— 274 —
§ 6. zákona ze dne 27. dubna 1887, č. 41 ř. z. o vojenském opatření vdov a sirotků po důstojnících a mužstvu nevztahuje se na vdovy a sirotky po zřízencích státních drah, beroucí výslužné a příspěvky z provisního fondu.
Nesporny jsou mezi stranami tyto Skutečnosti: Manžel žalobkyně zaměstnán byl jako definitivní topič stabilních kotlů v dílnách c. k. státních drah v P. cd 2. února 1906 a byl od 1. října 1907 členem provisního fondu. Měl služného 1100 K a příbytečného 360 K ročně. Při všeobecné mobilisaci dne 26. července 1914 narukoval. Následkem válečných námah zemřel dne 28. prosince 1914. Po úmrtí jeho přiznána byla žalobkyni výměrem c. k. ředitelství státních drah v P. ze dne 7. ledna 1915 č. 3/1788 'počínajíc 1. lednem 1915 ve smyslu §. 24. provisních stanov pro sluhy a pomocné zřízence c. k. státních drah roční provise 400 K a mimo to pro každé dítě, a to Marii, narozenou 27. března 1906, a Rudolfa, narozeného 27. července 1908, roční příspěvek na vychování po 80 K, kteréžto obnosy jí byly vypláceny. Výměrem téhož ředitelství ze dne 4. srpna 1915 bylo jí sděleno, že vzhledem k tomu, že jí přiznány byly ministerstvem pro zemskou obranu od 26. května 1915 vojenská pense vdovská 72 K ročně a pro každé dítě příspěvek na výchovu po 48 K ročně, snižuje se jí od 1. září 1915 provise na obnos 328 K ročně a pro každé dítko příspěvek na výchovu na 32 K ročně s podotknutím, že tento příspěvek na výchovu bude v budoucnosti zvýšen na 80 K ročně, když pro dceru Marii po dosaženém 14. roku a pro syna Rudolfa po dosaženém 16. roku nebude dále vyplácen z vojenského taxovního fondu příspěvek na vychování 48 K ročně. Dle 30. provis. stanov pro služebníky a služebné pomocníky c. k. státních drah přísluší vdově po zemřelém zřízenci mimo vlastní provisi příspěvky na výchovu pro dítky její, a činí dle §u 24. vdovská pense 50% provise, kterou by byl bral manžel, nejméně však 400 K, příspěvky na výchovu činí pak dle §. 30. pro každé dítě jednu pětinu vdovské provise. Ve smyslu provisních stanov podala žalobkyně proti snížení vdovské provise a sirotčích příspěvků námitky, které rozhodnutím c. k. ministerstva železnic ze dne 27. června 1916 č. 22650/5 byly zamítnuty s poukazem na ustanovení §u 19., odst. 2. organisačního statutu pro správu státních drah (ř. z. č. 16 z roku 1896). — 275 —
Dále tvrdí žalobkyně sporně: Srážka vojenské pense od provise vdovské a sirotčí vyplácené z provisního fondu neodpovídá zákonu. V §u 6. zákona o zaopatření vdov a sirotků po důstojnících a vojínech ze dne 27. dubna 1887 č. 41. ř. z. je stanoveno, že vdovy, jichž muži byli ve službě státní nebo této na roven postavené, obdrží i když v době úmrtí manželova, nastalého za konání služby vojenské, nabyly nároku na civilní pensi dle příslušných civilních zaopatřovacích předpisů, toliko vojenskou vdovskou pensi příslušící jim dle zákona. Je-li však tato menší než-li vdovská pense jim dle civilních zaopatřovacích předpisů příslušící, doplatí se jim rozdíl mezi touto a jim přiznanou vdovskou civilní pensi z civilního pensijního etátu. Podobné ustanovení obsaženo je v (§u 17. ohledně příspěvků sirotčích. Co sluší rozuměti pod službou státní a službou jí na roven postavenou, o tom podává vysvětlení zákon o zaopatřování osob vojenských ze dne 27. prosince 1875 č. 158. ř. z. V článku IX. je stanoveno: Zvláštní předpisy označují služby, které jsou na roven postaveny civilní státní službě, a tyto předpisy jsou i při užití tohoto zákona směrodatný. Tyto zvláštní předpisy jsou vyjmenovány v prvém svazku Meyerhofera: Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst, str. 162 a násl. Služba u c. k. státních drah není v předpisech těch jmenována a již z toho důvodu není ohledně zaopatřovacích nároků vojínů na roven postavena službě státní. To také odpovídá podstatě věci. Neboť ustanovení §§. 