NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9832.

Vojenské věci: I. * Důstojníku vojenské duchovní služby jest odpočísti při propočtu jeho služební doby podle zák. č. 152/23 jeden rok z titulu čekatelského roku (§ 23 vl. nař. č. 10/24). — II. Ani přezkoušení osobního výkazu voj. gážisty odbornou účtárnou mno, ani propočtení služebních let a poukaz služebních požitků, resp. výpočet případných nedoplatků, provedené hospodářskou správou nebo účtárnou, nejsou akty schopnými právní moci. — III. Ustanovení § 32 vl. nař. č. 10/24, že při propočtení služební doby voj. gážistů doba přesloužená přesahující 10 roků se čítá polovinou, neodporuje zákonu č. 195/20.
(Nález ze dne 19. dubna 1932 č. 6279.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 6512/27, 7042/28, 9115/31, ad III. Boh. A 6588/27.
Věc: P. František H. v Praze proti ministerstvu národní obrany o výměru požitků služebních a zaopatřovacích.
Výrok: Stížnost na výnos z 9. března 1929 se odmítá pro nepřípustnost. Jinak se stížnosti zamítají pro bezdůvodnost. — Č. 9832 —
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rak. uher. aktivně, posléze jako vrchní polní kurát (VIII. hodn. tř.), byl ku své přihlášce převzat do čsl. armády osobním věstníkem mno ze 16. dubna 1919 č. 31 v hodnosti gážisty z povolání do činné služby a konal tuto službu od 9. prosince 1918 do 17. března 1922, při čemž pobíral od 1. ledna 1920 plat VII. hodn. tř. 2. stup. a od 1. března 1921 plat VI. hodn. tř. 1. stupně. Výnosem mno z 19. listopadu 1921 byl podle § 3 zák. č. 194/20 přeložen dnem 30. listopadu 1921 do výslužby, ponechán však v činné službě až do 28. února 1922.
Žádosti st-lově o započtení a propočtení doby ztrávené v civilní službě duchovní podle zák. č. 152/23 mno výnosem z 3. září 1925 nevyhovělo z důvodu, že v den účinnosti cit. zák., t. j. dne 24. července 1923 nekonal činné služby v čsl. vojsku, byv dnem 30. listopadu 1921 přeložen do výslužby.
Ke stížnosti bylo toto rozhodnutí nálezem nss-u z 28. června 1927 č. 5748 zrušeno, protože podle vůle zákonodárcovy má se vztahovati propočtení služební doby vojenských gážistů nejenom na ony vojenské gážisty, kteří byli ustanoveni před 1. lednem 1920 a byli do 24. července 1923 v činné službě, nýbrž i na ty, kteří v době od 1. ledna 1920 do 24. července 1923 byli dáni do výslužby a vyslovilo-li vl. nař. č. 10/24 v § 26 odst. 1, že se propočtení celkové služební doby vojenské, jakož i započtení služebních dob dosud pro postup do vyšších požitků nezapočtených nebo nezapočítatelných provede jen u vojenských osob z povolání, které v den účinnosti zák. č. 152/23, t. j. 24. července 1923 konaly ještě činnou službu jako gážisté z povolání, vztahují-li se na ně též ustanovení zák. č. 195/20, jest v rozporu s čl. 11. zák. č. 152/23.
