NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1915.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Hanobení jest »štvavé«, je-li objektivně způsobilé vzbuditi nepřátelské smýšlení proti republice nebo národu.
Pokud hra nebo zpěv dynastické hymny rakouské a německé spadá pod ustanovení §u 14 čís. 1, 5 zákona.
(Rozh. ze dne 4. března 1925, Zm I 799/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. listopadu 1924, pokud jím byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje proti rozsudku, pokud byl jím obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 5 zák. z 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Nalézací soud připouští, že jednání obžalovaného, o němž rozsudek zjišťuje, že dne 16. září 1924 v T. v hostinci »U zeleného stromu« v přítomnosti nejméně 10 osob, tedy veřejně, hrál na klavír a zpíval hymny »Gott erhalte«, »Heil Dir im Siegeskranz« a písně »Deutschland über alles« a »Prinz Eugenius der edle Ritter«, jest »za jistých okolností způsobilé hanobiti republiku a Československý národ tak, že to může snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír v ní«, uváží-li se, že zmíněné písně (mimo »Prinz Eugen-Lied«) jsou písněmi politickými, jež dlužno pokládati vzhledem k změněným ústavním poměrům v republice za zakázané, neshledal však přes to v činnosti obžalovaného skutkové podstaty přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, na který bylo žalováno, s odůvodněním, že hru a zpěv těchto písní na zábavném večírku nepolitického sdružení, v pokročilé noční době, obžalovaným, který není politickým agitátorem a štváčem a ve zpěvu hledá pouze obživu, nelze pokládati za akt surový nebo štvavý.
Právem namítá proti tomu zmateční stížnost státního zastupitelství, že soud nesprávně vyložil zákonný znak štvavosti (o surovosti, poukazující na použitý prostředek hanobení, zde ovšem nelze mluviti), přehlédnuv, že hanobení je i tenkráte trestným, když při něm nebylo použito surového prostředku, může-li však vyvolati štvavý účinek, t. j. je-li objektivně způsobilé, vzbuditi nepřátelské smýšlení buď proti republice nebo proti národu. O tom však v tomto případě nelze pochybovati, uváží-li se, že obžalovaný přednášel na území republiky písně, oslavující jednak císařské dynastie habsburskou a hohenzollernskou, jednak císařské monarchie rakouskou a německou, stojící v příkré protivě k demokraticko-republikánskému Čs. státu, a že ve vychvalování a oslavování oněch nutně spočívá zlehčování tohoto státu, in abstracto zajisté způsobilé vyvolati aspoň u posluchačů, jejichž smýšlení k novému státu není dosti loyálním, náladu a smýšlení republice nepřátelské. První soud, nepřihlížeje vůbec к možným účinkům jednání obžalovaného, vyloučil zákonný znak štvavosti způsobem právně mylným, který činí rozsudek zmatečným podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Nalézací soud se ovšem nevyslovil s určitostí o tom, zda shledává ve hře a zpěvu oněch písní hanobení republiky nebo československého národa, způsobilé snížiti vážnost republiky neb ohroziti v ní obecný mír. Za tím účelem bude nutno, by se blíže zabýval obsahem a tendencí oněch písní a aby uvážil okolnosti, za nichž se čin stal, zejména, že byl spáchán v obci a na území jazykově smíšeném, dále že obžalovaný, byv hned druhý den volán k zodpovědnosti za svůj zpěv od českého učitele H-a, který v hostinci »U zeleného stromu« téže noci přenocoval, odbyl ho slovy, svědčícími po případě o jeho protistátním smýšlení, kteréžto okolnosti nejsou bez významu pro posouzení trestného úmyslu pachatelova a způsobilosti jeho činu, ohroziti obecný mír v republice. Pro nedostatek potřebných zjištění v tomto směru, jakož i proto, že se soud vůbec nezabýval subjektivní stránkou viny obžalovaného, a nevyslovil se o tom, zda směřoval jeho úmysl k hanobení republiky, po případě i Čs. národa, a zda byl si obžalovaný vědom, že z jeho činu mohou vzejíti následky, jimž chce zákon v §u 14 čís. 5 zákona zabrániti, (snížení vážnosti republiky, ohrožení obecného míru v ní), nelze rozhodnouti ve věci samé.
Kdyby první soud po opětném projednání věci neshledal v jednání obžalovaného skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky, bude mu uvážiti, zda nespadá veřejný zpěv obou hymen »Gott erhalte« a »Heil Dir im Siegeskranz« pod trestní sankci čís. 1 §u 14 zákona, t. j. zda nelze jednání obžalovaného v tomto směru kvalifikovati spíše jako veřejné pobuřování buď proti státu (pro jeho vznik) nebo proti deníokraticko-republikánské formě státní. Nalézacímu soudu bude při tom zkoumati, zda obžalovaný oním účinným prostředkem, hrou a zpěvem státních a dynastických hymen monarchistických států, na jejichž troskách vznikl Československý stát, se snažil působiti na cit svých posluchačů ve smyslu Čs. státu nepříznivém; neboť, předváděl-li jim slavné a v minulosti vítězné monarchie a jejich dynastie jako vzor a ideál státního zřízení, pak se po případě snažil tím vyvolati v nich duševní stav, Čs. státu s demokraticko-republikánským zřízením nepříznivý a pobuřovati proti němu, ať již pro jeho vznik anebo pro jeho ústavní formu, nebo pro obojí. Že použitý prostředek byl k vyvolání takového účinku obžalovaným způsobilým, mohlo by případně plynouti z úvahy, že obžalovaný hrál a zpíval před obecenstvem národní menšiny, jejíž část dodnes nenašla správného poměru k novému státu a s jeho vznikem a trváním se nemůže smířiti.

Citace:

č. 1915. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 140-142.