Č. 8180.

Církevní věci: Jakých náležitostí vyžaduje sloučení dvou sborů evangelické církve a. v. na Slov.?
(Nález ze dne 16. října 1929 č. 18 315.)
Věc: Předsednictvo maďarsko-německé církve evangelické a. v. a Gejza B. v B. proti ministerstvu školství a národní osvěty o státní příplatky pro faráře.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Když šlo o osamostatnění sboru evangelické církve a. v. na Slov. v P., usnesl se distriktuální konvent východního distriktu evang. církve a. v. na Slov. podle sdělení biskupského úřadu této církve z 12. října 1923, dáti státu garancii, že v budoucnosti se menší církevní sbory mají spojovati; při tom oznámil bisk. úřad, že v krátké době nastane spojení b-ského sboru slov. a b-ského sboru německého. Min. škol. výnosem z 28. listopadu 1923 vzalo na to na vědomí osamostatnění náboženského sboru evang. církve a. v. na Slov. v P. s filiálním sborem v K. od dosavadního mateřského sboru v I. ve smyslu § 83 ústavy evang. církve a. v. na Slov., schválené vládou, a uznalo ve smyslu § 2 zák. čl. 14: 1898 zřízení nové samostatné kněžské stanice v P. za odůvodněné. Dále přijalo min. ve smyslu § 3 odst. 3 cit. zák. článku předložené výkazy kněžských důchodků evang. sboru v P. a I. a vybídlo svůj referát v Bratislavě, aby na základě těchto výkazů provedl příslušné doplnění kněžských důchodků v obou sborech, avšak s tím předpokladem, že bude splněna podmínka stran sloučení obou sborů v B. Rozhodnutí to intimoval referát bratislavský výnosem z 31. prosince 1923 bisk. úřadu se žádostí, aby byla podána zpráva, zda bisk. úřad provedl shora uvedenou podmínku, totiž spojení slov. a něm. sboru v B.
Podáními z 29. dubna 1926 oznámil týž bisk. úřad referátu min. škol., že Milan H., dosud evang. farář v M., se místa toho vzdal a že byl evang. slov. sborem v B. zvolen farářem v B. Referát min. škol. vzal oznámení výnosem ze 6. května 1926 na vědomí a poukázal H-ovi zálohu na kongruu.
Když však týž bisk. úřad podániím z 21. dubna 1927 žádal za poukázání kongruy pro evang. faráře v B. Gejzu B., vrátil mu referát min. škol. předložené doklady s tím, že bisk. úřad nabídl přípisem z 12. října 1923 na kompensaci za uznání kněžské stanice v P. státní správou kultovou spojení slov. a něm. sboru v B. a tím ovšem zrušení jedné systemisované kněžské stanice v B. Min. škol. tuto nabídku výnosem z 28. listopadu 1923 přijalo a v předpokladu, že bude splněna, povolilo požitky pro novou stanici v P.; v seznamu stanic státní správou systemisovaných bylo provedeno sloučení obou kněžských stanic v B., pokud se týče místo dvou systemisovaných stanic byla do seznamu uvedena jen jedna systemisovaná kněžská stanice. Tato stanice však je obsazena farářem Milanem H. Z uvedených důvodů nemůže referát povoliti výplatu požitků faráři B-ovi.
Proti tomuto rozhodnutí je podána stížnost, která vytýká nezákonnost nař. rozhodnutí, poněvadž sporná stanice kněžská byla systemisována již 1. ledna 1898 a tudíž podle § 2 zák. čl. 14: 1898 má nárok na kongruu. Podle § 83 schválené Ústavy církevní č. 61/23 Sb. může spojení sborů býti provedeno jen dvoutřetinovým usnesením konventu dotyčných sborů, schváleným konventem seniorátním a distriktuálním, to se nestalo a je proto nezákonné, jestliže úřad spornou stanici škrtl a odpírá faráři B-ovi kongruu.
