Čís. 9105.

Ustanovení čl. I. vládního nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., neodporují zákonu.
(Rozh. ze dne 1. srpna 1929, R. I 642/29.)
Soud prvé stolice vyzval manželku k návratu ve smyslu § 13 písm, c) rozl. zák. Rekurs manželky rekursní soud odmítl. Důvody: Třebas nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., kterým se provádí zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. nemělo o sobě platnost zákona, nelze mu přece upříti platnost a účinnost, ani § 32 zákona provedením tohoto zákona pověřeni byli členové vlády pro správu spravedlnosti a vnitra a vládní nařízení jest těmito členy vlády spolupodepsáno a bylo také vládou ve sbírce zákonů a nařízení řádně vyhlášeno. Podle čl. I. odst. 5 vládního nařízení jest stížnost proti usnesení, o něž jde, nepřípustná a bylo ji jako takovou podle § 526 c. ř. s. odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu,
neboť
ustanovení čl. I. vl. nař. ze dne 27. června 1929, čís. 362 sb. z. a n. neodporují nikterak zákonu, provádějíť po rozumu zmocňovacího ustanovení § 32 rozlukového zákona předpis § 13 písm. c) téhož zákona, jenž neobsahuje nic víc, než pouze nejvýš kusé ustanovení, že, opustí-li jeden z manželů druhého zlomyslně, může jej tento soudně dáti vyzvati k návratu a, že není-li jeho pobyt znám, učíní se toto soudní vyzvání veřejně, a činil tedy vydání bližších předpisů nevyhnutelně nutným. Ano zde není ani předepsáno, který soud jest příslušným k výzvě a není nijak upraveno řízení vyzývací, bylo zřejmo, že příslušnost nutno předepsati a řízení upraviti, i rozumí se samo sebou, že se to nemohlo státi jinak, než prováděcím nařízením, k němuž v § 32 zákona ministerstva spravedlnosti a vnitra byla zmocněna, a že, an jim zákon nedal pro toto provedení pokyny, měla v tom volnou ruku. Nejde tu tedy ani o otázku, zda jest přípustno nařízení praeter legem či jen secundum legem — že není contra legem, jest jisté, ana lex nic o tom nemá — nýbrž o zákonné zmocnění k vydání norem v cestě nařizovací, takže to odpovídá úplně i § 55 úst. list., podle něhož nařízení lze vydávati jen k provedení určitého zákona a v jeho mezích (nařízení se drží určitě v mezích § 13 písm. c) rozl. zák.), ačkoli, kdyby neodpovídalo, také by to nevadilo, ježto ústavní listina datujíc ze dne 29. února 1920 nebyla ještě vůbec zřízena neřkuli v platnosti, když zákon a nařízení, datující oboje z roku 1919, byly vydány, a čl. IX. úv. předpisů k úst. listině, podle kterého pozbyla dnem účinnosti ústavní listiny platnosti všechna ustanovení jí odporující, nepřichází tu na řadu, ježto ustanovení cit. vl. nařízení docela určitě ústavní listině neodporují, ježto tato o té věci nemá předpisu. Výzva odpovídá úplně předpisům čl. I., zvláště i odst. 3 nařízení, na kterýž článek se stěžovatel, jenž to popírá, odkazuje, a také rozhodnutí rekursního soudu, jenž stížnost do výzvy jako nepřípustnou odmítl, je založeno ve výslovném předpisu čl. I. odst. 5 cit. nařízení, i bylo proto tak uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 9105. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 114-115.