NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 865.

Nedostatečný důchod invalidův není ještě důvodem beztrestnosti dle § 2 lit. g) tr. zák.
(Rozh. ze dne 29. května 1922, Kr II 797/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Novém Jičíně ze dne 27. prosince 1920, jímž byl obžalovaný sproštěn dle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin řetězového obchodu dle § 11 čís. 4 a pro přestupek předražovaní dle prvého odstavce § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Napadeným rozsudkem byl obžalovaný sproštěn z obžaloby z důvodu § 2 lit. g) tr. zák. Výrok ten nalézací soud odůvodnil tím, že obžalovanému scházejí tři prostřední prsty pravé ruky, že proto uvěřiti jest jeho udání, že bez své viny nemohl najíti zaměstnání, dále, že měsíční invalidní důchod 25 K obžalovanému na výživu a ostatní zaopatřování naprosto nestačil a že tedy obžalovaný dal se ku trestným činům strhnouti tísní nejvyšší, nevěda si jiné rady, kterak by si mohl opatřiti prostředky ku výživě. Právem napadá zmateční stížnost veřejného obžalobce tento výrok jednak dle čís. 9 lit. a) §u 281 tr. ř. jako právně mylný, dovozujíc, že skutečnosti, nalézacím soudem uvedené, poukazují jen k polehčující okolnosti bídy a nouze, jednak dle čís. 5 §u 281 tr. ř. jako neúplný. Pojem neodolatelného donucení ve smyslu § 2 lit. g) tr. zák. předpokládá tak velikou míru nouze a bídy, že tím život pachatele neb osob jemu blízkých jest přímo a nevyhnutelně ohrožen, takže není s to, by se vymknu vlivu této tísnící nouze na směr jeho, vůle, že tedy mu nezbyl jiný prostředek, by ušel trýzni zmírání hladem, než aby se dopustil činu trestného, o který jde. Tento stav nezbytí skutečnostmi, nalézacím soudem uvedenými, zjednán není. Nedostatečnost důchodu a vada na pravé ruce poukazují pouze k nouzi obžalovaného, а k nemožnosti, opatřiti si, čehož třeba pro život, prací obvyklou a zejména prací těžší. Nezáleží na tom, zdali obžalovaný si nevěděl jiné rady, jiného východiska ze své nouze; vždyť se po jiných způsobech, uniknouti bídě, mohl otázati jiných osob. Rozhodným je naopak, zda obžalovaný byl nedostatečností renty a nezaměstnaností ohrožen na životě bezprostředně, dále zda obžalovaný skutečně vyčerpal všecky možnosti, opatřiti si životní potřeby způsobem beztrestným, zda zejména marně pátral po takovém, s hlediska trestního zákona nezávadném způsobu výživy, a zda vůle obžalovaného po vyčerpání a selhání všech jiných východisk bezzávadných nemohla odolati vlivu nouze, jej tísnící. Po stránce té pak nalézací soud — jak stížnost právem vytýká — opomenul skutečnosti, že obžalovaný je svobodný a má tedy rentu jen pro sebe, že byl v době činu ve stavu podnapilém, což nasvědčuje tomu, že vydává peníze na potřeby nenaléhavé, že utrpěl úraz již v roku 1911, což poukazuje k tomu, že po více let uhájil život jinak, než pácháním trestných činů toho druhu, o který jde, a že si obžalovaný zaměstnání nehledá, což poukazuje k tomu, že nouze a bída jeho nebyly tísnivé. Tyto skutečnosti, vesměs při hlavním přelíčení na jevo vyšlé, jakož i další skutečnost, že obžalovaný žije patrně ve společné domácnosti s rodiči a sourozenci, kteří ho zajisté, byť jen nuzně, mohou podporovati, nejsou bez významu pro posouzení otázky, byl-li tu stav neodolatelného donucení ve správném smyslu shora vytčeném. Opomenutí těchto skutečnosti v rozhodovacích důvodech činí výrok nalézacího soudu, který vychází z nesprávného použití zákona co do pojmu důvodu beztrestnosti dle § 2 lit. g) tr. zák., nad to neúplným co do skutečností rozhodujících.

Citace:

č. 865. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 312-313.