NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 25 (1916) - Zabavení jmění dle § 2. cís. naříz. ze dne 9. června 1915, č. 156 ř. z. Vliv jeho na exekuci soukromou.

Zabavení jmění dle § 2. cís. naříz. ze dne 9. června 1915, č. 156 ř. z. Vliv jeho na exekuci soukromou.

Dragotinu H., továrníku v Lublani, povolena byla 26. září 1915 tamním okres, soudem proti Aloisu a Marii R-ovým vnucená správa R-ova obchodu gramofony. Krátce před tím, t. j. 7. září 1915 bylo jmění R-ovo zabaveno k zajištění stát. nároku na náhradu škody ve smyslu § 2. cís. naříz. ze dne 9. června 1915 č. 156 ř. z.
Rekursu fin. prokuratury do usnesení rozvrhového o přebytcích vnuc. správy později vydaného zemský soud ve věci samé nevyhověl, za to však z moci úřední vnucenou správu jako nepřípustnou zastavil zrušiv všecky úkony exekuční od ustanovení vnuceného správce předsevzaté, a nařídil, aby opatření o výnosu správy zůstaveno bylo soudu opatrovnickému. Útrat rekursu nepřiřkl.
Na dovolací rekurs vymáhajícího věřitele i fin. prokuratury rozhodl nejvyšší soud takto:
I. Rekursu Dragotina H. se nevyhovuje.
II. Rekursu fin. prokuratury se ve hlavní věci částečně vyhovuje a usnesení rekursní v ten rozum mění, že návrhu Marie R., učiněnému při roku dne 27. ledna 1916, na zaplacení částky 300 K z účet. přebytku Dragotinu H. na účet jeho vymáhané pohledávky se nevyhovuje.
Co do útrat rekurs zamítnut a nepřiřknuty ani útraty rekursu
revisního.
Důvody:
Při rozhodování tohoto případu bylo na snadně použiti k výkladu onoho předpisu zákonného, který — jak ze znění jeho jasně plyne — při sepisování cis. naříz. byl mu vzorem, totiž § 208. lit. a. trest. zák. voj. (o následcích sběhnutí). Tu nařizuje se sekvestrace jmění »bez újmy práv osob třetích, na něm váznoucích« — as tím srovnává se i § 8. cirkuláře dvorní rady voj. ze dne 25. ledna 1842 K 193 (otišt. ve sbírce zákonů voj.).
Tato cesta nevedla však k cíli. Cis. naříz. citovaných slov nepřevzalo. To mohlo by se vysvětlovati tím, že věc samozřejmá měla býti vypuštěna — může však býti i důvodem pro názor opačný, že byla vypuštěna, protože cís. naříz. chtělo naříditi něco jiného než jeho předloha.
Ustanovení jiných zákonů o »zabavení«, jakož i ustanovení §u 1331. obč. z. nelze k výkladu zabavení upraveného cit. cís. nařízením užíti, ježto mu jsou podstatou cizí.
Jedině správnou cestou tedy jest, hledati rozřešení sporných tu otázek ve smyslu a účelu cís. nařízení.
Účel zabavení vyřčen jest v §§ 2. a 10. cís. naříz.: zabezpečení nároku státu na náhradu škody, aby po zjištění předpokladů a výše nároku náhradního tento ze jmění zabaveného byl uhrazen. Zabavení má uschováním a správou jmění zabrániti, aby fond úhradní nějakými pletichami (srv. § 379., odst. 2. ex. ř.) byl ztenčen nebo znehodnocen.
Správný výklad musí tedy směřovati k vyloučení všeho, co tomuto zabezpečení jest na překážku. Taková práva osob třetích však, jež tohoto zabezpečení neohrožují, sluší (podle téže zásady výkladu po účelu a smyslu) zachovati nedotčena.
I když doba a podnět cís. nařízení nedopouštějí pochybnosti o tom, že předpisy jeho má zabezpečen býti stát ve svém právu výsostném (»dass der Staat in seinem Hoheitsrechte gesichert werden soll«), dlužno přece s druhé strany držeti se pevně toho, že i takovými opatřeními, plynoucími z práva státu na sebeobranu, svoboda vlastnictví, státními zákl. zákony zaručená, nemá býti obmezována více, než účel nového předpisu nezbytně káže.