6. a 17. zákona ze dne 27. dubna 1887 nutno vykládati v souvislosti se zákonem ze dne 27. prosince 1875 č. 158. ř. z. Z ustanovení §§. 6., 8. lit. b, 22. lit. c, 28., 33., 82., 89., 120. a 128. plyne, že služba na roven postavená službě státní je toliko ona, která se při výpočtu pense do služby vojenské včítá a ohledně níž pense se platí z civilního státního etátu. Toho však při službě železniční není. Dle §u 56. zákona ze 16. listopadu 1851 č. 1. ř. z. ex 1852 poměr zřízenců státních drah má býti upraven služebním řádem. V §u 19. organisačního statutu vyhlášenéhovýnosem ministerstva obchodu a železnic ze dne 19. ledna 1896 č. 16. ř. z. je stanoveno, že práva a povinnosti personálu státní železniční správy, kterému nepřísluší toho času charakter skutečných státních zřízenců a pro který neplatí ustanovení zákona z 15. dubna 1873 č. 47. ř. z., upraveny budou služebním řádem, pokud se týká služebními smlouvami. Poukaz na odst. 2. §. 19. zákona z 19. ledna 1896 č. 16. není správný, neboť u zřízenců železničních je taková různost práv služebním řádem a jinými normami podmíněna. Ve služebním řádě je stanoveno, co nastati má v případě mobilisace. Ač služební řád i provisní stanovy pro sluhy a pomocné zřízence státních drah (výnos z 18. srpna 1900 č. 37657) jsou pozdějšího data než vojenský zákon zaopatřovací ze 27. dubna 1887, neobsahují žádného ustanovení, že by v případě výplaty vojenské pense, vdovská provise nebo sirotčí — 276 —
příspěvky měly býti sníženy. Služební řád obsahuje v §§. 86.-89. předpisy o nárocích narukovavších a jich pozůstalých, a nároky ty jsou takovým způsobem upraveny, že osoby, které jsou členy invalidního nebo ve stáří pojišťovacího ústavu a které v době nastoupení k vojsku mají nárok na pensi, mají býti normálně pensiovány. Ve služebním řádě není žádného ustanovení, že by pense ta mohla býti zkrácena o pensi vojenskou. Také ve stanovách pemsijních nebo provisních není řeči o takové srážce. Provisní ústav je ústavem samostatným, který není v žádném poměru k civilnímu pensijnímu etátu, do provisního ústavu platí i zřízenci příspěvky, nárok vydržen je placením členských příspěvků dle §§. 8. a 13., a z velké části jedná se o zřízence, kteří nabyli již práva z provisního ústavu v době, kdy dráha byla podnikem soukromým, i nemůže dodatečným sestátněním býti zřízenec, pokud se týče jeho pozůstalí, zkracováni v právech již nabytých. Také dle §u 41. stanov provisních a §u 4. služebního řádu nemůže rozhodnutí c. k. ministerstva železnic dotknou-ti se práv nabytých. Proto přísluší zřízenci při po-dnikovém úrazu nejen nárok na úrazový důchod, nýbrž i na provisi. Poměr správy železniční k jejím zřízencům spočívá na služební smlouvě, je tedy rázu soukromoprávního. Snížení provise je tedy neodůvodněno, mimo to je tím porušeno právo, jehož žalobkyně nabyla a jež jí pravoplatně bylo přiznáno výměrem c. k. ředitelství ze 7. ledna 1915. — Žalovaná strana nárok žalobní