NPD documents search: Právník, 62 (1923) - Několik poznámek k zákonu na ochranu nájemníků (K § 1 a 4)

Ani dle zákona ze dne 1. dubna 1921 č. 161 sb. z. a n. není notář oprávněn usneseni činiti a stranám je vydávati; postaveni jeho i na dále je určeno §em 3 nesp. pat.

V pozůstalosti V. U., notáři jako soudnímu komisaři v M. ku projednání odevzdané, prohlásili v čas dědicové, že si pozůstalost projednají sami. Notář nevrátil spisy soudu, nýbrž v usnesení dědicům vydaném nařídil rok k sepsání inventáře podle § 92 nesp. pat. z důvodu, že jedná se o dědice nezletilé a že z mocí úřední notářem jako soudním komisařem sepsán býti musí inventář.
K podané stížností zrušil krajský soud v T. zmíněné usnesení a uložil notáři, aby spisy pozůst. soudu ihned vrátil. V důvodech poukázal k tomu, že prohlášením dědiců ve smyslu čl. IX. odst. 2. zák. z 1. dubna 1921 č. 161 sb. z. přestává všeliká činnost notáře, který není již oprávněn činiti jakékoliv rozhodnutí projednání pozůstalosti se týkající, nýbrž má se omeziti na vrácení spisů soudu. Jediný soud pak rozhodne, kdy stačí místopřísežné seznání jmění a kdy podle § 92 pat. nutno je zříditi inventář, v tomto případě pak, kdy dožádán býti má o zápis inventáře obecní úřad a kdy nutno dožádati o jeho výkon notáře jako soudního komisaře.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu notáře jeho soudního komisaře nevyhověl z důvodů: Legitimaci stěžujícího si notáře nutno uznati vzhledem k ustanovení § 15 cís. pat. z 9. srpna 1854 čís. 208 ř. z.
Zákon ze dne 1. dubna 1921 čís. 161 sb. z. a nař. svým předpisem v čl. IX. uvedeným neustanovuje, že veškerá úřední jednání v řízení pozůstalostním převádějí se na notáře jako soudního komisaře. Nějakého jiného postavení než měl notář jako soudní komisař dříve, se mu zákonem tím nedostalo. — Tu vysloveno pouze pravidlo, že jest v první řadě ku projednání pozůstalosti povolán. Zejména nebyl ale změněn § 3. cís. pat., podle něhož mohou notáři jako soudní komisaři býti zmocněni k oněm úkonům řízení nesporného, které nejsou podmíněny předchozími soudcovskými usneseními.
Z toho jest patrno, že usnášeti se a usnesení svá vydávati stranám může jediné soud a nikoliv notář a to ani ne jako soudní komisař.
Neprávem tedy notář jako soudní komisař, když mu dědicové řádně oznámili, že si sami pozůstalost projednají, pustil se do dalšího úřadování a vydal své v odpor brané usnesení inventury se týkající.
Řečeným prohlášením dědiců činnost jeho všechna, opírající se o to, že mu soud. projednání pozůstalosti svěřil, musila býti skončena, on již nebyl oprávněn nějak ve průběh pozůst. řízení zasahovati a měl se podle čl. IX. cit. zák. omeziti na vracení spisů soudu.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 1922 čj. RI 1604-21-1.
R. v. z, s. Dr. Jos. Žemlička.

Citace:

LÁZNIČKA, J.. Několik poznámek k zákonu na ochranu nájemníků (K § 1 a 4). Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 12, s. 505-508.