důvodů.
Náleželo žalované, která z toho, že zde důležité propouštěcí důvody byly, pro sebe dovozuje právo žalobci jeho platy zastaviti, aby dokázala, že takové propouštěcí důvody zde skutečně byly. V tomto směru však v I. instanci ničeho neuvedla, nýbrž se pouze na to omezila, že dotyčná tvrzení žalobcova popřela a jen uvedla, že žalobci již dříve opětně důtky byly uděleny. Na výrok disciplinární komise nelze se zde odvolávati, poněvadž nenahražuje důkaz o důležitosti důvodů propouštěcích. Ve smlouvě služební není nikde vysloveno, že by se zaměstnanec výroku disciplinární komise a nálezu představenstva musil podrobiti, za současného vzdání se žaloby. Takové ustanovení příčilo by se též tendenci zákona o obch. pom., jenž směřuje k zajištění ochrany dělníků, a uvedl by zřízence do takového poměru, že by úplně od službodárce závisel.
Ježto o důležitosti důvodu propouštěcího ve sporu jedině soudce rozhoduje, musí mu ten, kdo se odvolává na takový důvod, potřebný základ dáti.
Tomu nevyhověla nikterak žalovaná; též dřívější důtky nemají váhy. Z těchto úvah má soud odvolací za to, že, ježto žalovaná neuvádí žádných důležitých důvodů propouštěcích a ani jich neprokázala, žalobce protizákonně byl propuštěn a že žalobce je oprávněn nároky své ve smyslu § 29. cit. zák. uplatňovati.
Nárok na plat žalobcem vznesený vztahuje se na dobu, v níž by služební poměr při řádné výpovědi byl ukončen. Výpovědní lhůta obnáší dle § 40. služ. pragm. 3 měsíce. Dle § 20. zák. o obch. pom. musí býti výpovědní lhůta pro obě strany tatáž. Tento předpis je nevylučitelný (§ 40. zák.). Žalobce má tudíž nárok na služné jen po dobu 3 měsíců, ku kterému náleží též smluvní pojišťovací prémie. Bezvýznamným je též, že se propuštěný žalobce nenabídnul, že bude dále pracovati, ježto nemůže býti držán, aby služby své vnucoval zaměstnavateli.
O zřeknutí se na straně žalobcově nelze mluviti, ježto měl proti nařízení představenstva opravný prostředek jen ve formě žaloby a tato žaloba podána byla během lhůty promlčecí.
Na revisi obou stran zamítl c. k. nejvyšší soudní dvůr revisi žalované, vyhověl revisi žalujícího v tom směru, že rozsudek prvé instance v odstavci I. a II. obnovil a žalobci přiznal % nákladů I. a II. stolice.
Důvody: Obě strany brojí právem — byť i z rozdílných stanovisek — proti náhledu soudu odvolacího, že v přítomném případě bez ohledu na výrok disciplinární komise má soud samostatně posouditi, zda propuštění stalo se ze závažných důvodů. Náhled ten nelze schvalovati z následujících úvah:
Nebylo sice zjištěno, že u žalované jsou tu podmínky předepsané v § 60. zák. o nemoc. pojišť., leč jak strany, tak soudové nižší vycházejí z toho, že žalovaná je spolkovou nem. pokladnou ve smyslu § 11. č. 6. zák. o nemoc. pojišť., a soud odvolací to také prohlásil. V této vlastnosti náleží žalované úloha spolupůsobiti při plnění v §§ 1. a násl. zák. o nemoc. pokl. ohraničené sociálně-politické povinnosti státu, aby v určitých závodech činní dělníci a úředníci byli pro případ nemoci pojištěni; podléhá proto podle posledního odstavce §u 60. 1. c. státnímu dohledu v plném rozsahu, upraveném v §§ 19.—21.
Vzhledem k tomu nemůže býti pochybnosti, že služební smlouvy, jež uzavírají takové nemoc, pokladny s úředníky, které potřebují k provádění svých úkolů, třebas byly o sobě povahy soukromoprávní, musí obsahovati přece také prvky z práva veřejného. Prvek takový zračí se jmenovitě v tom, že spolupůsobení úředníkovo při úkolech veřejných vyžaduje zvláštní stupeň spolehlivosti, který zpravidla a tak také v případě tomto má býti zajištěn možností výkonu práva disciplinárního.
Podrobení úředníka služebnímu řádu, upravujícímu právo disciplinární, jest tudíž netoliko právně přípustné, nýbrž musí se k němu také přihlížeti, pokud jde o jeho zpětné účinky na zrušení smlouvy služební. Ohledu, aby zajištěny byly veřejné účely, o něž se usiluje a jichž dosažení jest v zájmu všeobecném, odpovídá považovati ohledně počínání úředníka v jeho postavení veřejnoprávním za výlučně po právu účinný řádně vynesený výrok oněch orgánů, které jsou podle služ. řádu k disciplinárnímu výroku povolány. Z toho plyne, že soudům přísluší přezkoumávati nikoli výrok sám, nýbrž toliko jeho stránku formální, tudíž pouze to, zda orgán, který byl v disciplinárním řízení činným, byl k tomu dle služební pragmatiky povolán a zda bylo postupováno podle stanovených tam formálních předpisů.