neuznává a namítá: Ke službě státní službě na roven postavené dlužno čítati i službu u státních železnic, které nejsou pouze čistě soukromoprávní podniky ku dopravě osob a zboží sloužící, nýbrž jsou částečně též c. k. úřady a fungují v mnohých směrech (na příklad v záležitostech poplatkových, stavebních atd.) jako úřady. I ten nejmenší staniční úřad je označen jako c. k. Ostatně zákon sám k tomu poukazuje, že na zřízence státních železnic dlužno používati obdobně ustanovení platících pro obyčejné státní zřízence. Tak výslovně ustanovuje § 19. organisačního statutu pro správu státních drah ze dne 19. ledna 1896 č. 16. ř. z., že se má na železniční personál použiti obdobně norem platných pro státní úředníky a sluhy, pokud stávajícími zvláštními zákonnými předpisy nebo služebními smlouvami není »různost práv a povinností podmíněna«. K témuž závěru dospěti lze tou úvahou, že citovaný § 19. organisačního statutu převzat je z nařízení ministerstva obchodu ze dne 23. června 1884 č. 103. ř. z. o organisaci státní železniční správy, jest tudíž staršího data než-li zákon z roku 1887. Jestliže tudíž zákon z roku 1887 v §. 6. mluví o zřízencích ve službách státní službě na roven postavených, má tím nesporně na zřeteli též zřízence státních drah, na něž již dle dřívějšího statutu organisačního z roku 1884 použiti se mělo analogicky ustanovení o státních zřízencích vůbec platících. Služební smlouvou, kterou zemřelý manžel žalobkyně uzavřel, nebyla pokud se sporné — 277
otázky týče, »žádná různost práv a povinností« ve smyslu §u 19., odst. 2. cit. organisačniho statutu podmíněna či vymíněna. Ježto pak rovněž žádné opačné zákonné předpisy neexistují, dlužno použiti v daném případč norem pro státní zřízence vůbec platících. Z té okolnosti, že organisační statut z roku 1896 resp. služební řád a provisní stanovy výslovně zákona z roku 1887 se nedovolávají, nelze nikterak vyvozovati závěry, k nimž žaloba dochází, ba naopak z okolnosti, že služební řád a provisní stanovy otázku spornou výslovně neupravují, plyne, že stanovy tyto nezamýšlely vdovy a sirotky po státních železničních zřízencích výhodněji postaviti, než-li vdovy a sirotky po státních zřízencích vůbec, nýbrž že chtěly patrně setrvati při zásadě §u 32. organisačniho statutu z roku 1884. Takovou příkrost proti vdovám po státních zřízencích zákonodárce jistě nezamýšlel, neboť jinak kdyby tomu tak bylo, bylo by to určitě ve smlouvách služebních resp. provisních stanovách výslovně řečeno. Ježto však tomu tak není, musí tato mezera stanov resp. služebního řádu vyplniti se ustanovením §u 6. zákona ze 27. dubna 1887 č. 41. ř. z. Pensijní nebo provisní fond není úplně samostatnou, od státu nezávislou osobou právnickou, což plyne ze správy a vrchního dozoru nad pensijním či provisním ústavem ministerstvem železnic vykonávaného; záležitosti jeho obstarávají se orgány c. k. státní železniční správy a stát přispívá na tento ústav a hradí jeho případné deficity. Z té okolnosti, že zákon z roku 1887 v §. 6. neuvádí vedle civilního pensijního etátu též provisní či pensijní fondy státně-železničních zřízenců, nelze pro důvodnost žalobního nároku ničeho dovozovati. Okolnost tu lze vysvětliti tím, že zákon z roku 1887 převzal ustanovení §. 6. ze starších ustanovení, kdy zvláštní fondy provisní či pensijní železničních zřízenců ještě neexistovaly.
Procesní soud vyhověl žalobní prosbě.
