Č. 12239.
Policejní věci: 1. Ustanovení předposledního odstavce min. nař. č. 198/1857 ř. z., že při určení policejního trestu nelze uložiti trest vyšší, než nejnižší trest, který by za podobný přestupek bylo uložiti soudem podle trestního zákona, nelze použiti při stanovení trestu na přestupky podle druhého odstavce čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb. — 2. Ke skutkové podstatě přestupků podle 2. odst. čl. 3 org. zák. č. 125/1927 Sb. se nevyžaduje vydání určitého úředního příkazu neb zákazu.
(Nález ze dne 28. prosince 1935 č. 14422/34.)
Věc: Dr. Julius B. v P. proti zemsíkému úřadu v Praze o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem policejního komisařství v Praze 2. z 5. února 1932 byl st-l uznán vinným přestupkem čl. 3 odst. 2 zák. ze 14. července 1927 č. 125 Sb., jehož se dopustil tím, že se dne 5. února 1932 zúčastnil na Václavském náměstí nedovolené demonstrace komunistů a vykřikoval společně s jinými demonstranty různá hesla, jako »Pryč s imperialistickou válkou«, »My chceme mír«, a tímto jednáním ohrožoval veřejný pokoj a pořádek, a byl odsouzen k trestu vězení v trvání 7 dnů.
Zemský úřad v Praze rozhodnutím z 28. února 1934 nevyhověl odvolání podanému proti uvedenému trestnímu nálezu, vysloviv, že skutková podstata přestupku kladeného st-li za vinu je prokázána seznáním stráže a svědeckou výpovědí vrch. polic, rady Josefa Š. Zároveň; pozměnil žal. úřad výrok o trestu potud, že se trest, na jehož způsobu a výši se nic nemění, podkládá trestní sankcí čl. 3 odst. 1 zák. č. 125/27 Sb. Dále uvedl žal. úřad, že vývody odvolání, popírající pravdivost žalobních údajů a namítající možnost omylu, jsou vyvráceny bezpečnou výpovědí svědka shora uvedeného, o jejíž pravdivosti nemá odvolací úřad důvodů pochybovati již s ohledem na to, že se zjištění skutkové podstaty tímto svědkem stalo při výkonu jeho služby, tedy za okolností, kdy je povinen objektivně posuzovati vše, co do tohoto oboru spadá. Výpovědi svědků vedených st-lem nepovažuje žal. úřad za tak přesvědčivé, aby mohl z nich nabýti odlišné představy o pravém stavu věci jednak proto, že nejsou zcela určitými, jednak i z toho důvodu, že osoby je činící jsou téhož smýšlení jako st-l, a že tudíž u nich nelze důvodně předpokládati úplnou nepředpojatost ve věci. Pokud jde o trest, shledal jej žal. úřad ve způsobu a výši určené úřadem 1. stolice za přiměřený okolnostem případu. Dále uvedl žal. úřad, že vyměření trestu se in concreto stalo podle čl. 3 odst. 1 zák. č. 125/1927 Sb., a nemá tudíž místa zásada o nejvyšší přípustné míře trestu, stanovená min. nař. č. 198/1857 ř. z. V tom směru dodal žal. úřad ještě, že ustanovení zák. č. 562/1919 Sb. neplatí pro trestní řízení správní, a nemá tudíž nijaké opory opačný názor v odvolání uplatňovaný. Paragraf 22 tohoto zák., jehož se st-l dovolává, upravuje podle nař. rozhodnutí právní poměry toliko v oblasti práva dříve uherského, a nemá tudíž vlivu na právní stav, platný v t. zv. zemích historických. Žádost o zmírnění trestu žal. úřad zamítl, neshledav k tomu důvodů hodných zvláštního zřetele, avšak přeměnil uložený trest vězení na pokutu 1000 Kč ve prospěch státní pokladny s podotknutím, že při nedobytnosti pokuty bylo by vykonati původně uložený trest vězení.