NPD documents search: Všehrd, 6 (1925)

Čís. 489.

Vynutiti splnění závazku, jímž se kdo zavázal, odevzdati pronajímateli byt, užívaný osobou, jež není jeho podnájemníkem, lze jen exekucí dle § 354, nikoli dle § 349 ex. ř.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1920, R II 71/20.)
Vymáhající věřitelka propůjčila bezplatně část svého bytu bratru povinné dlužnice, jež se pak zavázala soudním smírem, že vymáhající věřitelce tuto část bytu do 14. dubna 1919 odevzdá. Ježto se tak nestalo, povolil soud prvé stolice vymáhající věřitelce exekuci, nařídiv dle návrhu straně povinné, by byt nejdéle do jednoho týdne od doručení usnesení vymáhající straně do držení a užívání odevzdala, jinak že jí bude k návrhu vymáhající strany uložena pokuta, v případě nedobytnosti vazba. Rekursní soud zamítl návrh vymáhající věřitelky. Důvody: Má-li, jako v tomto případě, dle právoplatného soudního příkazu dlužník odevzdati byt vymáhajícímu věřiteli, dlužno exekuci provésti tím, že »výkonný orgán prostě odstraní osoby a movité věci na dotyčné části nemovitosti se nacházející« (§ 349 tr. ř.). Výkon této exekuce záleží hlavně na výkonném orgánu a jen v případě, kdy vyklizená nemovitost má býti odevzdána vymáhajícímu věřiteli, jest i jeho přítomnost nutná. Naproti tomu nemá dlužník při této exekuci žádným činem spolupůsobiti. Nelze proto při této exekuci použíti proti dlužníkovi exekučních prostředků jakoby se tu jednalo o nějaké činy dlužníka. Dle § 54 odstavec třetí ex. ř. musí, vymáhající věřitel v exekučním návrhu označiti i exekuční prostředky, jichž má při výkonu exekuce býti použito. Exekuční soudce nesmí z úřední moci povoliti exekuci nařízením jiného exekučního prostředku, jenž nebyl vymáhajícím věřitelem navržen.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Dle ustanovení § 349 ex. ř. jest vésti exekuci, má-li dlužník byt nebo část jeho odevzdati vymáhajícímu věřiteli. To předpokládá, že dlužník byt ten drží, čehož však v tomto případě není; dle spisu, jenž tvoří základ exekučního nároku, propůjčila vymáhající věřitelka část svého bytu k používání bratru povinné dlužnice Maxu P. do 1. března 1919 bezplatně, a smírem, na základě jehož exekuční návrh činí, zavázala se po- vinná strana vymáhající věřitelce tuto část bytu do 14. dubna 1919 odevzdati. Ustanovení o smlouvě nájemní na poměr uvedený užíti nelze, poněvadž užívání bytu bylo povoleno bezplatně. Není tedy povinná dlužnice nájemnicí, ano dle spisů není ani v držení bytu toho. Držitel bytu Max P. není však k vymáhající věřitelce v žádném smluvním poměru a nemůže proto tato proti němu nastupovati. Z jakého právního poměru Max P. byt ten drží, ze spisů na jevo nevychází; podnájemníkem zván býti nemůže již z toho důvodu, že povinná dlužnice, jež pro něho bezplatné užívání bytu toho umluvila, není nájemnicí, jak shora uvedeno. Nelze proto proti Maxu P-ovi užíti ustanovení § 568 c. ř. s., a oproti vymáhající věřitelce odvolávati se na ustanovení § 575 c. ř. s. Z toho následuje, že, když povinná dlužnice se smírem zavázala, byt ten vymáhající věřitelce odevzdati, musí se o to postarati, by držitele bytu odstranila, že tedy musí podniknouti jisté jednání k tomu směřující, jež však provésti může toliko ona sama, aniž jednání to třetí osobou může býti předsevzato a provedeno. Jest tedy dán případ vedení exekuce podle § 354 c. ř. s.

Citace:

č. 489. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 260-261.