Důvody:
Spor je mezi stranami o to, zda ustanovení §u 6. zákona ze 27. dubna 1887 č. 41. ř. z. o vojenském zaopatření vdov a sirotků po důstojnících a mužstvu vztahuje se také na vdovy a sirotky po zřízencích státních drah. Žalcbkyně tvrdí, že nikoliv, kdežto strana žalovaná tvrdí, že ke službám státní službě na roven postaveným dlužno též počítati službu u státních železnic, a dovolává se k důkazu svého tvrzení na ustanovení odst. 2. §u 19. organisačniho statutu z 19. ledna 1896 č. 16. ř. z., jímž vyslovena zásada: že pokud tím, t. j. služebním řádem nebo služební smlouvou a jinakými předpisy není podmíněna různost práv a povinností, vztahují se obdobně k tomuto personálu (t. j. železničnímu) pravidla pro státní úředníky a sluhy platná. Především nutno dotknouti se otázky, jaký jest poměr — 278 —
mezi správou železniční a jejími zřízenci. Ve směru tomto nemůže býti pochybnosti o tom, že zřízenci železniční nejsou skutečnými státními zřízenci, nýbrž zřízenci smluvními, jak jasně vyplývá z citovaného ustanovení §u 19. organisačního statutu z 19. ledna 1896 č. 16. ř. z. Práva a povinnosti železničních zřízenců upraveny jsou služebním řádem ze 7. dubna 1898 č. 16366, který jest základem pro vzájemný poměr zaměstnavatele a zaměstnanců, a jsou tedy obě strany předpisy těmito vázány. Služební poměr železničních zřízenců c. k. státních drah upraven je tudíž zvláštními smluvnými předpisy a má povahu soukromoprávní, jak c. k. ministerstvo železnic ve výnosu svém, uveřejněném ve věstníku ministerstva spravedlnosti z roku 1912, na str. 13, samo uvádí a jak také říšský soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. ledna 1904 č. 575 ex 1903 vyslovil. Železniční zřízenci nejsou tedy skutečnými státními zřízenci a dle §. 3. organisačního statutu platí pro ně normy vydané pro skutečné státní zřízence pouze subsidiárně. Pouze ohledně oněch státních zřízenců, kteří službou přikázáni jsou c. k. státním drahám, platí poměr opačný, totiž předpisy služebního řádu vydané pro železniční zřízence platí pro ně jen potud, pokud nejsou předpisy tyto v odporu s předpisy vydanými pro státní zřízence. Pro posouzení nároku žalobního, který spadá do oboru práva soukromého, je tedy především rozhodna smlouva služební, která zřízencům železničním charakter státních zřízenců výslovně upírá, čímž soukromoprávní vztahy úředníků železničních rozeznávají se od veřejnoprávního postavení skutečných státních zřízenců ke správě státní. Důsledkem toho nelze také ohledně železničních zřízenců (úředníků) použiti ustanovení dvorského dekretu ze 16. srpna 1841 č. 555. sb. z. s., kterým upravují se nároky státu vůči jeho úředníkům a práva těchto vůči státu, ze služebního poměru vyplývající, a dle něhož vzájemné tyto nároky v cestě administrativní vyřizovány býti mohou, kdežto jedná-li se o sporný nárok železničního zřízence vůči jeho zaměstnavateli u porušení smluvního práva, příslušný jsou k rozhodování sporu soudy. Taktéž spory mezi fondem provisním a zřízenci c. k. státních drah jako jeho členy přísluší rozhodovati soudům. Již z toho, co uvedeno, vyplývá naprostá různost právní povahy služby železničních zřízenců a skutečných státních zřízenců a nelze proto službu prvých klásti na roven službě poslednějších. Nehledě však k tomu, nutno uznati i správnost tvrzení strany žalující v tem směru, že ze samého výkladu §u 6. o vojenském zaopatření vdov a sirotků po důstojnících a mužstvu ze dne 27. dubna 1887 č. 47. ř. z. plyne, že službou civilní státní službě na roven postavenou nemůže, býti míněna služba zřízenců státních drah, poněvadž zákon ten stanoví, »že je-li vojenské výslužné menší než vdovské výslužné podle civilních pravidel zaopatřovacích příslušící, tedy rozdíl mezi tímto výslužným a vdovským výslužným vojenským, — 279