Nss shledal stížnost důvodnou.
Žal. úřad v odv. spise sám uznává, že v B. byly obě kněžské stanice zřízeny již před 1. lednem 1898 a že tudíž pro obě stanice byl dán zásadní nárok na platové doplňky ve smyslu § 2 zák. čl. 14: 1898, resp. 13: 1909; jde tudíž o »místa systemisovaná se souhlasem státní správy kultové« po rozumu § 1 odst. 1 zák. č. 122/26 (a § 2 odst. 1 a § 7 odst. 3 vl. nař. č. 124/28). Je tedy nutno zkoumati, zda právem lze míti za to, že jedna z obou stanic b-ských zanikla.
Podle § 83 věty druhé »Ústavy církve evang. a. v. na Slov.«, která byla schválena vládou (s určitými výhradami) usnesením z 10. května 1922 a vyhláškou min. škol. z 27. prosince 1922 uveřejněna ve Sb. zák. a nař. pod č. 61 z roku 1923, vyžaduje se ke sloučení sborů v jeden sbor povolení seniorátního a distriktuálního konventu a může se usnesení o tom státi jen dvoutřetinovou většinou.
K takovému sloučení obou evang. sborů v B. v daném případě nedošlo, když přec podle tvrzení stížnosti, žal. úřadem nepopřeného, konvent něm.-maď. sboru v B. na pokus bisk. úřadu východního distriktu, přivoditi sloučení obou sborů b-ských, 8. března 1925 se usnesl na dalším trvání tohoto sboru. Vzhledem k cit. předpisu § 83 ústavy círk. nemohlo tedy sloučení obou sborů (resp. zánik jednoho z nich) bytí provedeno pouhým aktem bisk. úřadu nebo konventu distriktuálního. Ostatně ani bisk. úřad vých. distriktu vůči žal. úřadu nikdy sloučení obou b-ských sborů neprohlásil, nýbrž přípisem z 12. října 1923 u příležitosti jednání o osamostatnění sboru p-ckého toliko žal. úřadu předložil »čo sa týká slúčenia dvoch sborov v jeden, uzaviretie tohoročného distriktuálného konventu, ktorý už i poveril dišt. predsednictvo, dať štátu garancii, že v budúcnosti menšie církevné sbory majú sa spájať«, a dále toliko oznámil, »že v krátkej dobe nastane spojenie b-ského slovenského a b-ského nemeckého sboru«, k čemuž biskup Dr. J. J., podepsaný na uvedeném přípise, ještě připojil, že »sám budem nástojiť na tom, aby sa tak stalo«; ani později nebylo podle spisů bisk. úřadem žal. úřadu provedené sloučení obou zmíněných sborů oznámeno. Německo-maďarský sbor v B. tedy podle stavu spisů nebyl sloučen se sborem slovenským tamže, nezanikl a nelze tudíž o domnělý zánik jeho opírati zánik řádně systemisované kněžské stanice jeho ani odpírati jen z toho důvodu přiznání kongruálních platů na zmíněnou stanici kněžskou v B. Stejně na tom nemění nic okolnost, které se žal. úřad v odv. spise dovolává, že totiž »výnos žal. úřadu z 31. prosince 1923 se stal pravoplatným«; neboť uvedený výnos obsahuje v příčině sloučení sborů b-ských jenom žádost adresovanou bisk. úřadu vých. distriktu, aby bisk. úřad podal zprávu, že bisk. úřad provedl spojení obou b-ských sborů, kteréžto žádosti však podle stavu spisů bisk. úřad nevyhověl. Konečně tu nemá rozhodujícího významu ani okolnost, že žal. úřad ve svých seznamech sloučení obou sborů provedl, poněvadž obsah interních pomůcek žal. úřadu nemá sám o sobě pro otázku právní existence sporného sboru na venek právě tak pravotvorného vlivu, jako ho nemá na druhé straně taky samotná okolnost, že sbor ten jest uveden v § 73 ústavy církevní (srovn. v tomto posledním směru nál. Boh. A 6445/27).

Citace:

č. 8180. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 275-277.