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Předem jest se zábývati námitkou vytýkající jako neúplnost řízení, že ani v nálezu úřadu 1. stolice, ani v rozhodnutí žal. úřadu není uveden konkrétní příkaz nebo zákaz, vydaný policejním úřadem a nutný v zájmu veřejném, ani schválení takového příkazu nebo zákazu nadřízeným zemským úřadem, jak to předpokládá ustanovení čl. 3 odst. 1 zák. ze 14. července 1927 č. 125 Sb. Rozvádějíc tuto námitku, uvádí stížnost, že, klade-li se st-li za vinu, že přestoupil určitý úřední příkaz nebo zákaz uvedeným způsobem v zákoně kvalifikovaný, musil příkaz nebo zákaz takový opravdu býti vydán a uveřejněn tak, aby st-l aspoň mohl o něm nabýti vědomosti, a že při nejmenším v trestním nálezu je nutno onen příkaz nebo zákaz individuálně označiti. K této námitce sluší uvésti, že — jak je zřejmo z trestního nálezu úřadu I. stolice i z obsahu nař. rozhodnutí, kterým byl tento trestní nález potvrzen, — nebyl st-l ani 1., ani 2. stolicí uznán vinným přestupkem 1. odst. čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb., který arci předpokládá vydání určitého příkazu nebo zákazu, nýbrž přestoupením 2. odst. čl. 3 cit. zák., který stanoví, že »tresty uvedenými v odst. 1, t. j. tresty na penězích od 10 Kč do 5000 Kč nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů, mohou polit, úřady ukládali — bez újmy soudního stíhání — též na všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných, kterým se ruší neb ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost, nebo se vzbuzuje veřejné pohoršenk, a tudíž vůbec nepožaduje, aby šlo o přestoupení určitého úředního příkazu nebo zákazu. Na nepřístojné jednání nebo chování podle čl. 3 odst. 2 cit. zák. jest ovšem stanoven týž trest, jako na nedbání příkazu nebo zákazu podle čl. 3 odst. 1 téhož zák., než tato okolnost se zřetelem na jasné znění čl. 3 odst. 2 nemění nic na tom, že ke skutkové podstatě přestupků podle tohoto odstavce čl. 3 se vydání příkazu nebo zákazu vůbec nevyžaduje. Stížnost vykládá si tedy nesprávně cit. ustanovení zákonné a je proto neodůvodněná.
Jako vadu řízení vytýká stížnost dále, že st-l nebyl o svém odvolání vůbec vyslechnut a že řízení zůstalo neúplným, poněvadž nebylo zjištěno, jakého smýšlení jsou svědci, vyslechnutí v této trestní věci, a přes to se v nař. rozhodnutí tvrdí, že svědci vedení st-lem jsou téhož smýšlení jako st-l sám. Podle názoru stížnosti není přípustno znehodnocovati svědecké výpovědi bez náležitého skutkového podkladu pouhou domněnkou, nijak nedoloženou, že svědci jsou téhož »smýšlení« jako ten, kdo je navrhuje. Ani v těchto směrech není stížnost odůvodněná. Předem není právního předpisu, podle kterého odvolací úřad je proviněn vyslechnouti st-le o odvolání, které prodal z trestního nálezu 1. stolice, a nelze takovou povinnost úřadu ukládati ani ze zásad, jež ovládají trestní řízení správní, kdyžtě řízení před odvolací stolicí se nekoná ústně, nýbrž písemně, a st-l měl možnost, aby všechny námitky, které měl proti trestnímu nálezu 1. stolice, uplatnil ve svém odvolání.