které jim bylo přiznáno, doplatiti se má z pensijního etátu civilního«, tedy že ustanovení to vztahovati se může pouze na ty vdovy po státních zřízencích a jim na roveň postavených jiných zřízencích, jjmž vyplácí se výslužné z pensijního státního etátu. Totéž platí i dle §. 17. téhož zákona ohledně příspěvků sirotčích. To se však nemůže vztahovati na žalobkyni a její dítky, poněvadž ty neberou výslužného a příspěvků z civilního státního etátu, nýbrž ze zvláštního pro železniční zřízence státních drah založeného provisního fondu. Názoru žalované strany, že provisní fond není úplně samostatnou, od státu nezávislou osobou právnickou a že oddělení provisního fondu od civilního etátu pensijního jest pouze účetnické, sdíleti nelze, neboť z ustanovení §u 1. provisních stanov vychází jasně na jevo, že provisní fond je zvláštním samostatným ústavem, jehož správu dle §u 36. vedou orgány správy státních železnic, jimž po ruce je výbor složený dle §u 37. z předsedy a místopředsedy a 10 výborů, kteřížto poslednější voleni jsou členy. Dle ustanovení pak §u 39. zastupuje provisní fond na venek c. k. ministerstvo železnic. Další otázkou je, zda nelze snad na přítomný případ použiti ustanovení §u 19. organisačního statutu z 19. ledna 1896 č. 16. ř. z., který v odstavci 2. nařizuje: že pokud tím a jinakými předpisy není podmíněna různost práv a povinností, vztahují se obdobně k tomuto personálu pravidla pro státní úředníky a sluhy platná«. I v tom směru nutno přisvědčiti náhledu strany žalující, že služební řád vydaný pro zřízence státních drah v hlavě VI. §§. 86.—89. obsahuje ustanovení, co nastati má, když železniční zřízenec v čas služby u vojska v případu války zemře. Ustanovuje totiž § 88., že rodině takového zřízence přísluší tytéž nároky, jako by se.byl stal nezpůsobilým ke službě při vykonávání služby železniční, s jedinou výminkou připočítávání let za úraz tam blíže uvedenou. Ve smyslu tohoto ustanovení byly také straně žalující vdovská pense a příspěvky dětské výnosem c. k. ředitelství státních drah v P. ze dne 7 ledna 1915 správně vyměřeny. Není tedy potřebí použiti na tento případ analogicky ustanovení platných pro skutečné státní zřízence, jak § 3. služební pragmatiky pro případy pochybné stanoví, poněvadž analogie dle zákona použiti se může jen tehdy, když zákon ve směru tom vykazuje mezeru, kde tedy zapotřebí doplnění zákona, čehož však v přítomném případě není. Správné jest ovšem tvrzení strany žalované, že za takového stavu byli by vdovy a sirotci po železničních zřízencích státních drah postaveni lépe, než vdovy a sirotci po skutečných státních zřízencích. Kdyby byl však zákonodárce chtěl vdovy a sirotky po zřízencích státních drah postaviti na roveň oněm po státních zřízencích, pak by to byl zajisté ve služební smlouvě jasně vytkl, neboť jak zákon o vojenském zaopatření vdov a sirotků, tak i organisační řád jsou staršího data než služební řád — 280 —
vydaný pro zřízence státních drah. Jest proto dle názoru soudce žalobní nárok odůvodněný a bylo mu vyhověti.
