Č. 7751.

Samospráva obecní. — Popisní věci. — Policejní věci: Označení ulice na domovní tabulce (s číslem domu), které není shodné s označením, na němž se obecní zastupitelstvo usneslo, jest soukromé označení, zakázané podle § 21 zák. č. 266/1920.
(Nález ze dne 14. února 1929 č. 3065.)
Prejudikatura: Boh. A. 2435/23, 2790/23, 4214/24, 4964/25.
Věc: Město T. proti ministerstvu vnitra (vrch. min. kom. Václ. Chalupný) o jazykovou úpravu domovních tabulek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 11. listopadu 1924 upozornila osp v T. majitele domů a také stěžující si obec jako majitelku domů, že na tabulkách s domovními čísly, umístěných na jejich domech, uvedena jsou pojmenování ulic pouze v jazyce německém, a že toto soukromé označování ulic není dovoleno. Zároveň byla stěžující si obec vyzvána, aby taková soukromá označení se svých domů odstranila, ježto by je jinak osp dala odstraniti na náklad a nebezpečenství vlastníka domu.
Odvolání z výměru toho podanému zsp v Praze nevyhověla. Dalšímu odvolání stěžující si obce nař. rozhodnutím rovněž vyhověno nebylo.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí z důvodů jeho nezákonosti,. uvážil nss toto:
Žal. úřad vycházel z právního názoru, že označení ulic na domovních tabulkách pouze v jazyce německém v T. jest soukromým označením ulic, které jest podle § 21 zák. č. 266/20 zakázáno. Tento svůj názor odůvodnil tím, že cit. zákonem a vl. nař. č. 324/21 jej provádějícím, rozřešena byla otázka jazykové úpravy označování ulic tak, že předpisy tyto rozeznávají mezi označováním ulic soukromým a veřejným. Soukromé označování ulic, t. j. takové, které nespočívá na autoritativní úpravě se strany obce, jest podle § 21 cit. zák. zakázáno, nehledíc na to, kde a jak bylo provedeno, tedy i v těch případech, kdy názvy ulic byly uvedeny na tabulkách s dom. čísly a jsou jejich součástí. Za veř. označování ulic pokládá žal. úřad takové, na kterém se obec usnesla, při čemž omezena jest jen předpisy § 7 zák. č. 266/20 a čl. 5. vl. nař. č. 324/21. Obec má volnost, chce-li vedle obvyklých uličních tabulek vyznačiti názvy ulic také na tabulkách s domovními čísly. I takové vyznačení jména ulice nepřestává býti veř. označením ulice ve smyslu 2. oddílu cit. zák., spočívá-li na usnesení obce a bylo-li od ní nařízeno a provedeno. O tomto veř. označení ulic v příčině jazykové úpravy platí rovněž předpis čl. 5 vl. nař. č. 324/21, t. j. v místech, kde jest dvojjazyčné označování ulic povinným, musí býti i na tabulkách s dom. čísly jména ulic, byla-li na nich vyznačena, uvedena na prvním místě v jazyce státním. Stížnost nepopírá, že obec T. náleží k obcím, kterým v odd. 2. vl. nař. č. 324/21 vydaného k provedení zák. č. 256/20, byla uložena povinnost, aby, usnesou-li se jejich obecní zastupitelstva na pojmenování ulic v jazyce jiném než čsl., označily ulice vedle toho vždy také v jazyce státním a to na prvním místě. Této své povinnosti obec prý také dostála a ustanovení cit. zák. úplně vyhověla.
Stížnost namítá však, že jest nesprávným názor žal. úřadu, že se ustanovení cit. zák. vztahují také na tabulky s jednotlivými čísly domů, ležících v ulicích, na počátku a konci jejich dvojjazyčně označených. Uvedení názvu ulice pod číslem domovním není prý označení ulice, nýbrž toliko zevrubným označením domu. Námitku tuto nelze uznati důvodnou.
Podle § 21 zák. č. 266/1920 není soukromé označování obcí, osad při vchodech a východech (§ 11), ulic a veřejných míst vůbec dovoleno. Obec nebo nadřízený úřad politický jsou oprávněny a povinny odstraniti taková soukromá označení na náklad a nebezpečí vlastníka domu nebo pozemku. Zakazuje-li zákon v tomto § výslovně soukromé označování ulic, vyplývá z toho a contrario, že má na mysli ještě jiné označování než soukromé, a že jen toto jiné označování uznává za přípustné. Odpověď na otázku, jaké označování to je, dávají ustanovení 2. oddílu cit. zák., který jedná o pojmenování ulic a veř. míst a ukládá obcím jednak, aby odstranily dosavadní závadná pojmenování ulic (§ 