Béře-li tedy § 6. odst. 2. cís. naříz. obviněnému na dobu zabavení právo, o majetku svém mezi živými pořizovati, nelze v tom spatřovati žádného obmezení vůči třetím osobám, které mají práva na tento majetek neb obligační nároky proti obviněnému. Nabyl-li nějaký věřitel zástavy nebo nároku úhradního na věcech obviněného, zajišťuje mu to přednost proti jiným věřitelům soukromým pro případ, že po úhradě státního nároku náhradního bude tu přebytek nějaký (§ 10. cís. naříz.). Bráti mu tuto přednost není účelem cís. naříz. nijak odůvodněno.
Za stejného předpokladu — obmezení na přebytek — dlužno prohlásili za přípustno, aby po zabavení věřitel k uhájení svých práv zajištění a práva zástavního nabyl. Arci nemohou právě taková práva zástavní po čas zabavení vésti k úhradě, ježto nárok státu v rozsahu stanoveném v §u 1. odst. 2. cís. naříz. požívá nepochybně přednosti před všemi právy osob třetích — takže teprve po zjištění předpokladů a výše státního nároku náhradního a po jeho dobytí ze jmění zabaveného pomýšleti lze na dobytí nároků věřitelů soukromých. Znění §u 10. cís. naříz. (»... buď nárok uspokojen ze zabaveného jmění«) vyložiti lze na všecek způsob jen v tomto smyslu, nemá-li dojiti k rozporu s účelem nařízení a otevříti se brána dokořán pletichám ke zmaru náhrady škody.
Ze druhé věty §u 10. nelze zajisté dovozovati, že by úhradním fondem pro nárok státu bylo jen jmění obviněného po srážce dluhů. Z ustanovení, že přebytek sluší vydati obviněnému neb jeho dědicům, netřeba usuzovati, že zákonodárce předpokládá, že věřitelé soukromí již byli uspokojeni. Naopak. Cís. naříz. nemluví v §u. 10. o věřitelích proto, že zůstavuje obviněnému neb jeho dědicům, aby se s věřiteli spravili; účel cís. naříz. nepodává podnětu, míchati se — jakmile nárok státu jest uspokojen — do poměru mezi obviněným a jeho věřiteli a zejména neptaje se obviněného nařizovati vydání přebytku jeho věřitelům; zasahovalo by se tak zcela zbytečně v soukromá práva obviněného.
Pro sporný případ tedy jeví se tyto důsledky:
Vnucená správa jest vedle zabavení přípustná, může však vésti k uspokojení vymáhajícího věřitele až po uspokojení státního nároku náhradního. Přípustnou jest, poněvadž zabezpečuje přednost vymáhajícího věřitele před jinými soukromými věřiteli nemaříc účelu cís. naříz. a mimo to sotva zvláštních útrat působíc: vždyť vnucený správce a správce soudem opatrovnickým ustanovený jest jedna a táž osoba. Vnucená správa budiž tedy zachována, s rozdělením přebytků budiž však posečkáno až po úplném uspokojení státního nároku náhradního.
Rekursu vymáhajícího věřitele nebylo tedy vyhověti, naproti tomu jevil se rekurs fin. prokuratury v podstatě důvodným, pokud uplatňuje přednostní právo státu na uspokojení. Co do útrat byl — odpíraje výroku stolice druhé o útratách — dle § 528. s. ř. nepřípustný a proto zamítnut.
Útrat revisního rekursu nezaplatí fin. prokuratuře ani vymáhající věřitel, ani dlužník, poněvadž tu běží v podstatě o exekuční řízení rozvrhové, v němž útraty, zejména prostředkův opravných, se nepřisuzují (kniha judikátů č. 201.).
(Rozhod. nejv. soudu ze dne 28. března 1916 čís. R VI 28/16 / 1.)
Dr. Peka.

Citace:

Zabavení jmění dle § 2. cís. naříz. ze dne 9. června 1915, č. 156 ř. z. Vliv jeho na exekuci soukromou.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 6, s. 293-295.