Odvolací stolice potvrdila rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Při posuzování věci po stránce právní bylo procesnímu soudu především řešiti otázku trojí: zdali železniční zřízenci jsou smluvními zřízenci, anebo skutečnými státními zaměstnanci; zdali službu zřízenců u státních železnic dlužno počítati ke službám na roven postaveným službě státní, a zdali provisní fond jest úplně samostatnou osobou právnickou, od státu nezávislou. Otázky ty rozřešil prvý soud správně. Služební poměr železničních zřízenců c. k. státních drah jest zvláště upraven služebním řádem ze dne 7. dubna 1898 čís. 16366, jest to vzájemný poměr zaměstnavatele k osobám ku práci zjednaným povalhy soukromoprávní. Zřízenci ti nepodléhají jedině a bezvýminečně organizačnímu státu ze dne 19. ledna 1896 č. 16. ř. z. a nejsou skutečnými státními zaměstnanci, což se v ořganisačním státu pro správu drah státních výslovně uvádí. Že by manžel žalobkyně byl následkem udělení místa ve státní službě systemisovaného státní železniční správou převzat do skutečné státní služby, to žalovaná ani netvrdí. Z ustanovení §u 19. organisačního státu znějícího v ten rozum, že pravidla pro státní úředníky a sluhy platná vztahují se obdobně k železničnímu personálu potud, pokud služebním řádem neb služební smlouvou a jinakými předpisy není podmíněna různost práv a povinností, nelze dovozovati, že by práce železničních zřízenců slušelo míti za službu státní, když pro tuto práci platí v prvé řadě předpisy zvláštního služebního řádu, což prvým soudem podrobně bylo provedeno. Soukromoprávní poměr někdejšího definitivního topiče stabilních kotlů v dílnách c. k. státních drah v P. odlišuje se od veřejnoprávního postavení skutečných státních zaměstnanců ku správě státní. Že pak provisní fond jest samostatnou osobou právnickou, plyne z ustanovení §§. 1., 36., 37. provisních stanov. Poměr provisního ústavu k členům jest oboustranně závazný a nemůže jednostranně býti změněn. Když tedy železniční zřízenci nejsou skutečnými státními zřízenci, když služba jejich nemůže býti postavena na roven civilní službě státní, když žalobkyně, vdova to po železničním zřízenci a dítky její neberou výslužné a příspěvky z civilního státního etátu, nýbrž ze zvláštního pro železniční zřízence státních drah založeného provisního fondu, pak nelze na nárok žalobkyně a dětí její vztahovati ustanovení §u 6. zák. ze dne 27. dubna 1887 č. 41. ř. z. o vojenském zaopatření vdov a sirotků po důstojnících a mužstvu, a bylo tudíž uznati právem podle žádání žalobního. Snížením provise bylo by porušeno právo, jehož žalobkyně z poměru soukromoprávního již nabyla. — 281 —
Re višní stolice nevyhověla dovolání finanční prokuratury z těchto
důvodů:
Právní posouzení, jehož se dostalo sporné věci v obou nižších stolicích, jest bezvadné. Dovolání dlužno přisvědčiti, pokládá-li za jedině závažné pro rozhodnutí tohoto sporu zodpovědění otázky, zda jest službu zřízenců c. k. rakouských státních drah klásti na roven civilní službě státní Kdežto nižší soudové tuto otázku zodpovídají záporně, usiluje dovolání o její kladné zodpovědění, avšak nejsou důvody, jež uvádí pro svůj náhled, opodstatněny a nejsou zejména s to, aby vyvrátily správnost úvah, obsažených v rozsudcích prvé a druhé stolice. Především dlužno vůči dovolání uvésti, že otázka, zda se služební poměr zřízenců c. k. rakouských státních drah opírá o smlouvu soukromoprávní, není nikterak lhostejnou pro rozhodnutí tohoto spolku, nýbrž naopak základního významu. Dovolání se domnívá, že služba u státních drah co do své podstaty má stejný obsah a sleduje tytéž účely, jako civilní služba státní, a že vykazuje podobná zařízení, která jsou vlastními státní službě, pročež prý dlužno usuzovati, že ji zákon klade na roven civilní službě státní. Nesprávnost tohoto závěru jest pak následkem toho, že žalovaná strana neměla na zřeteli soukromoprávní povahu služby u státních drah, ačkoli této přímo nepopírá a — vzhledem k četným příslušným rozhodnutím c. k. říšského soudu, c. k. správního dvoru soudního a c. k. nejvyššího dvoru soudního, pak dle stavu literatury — ani popírati nemůže. Za účelem správného pojetí právního stavu dlužno právě vycházeti z toho, že státní služba zakládá závazkový poměr zřízence, ukládající mu celou řadu služeb pro stát, a že se liší podle toho, zda jest zde stupňovaný poměr mocenský, přesahující poměr všeobecné státoobčanské podrobenosti, aneb jen poměr závaznosti k službám povinného, při kterém po případě se činí obsahem služebního poměru předpisy podobné právě zmíněnému mocenskému poměru. Zaměstnanci c. k. rakouských státních drah spadají pak do kategorie zřízenců, zavázaných státu soukromoprávní služební smlouvou, ježto vstupujíce do služebního poměru podrobují se služebnímu řádu (služební pragmatice), vyhlášeném výnosem ministerstva železnic ze dne 7. dubna 1898 č. 16366, kterýž jest podkladem vzájemnému služebnímu poměru a představuje oboustranně zavazující služební smlouvu, uzavřenou mezi zřízencem rakouských státních drah jako zaměstnancem a státem jako zaměstnavatelem, kterou dlužno posuzovati jen podle práva soukromého.