Mno vydalo pak výnos z 24. listopadu 1928 tohoto znění: »Mno, přihlížejíc k nálezům z 28. června 1927 č. 5748 a 5750 vyhovuje žádosti majora duchovního v. v. Františka H. v Praze ze 7. června 1924 a povoluje, aby mu byla služební doba pro platový postup propočtena podle ustanovení zák. č. 152/23, § 27 vlád. nař. 10/24 a V. V. 1924 č. 32 čl. 283 bez zřetele k omezení § 26:1 cit. vl. nař. Zároveň povoluje mno, aby byla jmenovanému důstojníku podle § 40 A a) vl. nař. 10/24 plně do let důstojnických započtena doba veř. duchovní služby od 5. července 1896 do 28. února 1906, tedy 9 r. 7 m. 27 dnů v rozsahu stanoveném v § 32:1 cit. vl. nařízení s účinností ke dni 1. ledna 1921.«
Na základě tohoto výnosu provedla účtárna mno novým osobním výkazem propočtení služební doby st-lovy a zařadila jej výměrem z 9. března 1929 do požitků VI. hodn. tř. 2. stupně dnem 1. ledna 1921 a do požitků VI. hodn. tř. 3. stupně dnem 1. května 1921 (po definitivním přezkoušení osobního výkazu vojenskou odbornou účtárnou dne 16. ledna 1929) a dodala: »Jmenovaný obdržel od 1. ledna do 28. února 1921 plat VII. hodn. třídy 2. stupně a od 1. března 1921 do 28. února 1922 (kdy byl přeložen do výslužby) plat VI. hodn. tř. 1. stupně. Rozdíl mezi výše uvedenými platy ve výši 2014 Kč poukazuje se. . . . k výplatě«. — Č. 9832 —
Podle takto vyměřených služebních požitků byly pak st-li výnosem mno z 29. dubna 1929 upraveny i zaopatřovací platy.
Výnosem z 23. srpna 1929 oznámilo mno, že shledalo výsledek propočtení služební doby a zařadění do platů, povolené výnosem ze 24. 11. 28, jak v osobním výkazu přezkoušeném dne 16. ledna 1929 skupinou pro přezkoušení osobních výkazů při V. O. Ú., tak i při stanovení zaopatřovacích platů podle VI/3 hodn. tř. správným a odůvodnilo postup takto:
St-l vznesl ještě před doručením tohoto výnosu stížnost k nss jak do výměru účtárny z 9. března 1929, tak do výnosu žal. úřadu z 29. dubna 1929 vytýkaje oběma nezákonnost, pokud nebyl st-li přiznán již k 1. lednu 1921 nárok na platy VI. hodn. tř. 4. stupně a pokud nebyly mu na tomto základě vyměřeny pensijní požitky.
Další stížností pak brojí proti rozhodnutí mno z 23. srpna 1929, vytýkaje mu nezákonnost.
Nss uvažuje o stížnosti vznesené do výměru účtárny z 9. března 1929, musel se podle ustanovení § 4 zák. o ss zabývati z povinnosti úřední nejprve otázkou své vlastní příslušnosti.
Nař. výměr, který jest jen provedením výnosu mno z 24. listopadu 1928 a označen jako »účetní oprava«, obsahuje pouze sdělení o novém zařadění st-le podle nového osobního výkazu přezkoušeného vojenskou odbornou účtárnou a vyplývajících z něho nedoplatcích ve prospěch st-lův.
Nss vyslovil již v četných svých nálezech (srv. Boh. A. 6512/27, 7042/28, 9115/31) právní názor, že ani přezkoušení osobního výkazu odbornou účtárnou mno, ani akty, jež na základě výkazu toho předsebéře hospodářská správa, resp. účtárna mno, totiž propočtení služebních let a poukaz služebních požitků podle takto vypočteného zařadění a tedy i výpočet případných nedoplatků, nejsou akty právní moci schopnými. Akty ty vydávají se úřadem z vlastního podnětu a to přezkoušení osobního výkazu jako akt pouze přípravný a zařadění, resp. poukaz požitků podle služební doby propočtené na podkladě výkazu toho právě jen jako poukaz, jenž může býti změněn neb odvolán, jakmile z podnětu úřadu nebo strany se zjistí, že byl vydán neprávem.
Není-li podle toho zařadění st-lovo provedené nař. výměrem účtárny k 1. lednu 1921 do platů VI. hodn. třídy 2. stupně a k 1. květnu 1921 do VI. hodn. třídy 3. stupně právní moci schopným správním aktem, pak nemohla jím býti porušena subj. práva st-lova a není tu výroku, který by byl ve smyslu § 2 zákona o ss podkladem kognice nss-u.
Bylo proto tuto stížnost do uvedeného výnosu účtárny odmítnouti pro nepřípustnost.
