Čís. 9424.

Pro nárok na náhradu škody proti státnímu úředníku, již způsobil, dopustiv se při výkonu služby trestného činu, jest přípustným pořad práva.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1929, R I 914/29.)
Žalobce, jeda na kole, zachytil za drát, natažený přes ulici při opravě telegrafního vedení a poranil se. Žalobu o náhradu škody proti Karlu Sch-ovi, jenž dohlížel na opravu telegrafu, procesní soud prvé stolice k námitce nepřípustnosti pořadu práva odmítl, rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Prvý soud vyhověl námitce nedostávající se pasivní legitimace, pokud se týče nepřípustnosti pořadu práva, vycházeje z názoru, že jde o náhradní nárok ze škody způsobené porušením úřední povinnosti státního úředníka, jejž uplatnili pořadem práva zakazuje dosud platný dv. dekret ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. s. S názorem tímto nelze souhlasiti, neboť citovaný dvorský dekret jest vykládati tak, že jest vyloučen pořad práva při žalobách, jimiž se domáhá poškozený náhrady za škodu, která mu byla způsobena státním úředníkem při výkonu úředním. Má tedy ustanovení toto na zřeteli jen výkony úřední. O takový úřední výkon však v souzeném případě nejde. Především nelze žalovanému přiznati vlastnost státního úředníka ve smyslu shora citovaného dekretu. Podle přípisu telegrafního stavebního úřadu jest žalovaný montérem, ovšem státním zaměstnancem, a provádí práce na rozkaz telegrafního stavebního úřadu. Nelze přehlédnouti, že žalovaný jest montérem, což se nesrovnává s pojmem státního úředníka. Uváží-li se, že dvorský dekret shora citovaný pochází z roku 1806, kdy zařízení telegrafu a pod. nebylo vůbec známo, podává se závěr, že uplatnění nároků náhradních proti montéru jest přípustno pořadem práva. Škoda v žalobě uvedená způsobena byla dle žalobcova tvrzení neopatrným zacházením s telegrafním drátem a opomenutím zajišťovacích opatření. Nelze proto ani říci, že jde o škodu způsobenou úředním výkonem státního úředníka.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jest řešiti otázku, zda lze použíti předpisů dvorského dekretu ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. s. Tento dekret praví 1. že státní úředníci pro svá úřední jednání nemohou býti nikdy poháněni před civilní soudy, a 2. že se tudíž civilní soudce má z moci úřední držeti v hranicích své pravomoci a proto ihned odmítnouti žaloby, které jsou podány na státní úředníky pro jich úřední jednání. By mohlo býti použito tohoto dekretu, musí býti prokázáno, že žalovaný jest státním úředníkem, a že jest žalován pro své úřední jednání. Není dosud spolehlivě zjištěno, že žalovaný jest státním úředníkem po rozumu zmíněného dekretu. V žalobě jest označen jako telegrafní dozorce, v dopisu telegrafního stavebního úřadu jako státní zaměstnanec konající práce na rozkaz tohoto úřadu. Ježto však československá pošta jest podle § 1 vládního nařízení ze dne 25. září 1924, čís. 206 sb. z. a n. zařazena mezi podniky spravované podle zásad obchodního hospodaření, bylo by vzhledem k § 5 po případě 24 téhož nařízení ještě blíže osvětliti postavení žalovaného u poštovní správy, kdyby nebylo lze se obejíti bez zjištění, že žalovaný jest státním úředníkem. Ale i bez tohoto objasnění lze věc rozhodnouti. I kdyby se mělo za to, že žalovaného jest zařaditi mezi státní úředníky po rozumu onoho dvorského dekretu, není tu druhé podmínky pro jeho použití. Žalobce nežaluje z důvodu, že žalovaný vyvíjel určitou úřední činnost anebo že obstarával určitou práci vlády určitým způsobem (srv. Pražák: »Spory o příslušnost«, I. díl str. 153), nýbrž, jak z posledního odstavce bodu I. žaloby patrno, z důvodu, že se žalovaný dopustil při výkonu své služby trestného činu podle § 431 tr. zák. Spáchání trestného činu není, jak již v rozhodnutí čís. 7159 sb. n. s. dovozeno, úředním jednáním podle řečeného dvorského dekretu, jehož ustanoveními neměly býti kryty trestné činy úředníkovy (srv. Ehrenzweig »Systém rak. obč. práva«, § 408 bod I. odst. 3 b). K vůli úplnosti se podotýká, že pro otázku přípustnosti pořadu práva jest rozhodné to, oč žaloba jest dle žalobcova tvrzení opřena, t. j. o trestný čin. Právem proto zamítl rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva.

Citace:

č. 9424. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 732-734.