Pokud pak jde o výtku, že nebylo zjištěno, jakého smýšlení je st-l a svědci jím vedení, sluší poukázati na to, že žal. úřad neuznal výpovědi svědků vedených st-lem za přesvědčivé tak, aby zvrátily svědeckou výpověď, o niž se v nař. rozhodnutí opřel, nejen proto, že svědci vedení st-lem jsou téhož smýšlení jako st-l, a že tudíž u nich nelze předpokládati úplnou nepředpojatost ve věci, ale i proto, že výpovědi těchto svědků »nejsou zcela určité«, tedy ze dvou důvodů. Poněvadž stížnost proti posléz uvedenému důvodu neformuluje stižných bodů a důvod ten sám o sobě stačí, aby jím úřad odůvodnil, proč neshledal, že výpovědi svědků vedených st-lem nemohou otřásti správností výpovědi svědka vypovídajícího v neprospěch st-lův, nelze shledati podstatnou vadu řízení nebo nezákonnost v tom, že úřad nezjišťoval smýšlení st-lovo a svědků jím vedených.
Obracejíc se proti výši trestu uloženého st-li namítá stížnost, že je zásadou trestního řízení správního, která došla výrazu v min. nař. č. 198/ 1857 ř. z., že administrativní trest nesmí býti vyšší než nejmenší trest soudní, jaký může býti uložen na čin stíhaný soudem a souzenému činu nejblíže podobný. Tato zásada byla podle názoru stížnosti zjevně porušena, uložil-li úřad a schválil-li i zemský úřad trest 7 denního vězení. Na námitku téhož obsahu vznesenou v odvolání z trestního nálezu úřadu 1. stolice odpověděl žal. úřad v nař. rozhodnutí, že vyměření trestu v konkrétním případě se stalo podle 1. odst. čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb., a nemá tudíž místa zásada o nejvýše přípustné míře stanovené min. nař. č. 198/1857 ř. z. Je tedy žal. úřad názoru, že zásada o poměru administrativního trestu, který by mohl býti uložen soudem na podobný čin, platí jen na přestupky stíhané trestní sankcí stanovenou v nař. č. 198/ 1857 ř. z., že však zásady té nelze použiti na tresty stanovené podle čl. 3 odst. 1 zák. č. 125/1927 Sb. Nss pokládá toto stanovisko žal. úřadu za správné. Jak je zřejmo z úvodní věty min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z., vztahuje se toto nařízení jen na přestupky takových z veřejných důvodů vydaných zákonných předpisů a nařízení úřadů, jež výslovného trestního ustanovení neobsahují. Takové povahy však ustanovení čl. 3 odst. 2 zák. č. 125/1927 Sb., pro jehož přestoupení byl st-l potrestán, není, neboť se v něm stanoví, že na nepřístojné jednání nebo chování určitým tu uvedeným způsobem kvalifikované mohou úřady ukládati — bez újmy soudního stíhání — tresty uvedené v odst. 1 cit. zák. ustanovení, t. j. tresty na penězích od 10 Kč do 5000 Kč, nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů, a nejde tudíž o zákonné ustanovení, jež výslovného trestního ustanovení neobsahuje. Poněvadž pak podle čl. 13 cit. org. zák. platí zmíněné ustanovení čl. 3 tohoto zákona též pro státní úřady policejní v mezích jejich působnosti, nelze shledati, že byl porušen zákon, když policejní komisařství za přestupek čl. 3 odst. 2 uvedeného zák. uložilo st-li trest 7 denního vězení a žal. úřad tento výrok potvrdil.
Konečně se vytýká ve stížnosti, že žal. úřad vykládá nesprávně § 22 zák. č. 562/1919 Sb. o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění, tvrdí-li, že toto zákonné ustanovení platí pouze v oblasti práva dříve uherského. Ani v tomto směru není stížnost odůvodněna. Nss vyslovil již v nál. Boh. A 3363/24, že ustanovení zák. č. 562/1919 Sb. o podmíněném odsouzení neplatí pro trestní řízení správní před úřady politickými v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na tomto názoru trvá i v tomto případě a na místě odůvodnění odkazuje podle § 44 j. ř. na důvody uvedené v tomto nálezu.