Pokud jde o stížnost na rozhodnutí mno z 23. srpna 1929 o započtení a propočtení služební doby, dlužno především poukázati na to, že nař. rozhodnutí obsahuje ve shodě s výnosem téhož min. z 24. listopadu 1928, jehož jest provedením, dvojí výrok: a) o započtení služební doby ztrávené st-lem v civilní veřejné duchovní službě 9 r. 7 m. 27 d. plně — Č. 9832 —
do let důstojnických, b) o propočtení celkové služební doby a zařadění z toho vyplývajícím k 30. listopadu 1921 jakožto dni odchodu do výslužby, do platů VI. hodn. třídy 3. stupně. Proti výroku ad a) nemá stížnost žádného stížního bodu. Výroku ad b) vytýká stížnost nezákonnost z důvodu, že 1. byl st-li odpočten 1 rok t. zv. lhůty čekatelské podle § 23 vl. nař. č. 10/24, ač se prý toto ustanovení na st-le nevztahuje, protože nepatří k žádné ze skupin vojenských osob v § tom sub a) až c) jmenovaných, 2. že nař. rozhodnutí opírajíc se o ustanovení § 32 vl. nař. č. 10/24 o t. zv. době přesloužené, které prý odporuje čl. 11 zák. č. 152/23, nepropočítalo mu plně všechna započítatelná léta, a že 3. nevzalo zřetele k jeho skutečné aktivní vojenské službě v době od 1. prosince 1921 do 28. února 1922.
Námitce nelze přisvědčiti.
Vl. nař. č. 10/24 provádějíc zák. č. 195/20 o úpravě požitků čsl. vojska jednající v § 6 A. č. 1 a) o započtení služební doby (i čekatelské) pro zařazení voj. gážistů do platových stupnic pro postup do vyšších požitků, ve znění doplněném čl. 5. zák. č. 152/23 stanovilo v § 23, že 10/1924 sb., § 23.
St-l dovozuje, že nepatří k žádné ze skupin uvedených v cit. § pod a) až c), protože nebyl ve svých odvodních létech k aktivní službě vojenské vůbec odveden. Ale přehlíží, že ustanovení § 23 cit. vl. nař. zahrnuje pod lit. c) také osoby dříve domobranou povinné, k nimž st-l nepochybně před nastoupením aktivní služby vojenské náležel. Ustanovoval totiž zák. č. 90/1886 ř. z. o domobraně v § 2 odst. 1., že k domobraně jsou zavázáni všichni státní občané ke zbrani způsobilí, kteří nenáležejí ani k vojsku, ani k námořnictvu nebo k náhradní záloze, ani k zemské obraně, počínajíc rokem, kterého dokonají svůj 19. rok až do konce roku, ve kterém dokonají svůj 42. rok věku. Uložil tedy zákon povinnost ke službě v domobraně všem státním občanům bez rozdílu povolání a tedy i duchovním.
Že tomu tak, jest patrno i z § 15 nař. č. 193/1889 ř. z., jímž vyhlášeno nové vydání předpisu o organisaci domobrany, který v bodu č. 78 se zmiňuje o vysvěcených kněžích katolických a ustanovených duchovních správcích druhých vyznání, kteří jen ve svém povolání a podle toho, jak polních kaplanů bude třeba, domobraneckou povinnost vykonávají a praví, že není třeba činiti návrhy na zproštění těchto osob od služby domobranecké.
Tato domobranecká povinnost nebyla dotčena ani branným zákonem č. 128/1912 ř. z., který pokud se týče domobranecké povinnosti odkazuje v § 8 posl. odst. na zvláštní zákonná ustanovení, jaká právě byla obsažena v prve cit. zák. č. 90/1886 ř. z. Tomu nasvědčuje cís. nař. — Č. 9832 —
č. 108/1915 ř. z., které na dobu války změnilo zák. č. 90/1886 ř. z. rozšířivši domobraneckou povinnost všech státních občanů co do věkové hranice na dobu od 18. do 50. roku věku, ale nestanovilo žádné výjimky z této povinnosti ve prospěch duchovních.
St-l byl duchovním u vojska od 1. března 1906, před tím byl duchovním civilním 9 roků, 7 měsíců, 27 dní a byl tedy v této době osobou domobranou povinnou. Z toho vyplývá, že vzhledem k ustanovení § 23 vl. nař. č. 10/24 nemá nároku, aby mu jeden rok čekatelské lhůty nebyl odpočítán.