O nakládání se zřízencem stát. drah v případě mobilisace (války) a o nakládání s jich rodinami v případě, že zřízenec zemře průběhem své vojenské služby, obsahuje § 88. cit. služeb. ř.ustanovení, že když zemřelý byl členem ústavu pro zaopatření invalidní a sta-robní, jest užiti ustanovení příslušných stanov. K tomu přistupují ustanovení provišních stanov pro sluhy a pomocné zřízence c. k. rak. státních drah, vyhlášených výnosem ministerstva železnic ze dne 18. srpna 1900 č. 37657, jež v §§. 21. a násl. upravují nároky vdov a sirotků po členu Provisního ústavu, oprávněném k provisi. Modifikace těchto nároků nastala by,_ kdyby, jak žalovaná strana tvrdí, službu zřízenců c. k. státních drah, která se podle toho. co bylo shora řečeno, jeví jako soukromoprávní služební poměr, bylo klásti na roveň civilní službě státní, ježto by pak platila ustanovení §u 6. a 17. zákona ze dne 27. dubna 1887 č. 41. ř. z. Ohledně otázky, které služby dlužno klásti na roveň civilní službě státní, ustanovuje čl. IX. zákona ze dne 27. prosince 1875 č. 158. ř. z. o vojenském za opatření osob e. a k. vojska, c. a k. válečného námořnictva a c. k. zeměbrany: »Zvláštní předpisy označují ony služby, které jsou civilní službě státní na roven postaveny ...« Takového předpisu ohledně služby u c. k. rakouských státních drah není, a analogické použití zvláštních zákonných ustanovení zákona ze dne 27. dubna 1887 č. 41. ř. z. o vojenském zaopatření vdov a sirotků po důstojnících a mužstvu vojska, válečného námořnictva, zeměbrany a domobrany, vydaných pro veřejnoprávní civilní službu státní, jak si toho žádá žalovaná strana, na zaopatřovací nároky žalobkyně vůči Provisnímu ústavu rakouských státních drah, které dlužno posuzovati ryze dle předpisů soukromého práva, jest vyloučeno vzhledem k zásadní různosti oboru práva veřejného a soukromého. Tím padají také ony vývody dovolání, jež toto označuje za logický argument pro použití zákona ze dne 27. dubna 1887 č. 41. ř. z., ježto nikoli skutečnost, že se konají služby pro stát, a podobnost jistých zařízení ve služebním poměru, nýbrž právní různost služebních poměrů se jeví směrodatnou pro řešení otázky, zda jest přípustné stejné posuzování jich bez zákonného ustanovení, které by to výslovně nařizovalo.