7), jednak vyhrazuje obecním zastupitelstvům, aby se usnášela na budoucím pojmenování ulic (§ 10). Z toho plyne, že zákon uznává za přípustné jen takové pojmenování (označování) ulic, jež bylo usneseno obecním zastupitelstvem a neodporuje ustanovením § 7. Nss dospěl již v nál. Boh. A. 2435 k závěru, že úmyslem zák. č. 266/1920 bylo upraviti otázku pojmenování a označování ulic v celém jejím rozsahu. ,(Srovn. také nál. Boh. A. 2790/23, 4214/24, 4964/25 a j.). Zákon sám omezuje se ovšem na to, že otázku tuto upravuje jen obsahově. Pokud se týče jazyka, v němž pojmenování ulic má se státi, ponechává zákon jeho určení v § 22 moci nařizovací, stanově, že užívání jazyků při provádění jeho upraví se nařízením, jež vydáno bylo vládou republiky čsl. dne 25. srpna 1921 pod č. 324 Sb. Jeho platnost stížnost nepopírá, a nss ji také již uznal (srov. nál. Boh. A. 4964/25). Podle § 5 odst. 2 toho nař. musí se označiti ulice v obcích tam uvedených, na jichž pojmenování se obecní zastupitelstvo usneslo v jazyce jiném než čsl., vedle toho vždy v jazyce státním a to na prvním místě.
Připouští-li podle hořejších vývodů zákon č. 266/20, aby pojmenování ulic stalo se jen usnesením obecního zastupitelstva a musí-li podle § 5 odst. 2 cit. vl. nař. v obcích tam uvedených, jakou jest nesporně i stěžující si obec, označení ulic státi se vždy také na prvním místě v jazyce státním, plyne z toho, že jen takového dvojjazyčné označení ulic může býti uznáno za platné a zákonu vyhovující a že každé jiné označení, které stalo se jinak než uvedeným způsobem, ať s hlediska věcného či úpravy jazykové, jest soukromé a proto podle § 21 zák. nedovolené. Že obecní zastupitelstvo stěžující si obce se usneslo na dvojjazyčném pojmenování ulic a takové označení jich na počátku a konci každé ulice provedlo, stížnost výslovně konstatuje. Z toho, že zákon výslovně nenařizuje, že ono dvojjazyčné označení musí býti také na tabulkách s domovními čísly na domech, nelze ještě usuzovati. že předpisy jeho na takové případy se nevztahují. Označení ulice zůstává označením jejím, ať jest umístěno na počátku, uprostřed či na konci ulice, zkrátka kdekoli v ulici a tedy také na tabulce s domovním číslem. Není proto možno dáti za pravdu stížnosti, že pojmenování ulice, uvedené pod domovním číslem, bylo jen zevrubným označením domu, nikoli ulice, vždyť, uvádí-li se tam název ulice, označuje se tím také ulice, v níž dům stojí. Dům sám označen jest jen jeho číslem. Poukazuje-li stížnost na to, že očíslování domu má jiný účel, který s označením ulice nijak nesouvisí, lze to připustiti, ale z okolnosti této nelze nic dovoditi pro obhájení názoru stížnosti, že název ulice, uvedený na tabulce s domovním číslem, není označením ulice, na které se vztahuje zák. č. 266/1920. Při tom budiž jen mimochodem podotknuto, že zák. z 29. března 1869 č. 67 ř. z., jehož stížnost se dovolává, byl již zrušen § 5 zák. z 8. dubna 1920 č. 256 Sb.
Namítá-li konečně stížnost, že vlastník domu, jenž na fasádě svého domu pod domovním číslem uvedl označení ulice v německém jazyce, nemůže býti nucen, aby uvedl tam také pojmenování ulice v jazyce státním proto, poněvadž fasáda patří jemu a on jest oprávněn umístiti na ní označení ulice v jednacím jazyku obce, obec pak že není s to, aby mu to zakázala a k označení ulice v jazyce státním ho donutila, není ani tato námitka odůvodněna, neboť, je-li takové jednojazyčné označení ulice, jak bylo dovoženo, označením soukromým, pak není dovoleno, a obec jest podle § 21 zák. č. 266/20 nejen oprávněna, ale i povinna takové soukromé označení ulice odstraniti.
Pokud by pak v této námitce bylo lze spatřovati snad také námitku proti tomu, že žal. úřad ukládá obci, aby jednojazyčná označení ulic na domovních tabulkách v T. vůbec odstranila, míjela by se tato námitka cíle, ježto nař. rozhodnutím bylo obci uloženo toliko, aby odstranila jednojazyčné označení ulic s domů svých vlastních, nikoli s domů jiných vlastníků.

Citace:

Č. 7751. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 333-335.