NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 2004.

Zákon o zabírání bytů obcemi ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n.
Nárok obce na náhradu nákladu ve smyslu § 18 zákona předpokládá zákonné zabrání bytu a nevztahuje se na úpravy provedené před záborem.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1922, R 2 406/22.)

Žalující obec provedla po právoplatném záboru bytu dne 14. ledna 1921 v mezích zákona o zabírání bytů v zabraném bytu opravy. Zabírací nález byl původně omylem doručen bratru majitele domu, žalovaného majitele domu došel zabírací nález teprve dne 18. ledna 1921. Nejvyšší správní soud zrušil usnesením ze dne 10. října 1921 zábor bytu. Žalobu obce proti majiteli domu o náhradu výdajů na opravy bytu procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkav pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Procesní soud prvé stolice, rozhoduje o žalobním nároku, nechce použiti zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n. (o zabírání bytů obcemi) na tento žalobní nárok, poněvadž v době, když žalující obec učinila zažalovaný náklad na zabraný dům žalovaného, zábor proti žalovanému vůbec ještě nebyl vysloven, avšak neprávem. Dle zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n., dlužno v rámci úkolů obci tímto zákonem uložených, přesně rozeznávat mezi úkony obce jako veřejného orgánu, jenž zabírá byty, a mezi čistě soukromoprávním postavením obce jako strany. V tomto směru jest obec podmětem práva nájemního, zakládajícího se na záboru bytu. V této vlastnosti pronajímá obec, platí nájemné a má zejména právo, provésti úpravy a obnovy v těchto bytech (vše to ovšem v mezích zákona o zabírání bytů). Zrušovacím nálezem správního soudu byly pouze zrušeny úřední (vrchnostenské) úkony obce (jako vrchnosti). Naproti tomu zůstalo vůči zabraným bytům nedotknuto dosavadní soukromoprávní postavení obce. Zejména zůstávají v úplné neztenčené platnosti (účinnosti) všechna právní jednání, jež vykonala obec v posléz jmenované vlastnosti na základě zákona o zabírání bytů (ovšem zase jen až do doby, když nastala účinnost zrušovacího nálezu správního soudu). Do těchto soukromých práv obce nemohl vůbec zasahovati zrušovací nález správního soudu, neboť o těchto právech mají rozhodnouti jen soudy [§§ 13 (3). 18 a 27 (4) zák.]. Při tomto stavu věci náleželo procesnímu soudu zkoumati zákonitost žalobního nároku především dle předpisů o zabírání bytů. Dle §§ 13 (3), 18 a 27 (5) zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n. jest obec oprávněna, upraviti zabraný předmět svým nákladem a provésti stavební změny; majitel domu je zase zásadně povinen, nahraditi obci náklady: a) při úpravě a stavební změně, které jsou spojeny pro majitele domu zřejmě s velkým prospěchem dle nynější hodnoty, nežádá-li majitel domu navrácení do předešlého stavu; b) při nevyhnutelně nutných nákladech na zabraný byt musí majitel domu rovněž nahraditi obci výlohy — dle hodnoty v době vrácení, v obou případech však nikoliv více než skutečný náklad. V zákoně uvedené povinnosti obce, dle nichž tato má napřed zpraviti majitele domu před provedením úpravy a o stavu domu před úpravou sepsati protokol, jsou pouze příkazy opatrnosti, ne věcné náležitosti nároku samého. Poněvadž veškeré tyto náležitosti tohoto uplatňovaného nároku jsou mezi stranami sporné a vyžadují ústního jednání se stranami, bylo věc vrátiti procesnímu soudu první stolice k opětnému jednání a rozhodnutí. Od bezprostředního jednání před soudem odvolacím bylo upuštěno, neboť nebylo by tím rozhodnutí urychleno; i náklady sporu nebyly by tím