K čís. 2. Nss vyslovil již nál. Boh. A. 6588/27, že ustanovení § 32 vl. nař. č. 10/24, pokud stanovilo, že t. zv. doba přesloužená započítává se do 10 let plně, další však doba, přesahující 10 let, jednou polovinou, není v odporu se zákonem č. 195/20, který připustil započtení jen do 6 let, ani se zákonem č. 152/23, který v čl. 12. zmocnil vládu, aby s hlediska služebních zájmů, tedy podle své volné úvahy přiznala započtení služební doby dosud nezapočítatelné ve smyslu pro gážistu příznivějším, než se stalo zákonem č. 195/20.
Jestliže tedy nař. rozhodnutí opřelo se při propočtení služební doby st-lovy o tento předpis § 32 vl. nař. č. 10/24 a započetlo st-li z t. zv. doby přesloužené (celkem 15 roků, 5 měsíců, 27 dní) 10 roků plně a ze zbytku polovinu, t. j. 2 roky, 8 měsíců, 28 dní, neporušilo žádného subj. st-lova práva a jednalo v souhlasu se zákonem.
Namítá-li stížnost, že předpis § 32 cit. vl. nař. jest ve vnitřním rozporu s předpisy §§ 8, 27 a 40 a) téhož nař., které prý stanoví plné započítání let, přehlíží, že § 8 jedná o tom, jak jest počítati důstojnická léta při jmenování se zpětnou platností a tedy o zcela jiné věci, než jest propočítání služební doby. Také § 40 jedná jen o zápočtu doby ztrávené v civilní (státní, veřejné nebo jí na roveň postavené) či soukromé službě, netýká se však propočítání a § 27 upravuje sice otázku, která doba se propočítá důstojníkům domácího vojska, již nevyšli z řad gážistů mimo hodnostní třídy nebo poddůstojníků z povolání, ale nestanoví, jak se toto propočítání provádí a nemůže se tedy nijak dotýkati zjištění t. zv. doby přesloužené a býti s příslušným předpisem o ní jednajícím v rozporu.
Jest tudíž stížnost i v tomto směru bezdůvodnou.
Ad 3. Námitku stížnosti, že nebyla st-li započítána skutečná aktivní služba od 1. prosince 1921 do 28. února 1922, k níž byl prý povolán hned po svém pensionování k 30. listopadu 1921, ač prý podle §§ 5 a 7 zák. č. 195/20 a § 27 vl. nař. č. 10/24 má býti doba ztrávená ve skutečné vojenské službě až do výše 35 let započítána nezkráceně, nelze uznati důvodnou.
St-l přehlíží, že výnosem mno z 24. listopadu 1928 bylo st-li povoleno propočítání služební doby pro platový postup dle zák. č. 152/23 a § 27 vl. nař. č. 10/24, že toto propočítání provádí se podle čl. 11. cit. zák. a § 33 vl. nař. k 1. lednu 1921, takže nař. rozhodnutí, které pouze přezkoumávalo provedení cit. výnosu vojenskou odbornou účtárnou nemohlo přihlížeti k období pozdějšímu než onomu, jež z propočtení služebního vyplývalo pro st-le ke dni jeho přeložení do výslužby. Nemohl proto býti zápočet činné služby konané po přeložení do výslužby předmětem nař. rozhodnutí a nevzal k ní žal. úřad právem žádný zřetel.
Bylo tudíž stížnost vznesenou z důvodů uvedených pod č. 1. až 3. zamítnouti jako bezdůvodnou.
Pokud stížnost vytýká nezákonnost nař. rozhodnutí z 29. dubna 1929 z důvodu, že v důsledku nesprávného postupu žal. úřadu při propočtení celkové služby a zařadění st-le do platů byla mu vypočtena nesprávně i pensijní základna podle platů VI. hodn. třídy 3. stupně místo stupně 4., jsou vývody její vyvráceny tím, co předesláno, neboť shledal-li nss propočet služby provedený žal. úřadem ve shodě se zákonem, odpovídá zákonu i pensijní základna a úprava odpočivných požitků st-lových, jež se opírají o uvedený propočet služby st-lovy. Je proto i stížnost proti posléz uvedenému rozhodnutí žal. úřadu bezdůvodnou.

Citace:

č. 9832. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 778-783.