Č. 2508.

Vyvlastnění. — Stavební ruch: * Podle zákona o stavebním ruchu ze 27. ledna 1922 č. 45 Sb. není vyloučeno vyvlastniti také pozemek pro stavbu, jejíž účelem jest rozříření malé provozovny drobného živnostníka, jsou-li dány zákonné podmínky.
(Nález ze dne 18. června 1923 č. 10.544).
Prejudikatura: Boh. 1281 a 2186 adm. Věc: Karel V. v S. (adv. Dr. Vojt. Hrnčíř z Kralup n./V.) proti zemské správě politické v Praze (za zúčastněné Frant. a Marii V. — adv. Dr. Jos. Rosenzweig z Kralup) o vyvlastnění pozemků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Jak z nař. rozhodnutí patrno, řeší se v něm dvě otázky a to jednak, zda st-li jako drobnému živnostníku náleží právo na vyvlastnění pozemku pro stavbu, jejímž účelem jest rozšíření jeho malé provozovny, a jednak, zda některá zařízení, pro která požaduje vyvlastnění, spadají vůbec pod pojem provozovny.
Na tyto otázky odpověděl žal. úřad záporně.
Pokud se týče prvé otázky, nelze žal. úřadu přisvědčiti. Účelem zákona z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. jest usnadnění a podpora stavebního ruchu; tohoto cíle dosáhnouti hledí zákon především tím, že dovoluje i expropriaci za účelem opatření potřebných stavenišť pro stavby v § 2 uvedené, mezi něž patří i stavba malých provozoven drobných živnostníků. Při této tendenci zákona nelze míti za to, že by předpokladem pro použití jeho bylo, že musí jíti o provedení novostavby ve smyslu stavebního řádu, t. j. zřízení takového stavebního objektu, který se zřizuje ve všech svých částech od základů nově, nýbrž že zákon se vztahuje i na případy, kde opatření staveniště je vůbec nezbytnou podmínkou pro provedení stavby, jak tomu jest i při přístavbě, která připojujíc k dosavadní stavbě novou část ve směru horizontálním, vyžaduje pro ni stavebního místa.
Zákon, pokud jde o opatření stavenišť, nepřiznává stavebníku ovšem právo, aby si libovolně zvolil pozemek pro stavbu, kterou projektuje (sr. nálezy nss Boh. 1281 a 2186 adm.), nýbrž stanoví v § 3 pořadí, ve kterém jest pozemky pro stavbu potřebné vyvlastňovati.
Tento předpis platí všeobecně a jím jest se říditi, i když jde o přístavbu ve smyslu stav. řádu. To znamená, že i v takovémto případě jest zkoumati, zda by se stavba, která jako přístavba je zamýšlena, nedala provésti samostatně na pozemcích jiných, které předcházejí v pořadí v § 3 uvedeném onen pozemek, jenž přiléhá k dosavadní stavbě. Jsou-li tu takovéto pozemky k účelu tomuto způsobilé, pak ovšem nutno, aby se sáhlo dříve k nim; není-li jich však, není překážky, aby vyvlastněna byla půda sousední. S tendencí zákona by bylo zajisté v rozporu, když by se ani v tomto případě vyvlastnění nepřipustilo jediné proto, že projektovaná stavba se má připojiti k jiné stavbě již existující.
Stejně jest posuzovati stavby, které svým vztahem k malé provozovně drobného živnostníka, která již existuje, se jeví rozšířením této provozovny.
Žal. úřad vycházel z názoru, že pro stavby, jichž účelem jest jen rozšíření provozovny st-lovy, zákon právo na vyvlastnění vůbec nepřiznává a jeho rozhodnutí jest dle toho, co bylo řečeno, nezákonné.
Pokud se týče druhé otázky, vychází žal. úřad z předpokladu, že určitá zařízení, totiž zřízení nové kůlny, stáje, studny jakož i rozšíření dvorku, nemohou býti pokládány vůbec za rozšíření provozovny, jak ji má na zřeteli ustanovení §u 2 cit. zákona.
Žal. úřad však neuvedl žádných skutkových okolností, o které svůj předpoklad opírá, zařízení ona pak sama svým pojmem nikterak nevylučují, že by nemohla býti součástí provozovny.
Nelze tudíž v tomto směru nss-u přezkoumati nař. rozhodnutí a spočívá v tomto nedostatku podstatná vada řízení.
Ježto však nař. rozhodnutí, spočívajíc na nesprávném právním názoru, není v souhlasu se zákonem, bylo je zrušiti dle §u 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2508. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 308-310.