Č. 10 719.

Stavební právo (Slovensko): Podle stavebního statutu města Bratislavy není třeba, aby sousedé byli slyšeni před vydáním usnesení měst. zastupitelského sboru o zastavovací úpravě pozemku.
(Nález ze dne 19. září 1933 č. 15 780.) Věc: Ondřej T. v Bratislavě proti zemskému úřadu v Bratislavě o zastavovací úpravu pozemku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městský zastupitelský sbor v Bratislavě, přijav návrh městské rady, ustanovil k žádosti V. T. podle §§ 1, 26, 37 a 64 měst. staveb. statutu usnesením z 18. listopadu 1929 se statutárním účinkem pro parcelu č. 67 na H.-ově náměstí v Bratislavě regulační a zastavovací předpisy. V bodě 4 zastavovacích podmínek bylo mimo jiné ustanoveno, že stavba má býti o 4 poschodích, maximálně 17 m vysoká; vnitřní stavební čára průčelní budovy určuje se s přední stavební čárou souběžně na 12 m; boční dvorní křídlo zamýšlené stavby musí se provésti na hranici pozemku s parcelou č. 68 na celou hloubku, ale tak, aby nejmenší vzdálenost tohoto křídla od věžovitého přístavku budovy (chráněné historické památky) č. 54 byla minimálně 2,5 m vzdálena. Výška bočního křídla může býti stejná jako budovy průčelní.
Nař. rozhodnutím zem. úřad v Bratislavě odvolání st-lovu částečně vyhověl a v odpor vzaté usnesení měst. zastupitelského sboru v bodě 4. změnil tak, že stav. čára dvorního křídla novostavby na hranici parcely č. 68 má býti vedena po celé hloubce se štítní zdí rovnoměrně a ve vzdálenosti maximálně 5,5 m. Jinak bylo odvolání zamítnuto. V odůvodnění bylo v podstatě uvedeno: Měst. stav. statut neobsahuje ustanovení, které by předpisovalo 6 m vzdálenost od sousední budovy a nemá ani ustanovení, podle kterého by městské zastupitelstvo bylo povinno při zjišťování regulační a zastavovací úpravy se stranami jednat. Stav. úřad, uděluje stav. povolení, je ovšem podle § 16 statutu povinen vyslechnouti také majitele sousedních pozemků jako interesenty, v daném případě nejde však ještě o stav. povolení, nýbrž jen o určení zastavovací úpravy pozemku.
Pokud se týče námitky odvolatelovy, že dvorní stav. čára byla v odpor vzatým usnesením ustanovena od jeho budovy na 2, případně 2,5 m, jest třeba především poznamenati, že v situačním plánu, k odvolání připojeném, je budova odvolatelova nesprávně vyznačena, ježto v modře označené ploše je zahrnut i nezastavěný dvůr, kdežto budovou jest jen vyčárkovaná část, z níž jen kruhovitý výstupek jest chráněná část. Podle situačního plánu, schváleného usnesením měst. zastupitelského sboru a jeho bodu 4., činí vzdálenost zamýšlené novostavby od domu odvolatelova při uličním traktu 6,30 m a při dvorním 2,5 m. Dvůr na parcele 67 tvoří s dvory na parc. č. 54, 64, 65, 66 a 63 společný otevřený prostor, který úplně postačuje pro získání dostatečné cirkulace vzduchu a jeho přístupu k budovám. Předepsaná vzdálenost 2,5 m ve dvorním křídle od 7 m hlubokého a 23 m vysokého dvorního traktu nezajišťuje však dostatečný přístup světla k obloukům domu odvolatelova a je důsledkem toho ze zdravotních ohledů nepřípustná. K získání dostatečného přístupu světla je tedy podle posudku odborných znalců nutné, aby zúžením dvorního traktu zamýšlené budovy ze 7 m na 5,5 m byla zvětšena tato nedostatečná vzdálenost tak, že nejmenší vzdálenost od sousední zdi bude činiti 3,5 m v místech, kde není oblouků, a vzdálenost dvorního křídla od oblouků sousedního domu bude činiti asi 6 m.
Stížnost, domáhající se zrušení tohoto rozhodnutí, vytýká především po stránce formální jako vadu řízení, že st-l nebyl před určením zastavovací úpravy jako zúčastněný soused vyslechnut. Stížnost sice připouští, že pro město Bratislavu neexistuje zvláštní statut, který by normoval toto řízení, ale dovozuje, že se proto má na ně použiti předpisů měst. stav. statutu, který v § 16 výslovně nařizuje, aby před vydáním stav. povolení byli sousedé vyslechnuti. Je toho zapotřebí tím spíše, ježto pravoplatné určení zastavovací úpravy prejudikuje stav. povolení, a od ní nemůže se pak již odchýliti ani stav. úřad, ani stavebník, a musejí přijmouti směrnice zastavovací úpravou ustanovené. Povinnost vyslechnouti sousedy vyplývá také z toho, že oni mají právo odvolati se z usnesení vydaného o způsobu zastavovací úpravy, takže je přirozené, že musí jim býti dána možnost účasti v řízeni, které jí předcházelo.