zmenšeny. Žalující strana žádá dále, aby zákonitost žalobního nároku byla přezkoumána pod právním hlediskem »jednání bez příkazu« (§§ 1036, 1037 obč. zák.) a »upotřebení věci k užitku třetího« (§ 1041 obč. zák.). Avšak v těchto směrech není opodstatněn důvod nesprávného právního posouzení věci rozsudkem první stolice. Neboť přímým plněním žalující strany vůči žalovanému (o takový případ se tu jedná) vznikl by nárok z »obohacení« na straně plnícího žalobce jen tehdy, kdyby náležitosti »jednatelství bez příkazu« dle práva občanského tu byly dány. Že těchto předpokladů v tomto případě tu nebylo, odůvodňuje zcela správně rozsudek procesního soudu první stolice. Bylo proto odvolání pouze v prvjmenovaném směru vyhověno.
Nejvyšší soud k rekursu žalovaného zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc, by znovu rozhodl o odvolání žalující strany.
Důvody:
Odvolací soud vyhověl odvolání žalující strany pouze, pokud uplatňuje právní důvod dle §§ 13 (3) a 18 zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. n a. o zabírání bytů obcemi; jinak, ovšem jen v důvodech, odvolání nevyhověl a vyslovil souhlasně s prvým soudcem, že žalobní nárok není odůvodněn s hlediska ustanovení §§ 1036, 1037 a 1041 obč. zák. Rekurs podal žalovaný, pročež lze zabývati se pouze oním prvním titulem. Dle § 13 zákona o zabírání bytů obcemi může obec zabrané byty svým nákladem upraviti a provésti v nich stavební změny, o čemž budiž napřed zpraven majetník domu a o stavu před úpravou budiž sepsán protokol. Za předpokladů § 18 zákona jest majetník domu povinen, nahraditi obci náklady na úpravu a stavební změny. Z těchto zákonných ustanovení jest zřejmo, že nárok obce předpokládá zabrání bytu ve smyslu zákona. Avšak tohoto předpokladu zde není, neboť žalující obec žádá od žalovaného náhradu za postavení komínu, předsevzaté 14. ledna 1921, ačkoliv žalovaného jako vlastníka domu teprve usnesením ze dne 18. ledna 1921 zpravila o tom, že byla v jeho domu zabrána kuchyň. Okresní politická správa potvrdila ovšem к stížnosti žalovaného toto usnesení obecního úřadu, avšak Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. října 1921 rozhodnutí okresní politické správy pro vady správního řízení zrušil. Tím byl vyvrácen právní podklad žalobního nároku s hlediska výše uvedených §§ zákona o zabírání bytů a žalující obec není oprávněna dovolávati se tohoto zákona. Za tohoto stavu věci jest zbytečno rozeznávati, jak nesprávně míní odvolací soud, mezi úkony obce jako veřejného orgánu a mezi ryze soukromoprávním postaveními obce jako strany ve smyslu §§ 10, 12, 13, 14, 15 a 20 zákona, neboť veškerá oprávnění obce vůči majetníku domu předpokládají zákonné zabrání bytu, kdežto v tomto, případě proti žalovanému zákonné řízení ani zahájeno ani skončeno nebylo. Pro stanovisko žalující obce není ničeho získáno tím, že okresní politická správa s konečnou platností ve smyslu § 27 cit. zák. potvrdila usnesení obecního úřadu ze dne 18. ledna 1921, jelikož, nehledíc k tomu, že Nejvyšší správní soud ono rozhodnutí před podáním žaloby zrušil, §§ 13 a 18 zákona o zabírání bytů přiznávají obci nárok na náhradu za úpravy a stavební změny předsevzaté pouze po záboru (»obec může zabrané byty a místnosti upraviti a provésti v nich stavební změny«) a nikoliv za úpravy, provedené před záborem, t. j. v tomto případě před usnesením žalující obce ze dne 18. ledna 1921. Proto není potřebí, jak nesprávně má za to odvolací soud, v tomto případě doplniti řízení s hlediska ustanovení § 18 zákona o zabírání bytů.

Citace:

č. 2004. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1038-1040.