Též historický argument, který uplatňuje dovolání za týmž účelem, nemá přesvědčivé moci. Z té okolnosti, že v době vydání zákona ze dne 27. dubna 1887 č. 41. ř. z. platil výnos c. k. min. obchodu ze dne 23. června 1884 č. 103. ř. z., jehož § 32. mluví o podpůrném použití předpisů, platných pro státní zřízence, na zřízence státních drah, a později byl převzat do §u 19. organisačních stanov pro státní správu železniční, uveřejněných vyhláškou ministra obchodu a ministra železnic ze dne 19. ledna 1896 č. 16. ř. z;, domnívá se žalovaná strana, že může odvozovali, že zákon ze dne 27. dubna 1887 pokládá službu u státních drah za postavenu na roveň civilní službě státní. Dovolání neoceňuje však při této argumentaci náležitě té okolnosti, že pro zřízence státní správy železniční, kteří dle citovaného §u 19. nemají povahy skutečných státních zřízenců, jest užiti dle smyslu předpisů platných pro státní úředníky a státní sluhy jen potud, pokud není dodatečnou úpravou poměrů tamtéž naznačených, mezi nimi i zaopatření vdov a sirotků, zvláštními pensijními provisními ústavy, jakož i platnými jinakými zákonnými předpisy podmíněna různost práv a povinností. Vdovy a sirotci po státních zřízencích nabyli však již dříve citovanými ustanoveními služebního řádu (služební pragmatiky) z roku 1898 a pro višních stanov z roku 1900, jež byly vydány po zákonu ze dne 27. dubna 1887 č. 41. ř. z., na základě soukromoprávní smlouvy služební zvláštních práv ohledně svých nároků zaopatřovacích, ohledně nichž není nikde předepsáno přihlížení k vojenskému výslužnému a včítání jeho do provise podle stanov pří slušící, a bylo by proto, i kdyby zákon z roku 1887 měl na zřeteli ustanovení výnosu ze dne 23. června 1884 č. 103. ř. z., použití prvého na zřízence státních drah bez výslovného zákonného nařízení vyloučeno následkem pouze podpůrné účinnosti předpisů, platných pro státní zřízence.
Konečně uvádí dovolání ještě teleologický argument, jehož průvodní moc vrcholí v tom, že zákonodárce z důvodů účelnosti neměl nikdy úmyslu postaviti zřízence státních drah ohledně jich nároků zaopatřovacích příznivěji, než civilní zřízence státní. Tato námitka nemůže se dotknouti zaopatřovacích nároků žalobkyně, spočívajících na podkladě soukromoprávním ve služební smlouvě jejího manžela, ježto jednostranná změna smlouvy státem jako zaměstnavatelem není možná a úprava služebního poměru zřízenců státních drah v tom smyslu, že službu u státních drah dlužno klásti na roven civilní službě státní, se dosud cestou zákona nestala, ačkoli zákonodárce v jiných směrech, na př. v čl. IX. úvoz. zák. k ex. ř. a zák. ze dne 21. dubna 1882 č. 123. ř. z. o exekuci na příjmy osob postavených ve službě veřejné a osob po nich pozůstalých, také stálé služební příjmy zřízenců státních drah, postavených ve službě státu, pojal do okruhu svých opatření tudíž z toho, že nebyla provedena zákonná úprava, nejeví se odůvodněným závěr ve smyslu dovolání. Shrnou-li se všechny tyto úvahy s důvody rozhodovacími obou nižších stolic, na něž se tímto odkazuje, ježto vyhovují nepopřenému stavu věci i zákonu, jeví se žalobní nárok zcela odůvodněným. Vzhledem k tomu odpadá nutnost rozebírat; otázku, zda a jakých práv nabyla žalobkyně dekretem c. k. ředitelství státních drah v P. ze dne 7. ledna 1915. Právě tak jest zbytečným řešení otázky, ve kterém poměru stojí nyní provisní ústav pro sluhy a pomocné zřízence c. k. rakouských státních drah k civilnímu pensijnímu etátu, zmíněnému v §§. 6. a 17. zák. ze dne 27. dubna 1887 č. 41. ř. z., ježto jest to vzhledem k předchozím úvahám nezávažné pro rozhodnutí sporu.
(Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 6. února 1917, č. j. Rv II 23/17) —X—