Žalobce přednesl v tomto směru řadu stížností, jež soud procesní toliko ve 2 bodech považoval za ospravedlněné, totiž v tom, že vicesekretář byl při disciplinárním jednání přítomen a že člen personální komise S. se nesúčastnil jednání, dne 15./XI. konaného.
Ohledně prvého bodu možno zůstaviti stranou, zda odpovídá požadavkům uspořádaného nestranného řízení, účastní-li se ho funkcionář, který je představeným členů personální komise.
Odůvodněný je naproti tomu druhý bod stížnosti (rozbor dle pragmatiky).
Propuštění žalobcovo ze služby bylo proto neospravedlněno.
Ohledně rozsahu nároků žalobci příslušejících nelze jeho dovolání odepříti částečně oprávněnosti. Žalovaná doznala, že žalobce byl jmenován ll./I. 1905 přednostou oddělení pro kontrolu nemocných a 2176. 1907 vrchním kontrolorem. Byl tedy zřízen k vykonávání vyšších nekupeckých služeb v závodě nemocenské pokladny, pročež dlužno podle § 2. č. 2. zák. o obch. pom. použiti na jeho služební poměr ustanovení tohoto zákona. Podle § 29. cit. zák. může bezprávně propuštěný zaměstnanec požadovati odměnu dle smlouvy mu patřící za dobu, která by byla musila projíti až do skončení služebního poměru uplynutím stanovené smluvní doby, anebo řádnou
výpovědí.
Ač určitá doba nebyla ujednána, nelze přece v daném případě přisvědčiti k náhledu soudu odvolacího, že musí dojíti k eventualitě druhé.
Zmíněné ustanovení jest nepopiratelně v souvislosti s předpisy §§ 19. a 20. zák. o obch. pom. o pravidelném ukončení definitivní služební smlouvy, dle čehož se rozlišují toliko případy dva. Bud skončí služební poměr projitím doby, na kterou byl uzavřen, anebo nebyla-li doba určena, výpovědí, jež jest každé straně bezpodmínečně volná. Neupraven je ale případ §em 40. zák. o obch. pom. nevyloučený, že podle ujednání nepřísluší zaměstnavateli bezpodmínečné právo vypověděti služební poměr, uzavřený na neurčitý čas.
V předložené služ. pragmatice jest výpověď ponechána volnou toliko zaměstnanému. Na straně žalované jest však vázána na určité podmínky, ana se smí státi toliko na základě disciplinárního výroku, trestním soudem vyneseného rozsudku, aneb nezpůsobilosti zřízencově ke službě. Pokud tudíž nenadešla některá z těchto podmínek, nemůže výpověď býti nikterak »řádná«, a nelze proto použíti §u 29. zák. o obch. pom.
Omezení pojmu řádnosti na řádnou, buď ujednanou, neb zákonnou lhůtu výpovědní, vedlo by v případech, jako je přítomný, k důsledkům absurdním. Kdyby nemocenská pokladna byla dala na základě nenáležitého disciplinárního výroku výpověď na 3 měsíce, aneb z opatrnosti výpověď končící koncem března 1913, byla by smlouvu porušila a přece nepříslušel by vypovězenému žádný nárok na náhradu a nesprávně daná výpověď by musila zůstati v platnosti. Nejinak se má věc při propuštění; na místě nepřípustného propuštění by nastoupila stejně nepřípustná výpověď.
Vytknouti dlužno také, že ratio legis citovaného §u 29., že služební poměr je a zůstává zrušen, i když předčasné propuštění se stalo bez závažného důvodu, nemá tehdy místa, jestliže dle smluvní vůle stran má býti zaměstnavatel tak dlouho na smlouvě vázán, pokud nenadejde některá z oněch podmínek, jež jedině jej oprávňují k předčasnému zrušení.
Podstatě služebního poměru upraveného služ. pragmatikou odpovídá tudíž toliko ten důsledek, že neospravedlněné prohlášení propouštěcí nutno považovati za bezúčinné a že služební poměr trvá i nadále tak dlouho, až dojde konce způsobem odpovídajícím služebnímu řádu.
Z tohoto důvodu dlužno pokládati žalobce za oprávněna, požadovati ujednané služební příjmy a zapravování pens. příspěvků i na- dále stejným způsobem, jako kdyby smlouva nebyla zrušena.
Z toho vyplývá ale také, že může požadovati toliko ty platy,
které dospěly až do vynesení rozsudku v I. stolici, ježto jeho nárok není nárokem na náhradu škody, nýbrž na plnění ze služebního poměru, v platnosti zůstávajícího.
(Rozhodnutí c. k. nejv. soudu ze dne 3./3. 1914, Rv III 506/13 / 1 .)
Šimeček.

Citace:

Ku § 29. zákona o obchodních pomocnících.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 6, s. 274-284.