Námitku tuto není však možno uznati důvodnou. Jest pravda, že § 16 měst. stav. stát. nařizuje výslovně, že k vyšetření místních poměrů před udělením stav. povolení k novostavbě nebo stav. změně nutno vykonati místní ohledání stav. komisí a přizvati k ní zúčastněné sousedy, které stav. komise má vyslechnouti (§ 57 cit. statutu). Leč z předpisů těchto vyplývá, že jsou dány pro stav. řízení konsensní, o jaké však v daném případě nešlo. Zde běželo jen o určení zastavovací úpravy stav. pozemku se zřetelem na zamýšlené nové jeho zastavění s hlediska veř. zájmů zdravotních, komunikačních, bezpečnostních a estetických. Před povolením projektované stavby samé bude pak ovšem teprve třeba provésti na žádost stavebníkovu příslušným stav. úřadem předepsané stav. řízení za účasti sousedů. V stav. statutu města Bratislavy z roku 1872 ani v dodatku k němu z roku 1881, ani v jiné platné normě není však nikde ustanoveno, že by v řízení, předcházejícím usnesení měst. zastupitelského sboru o regulační a zastavovací úpravě stav. pozemku, mělo býti jednáno se stranami, zejména že by měli býti k němu přizváni a vyslechnuti zúčastnění sousedé. Jim jest toliko vyhraženo, aby se domáhali ochrany svého individuálního vlastnického práva u vyšší stolice, která schvaluje regulační a zastavovací úpravu, usnesenou městským zastupitelským sborem, jen tím, že podají odvolání proti jeho usnesení. Aby jim to bylo umožněno, usnesení to se jim doručí, resp. veřejně vyhlásí. V odvolání mohou sousedé neomezeně uplatniti všechny své námitky proti onomu usnesení, o nichž jsou takto slyšeni. Všeobecně platná procesní zásada o slyšení stran, jejichž práva mohou býti rozhodnutím správního úřadu dotčena, jest tedy takto zachována. Z toho, že sousedé jsou oprávněni se odvolati z usnesení měst. zastupitelského sboru, neplyne však ještě nezbytně jako nutný logický závěr, že již proto mají nárok, aby byli vyslechnuti se svými námitkami také již před jeho vydáním, jak to stížnost dedukuje. Řízení, jehož předmětem jest regulační a zastavovací úprava, jest co do svých předpokladů, svého účelu a účinků pojmově podstatně různé od stav. řízení konsensního. Pro tuto různou právní povahu obou řízení a se zřetelem k tomu, že sousedům poskytnuta jest možnost hájiti svých práv v odvolání z usnesení měst. zastupitelského sboru, jest vyloučeno dovolávati se pro řízení regulační analogického použití specielních, procesních předpisů §§ 16 a 57, daných pro stav. řízení konsensní.
Proti nař. rozhodnutí brojí stížnost dále meritorni námitkou nezákonnosti, kterou shledává v tom, že žal. úřad porušil měst. stav. statut tím, že určil nejmenší vzdálenost stavby na pozemku č. kat. 67 od domu st-lova ani ne na 2 m, kdežto tento statut výslovně předpisuje, že novostavba stavba má býti od hraniční čáry sousedova pozemku ve vzdálenosti nejméně 2 sáhy, t. j. 3 m 80 cm, počítané nikoli od staré budovy, nýbrž od hranice nemovitosti. Toto ustanovení měst. statutu bylo podle tvrzení stížnosti změněno právní praxí a obyčejovým právem tak, že vzdálenost tato byla určena minimálně na 6 m, ježto vzdálenost, předepsaná starým stav. statutem, neodpovídala moderním hygienickým a požárním požadavkům.
Námitka tato, pokud se dovolává výslovného ustanovení měst. stav. statutu o minimální vzdálenosti 2 sáhů novostavby od sousedního pozemku, jest bezdůvodná, ježto takového předpisu v něm vůbec není. Stížnost žádného takového předpisu stav. statutu necituje a citovati ani nemůže. Má-li snad stížnost na mysli předpis 3. odst. § 26 měst. stav. statutu, přehlíží, že předpis tento vztahuje se jen na budovy na stranách do veřejného prostranství, ale také pro tyto budovy na těchto jejich stranách nařizuje jako pravidlo, že musejí k sobě přiléhati, a připouští jen výjimečně, že lze povoliti mezeru 5,70 m od hranice majetku. O takovouto postranní mezeru mezi budovami, ústící do veřejného prostranství, však v daném případě vůbec nejde, takže se tu cit. předpis nehodí. Jestliže pak uvedené statutární ustanovení se na jiné vzdálenosti mezi jednotlivými budovami nevztahuje, jest pro daný spor úplně nerozhodno, zda řečená vzdálenost 5,70 m byla obyčejovým právem rozšířena na 6 m. Netřeba se proto otázkou existence takového stížností tvrzeného obyčejového práva a jeho vlivem na shora uvedenou statutární normu vůbec zabývati.

Citace:

Č. 10927. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 812-814.