Č. 587.

Samospráva obecní: I. * Členové obecního zastupitelstva nejsou v této vlastnosti legitimováni bráti v odpor usnesení obecního zastupitelstva a rozhodnutí instancí toto usnesení potvrzujících pro porušení svých práv členských jednacím řádem stanovených. — II. * Poplatníci nemohou ve stížnosti do usnesení obecního zastupitelstva a rozhodnutí vyšších stolic usnesení to potvrzujících namítati porušení pořádkových předpisů jednacího řádu daných ve prospěch členů kolegia.
(Nález ze dne 16. listopadu 1920 č. 10976.)
Věc: Dr. Kilián Frank v Karlových Varech a společníci (adv. Dr. Emil Lingg z Prahy) proti zemské správní komisi v Praze (za zúčastněnou stranu obec Karlovy Vary adv. Dr. Gustav Gintz z Prahy) stran stavby pouliční dráhy v Karlových Varech.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Obecní zastupitelstvo města Karlových Varů usneslo se ve své schůzi konané dne 17. srpna 1916 k návrhu rady městské postaviti na účet obce v Karlových Varech pouliční elektrickou dráhu, a schválilo zároveň bližší modality, jak stavba má se uskutečniti.
Při projednávání tohoto návrhu podali členové obecního zastupitelstva K. P. a E. T. dva návrhy, z nichž jeden v podstatě směřoval k tomu, aby usnesení o stavbě dráhy městské bylo vzato s denního pořádku a ponecháno obecnímu zastupitelstvu, které bude nově zvoleno, kdežto druhý návrh v jádru svém čelil k tomu, aby především studováno bylo řešení této komunikační otázky jiným způsobem, zejména zavedením autobusů, a dále aby dříve zjednáno bylo jasno co do úhrady nákladů se zřízením dráhy spojených, a aby proto byl dříve též vyložen obecní účet za r. 1915 a obecní rozpočet na r. 1916.
Předsedající starosta dal hlasovati o návrhu městské rady na stavbu elektrické dráhy městské, opomenul však dáti hlasovati o obou svrchu uvedených návrzích.
Když pak postup tento byl rekursem k okresnímu výboru podaným vytknut, provedlo obecní zastupitelstvo ve schůzi 5. října 1916 konané o druhém z obou návrhů hlasování dodatečné, jímž návrh byl zamítnut, kdežto v příčině prvého (odročovacího) návrhu projevilo zastupitelstvo obecní náhled, že zvláštního hlasování není zapotřebí, ježto prý zastupitelstvo přijavši dne 17. srpna 1916 návrh městské rady na stavbu dráhy elektrické dalo zcela zřetelně na jevo, že usnesení o věci té odiočiti nehodlá.
I proti tomuto usnesení byl podán rekurs k okresnímu výboru. Obsah jeho lze seznati toliko z vylíčení věci, obsaženého ve stížnosti k tomuto soudu podané, ježto spisy správní předložené bývalému c. k. správnímu soudu ve Vídni se ztratily.
Dle vylíčení tohoto, jemuž žalovaný úřad neodporuje, vytýkali dnešní stěžovatelé ve svém rekursu opětně, že s odročovacím a změňovacím návrhem P.-T. nebylo naloženo tak, jak nařizuje jednací řád obecního zastupitelstva Karlovarského, a namítali dále, že usnesení obecního zastupitelstva o stavbě městské dráhy stojí v cestě celá řada překážek jednak právního, jednak hospodářského rázu, zejména též že usnesení o stavbě dráhy vůbec nespadá do oboru působnosti obecní.
Rekurs tento byl obecním výborem a v dalším pořadu instančním i zemskou správní komisí zamítnut. Z odůvodnění, jež úřad posléze jmenovaný připojil k svému rozhodnutí, lze seznati, že námitky týkající se formálního postupu obecního zastupitelstva byly zamítnuty, protože o odročovacím návrhu P.-T. nebylo dle mínění žalovaného úřadu zvláštního hlasování zapotřebí, pokud pak rekurs mířil proti tomu, že nebylo hlasováno o návrhu pozměňovacím, byli stěžovatelé dle mínění úřadu uspokojeni dodatečným hlasováním konaným dne 5. října 1916. Námitkou vytýkající nedostatek úhrady nákladů a velké zatížení poplatníků žalovaný úřad věcně se neobíral, a to z té příčiny, že do rozpočtu na r. 1916 nemá se dle výslovného prohlášení obecního zastupitelstva vložiti žádná úhradová položka, ježto stavba dráhy má se provésti teprve 2 měsíce po uzavření míru.
Ostatní námitky rekursu, jimiž bylo zejména vytýkáno, že obecní zastupitelstvo překročilo by věcné i místní hranice své působnosti, kdyby zřídilo a provozovalo městskou dráhu elektrickou, dále že provedení podniku stojí v cestě ohledy bezpečnostně policejní, jakož i subjektivní práva stěžovatelů na užívání veřejných prostranství, jimiž dráha bude probíhati, dále že nebyla prozkoumána rentabilita podniku a že proti zákonu nebyl dříve vyložen obecní účet za r. 1915 a obecní rozpočet na r. 1916 vyřídila žalovaná zemská správní komise prostě v ten způsob, že označila námitky tyto za pouhé důsledky zamítnutých návrhů P.-T.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami:
I.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podali Dr. Kilián Frank a jiní poplatníci obecní, mezi nimi také členové obecního zastupitelstva K. P. a E. T.
Stěžovatelé vytýkají především, že naříkaným rozhodnutím byla porušena práva členů zastupitelstva obecního K. P. a E. T., poněvadž o jejich odročovacím a pozměňovacím návrhu, jejž podali ve schůzi zastupitelstva konané dne 17. srpna 1916 k jednacímu bodu »usnesení o elektrické pouliční dráze«, nebylo v této schůzi vůbec hlasováno a zejména že nebylo o nich hlasováno v přednostním pořadí stanoveném pro takové návrhy v §§ 35 a 38 jednacího řádu obecního zastupitelstva Karlovarského.
Nejvyšší správní soud poskytuje dle § 2 zákona o správním soudě právní ochranu stěžovatelům, kteří tvrdí, že nezákonným rozhodnutím neb opatřením úřadu správního byli zkráceni ve svých subjektivních právech. Není tedy přípustno dovolávati se ochrany tohoto soudu pro subjektivní práva osob jiných. Ve společné a jednotné stížnosti k tomuto soudu podané dovolávají se však ochrany členských práv K. P. a E. T., z ustanovení §§ 35 a 38 jedn. řádu vyvozovaných, jak tito členové sami, tak i poplatníci obecní s Dr. Kiliánem Frankem v čele. Členských práv obou jmenovaných členů zastupitelstva mohou však dle toho, co svrchu pověděno, před soudem tímto hájiti toliko tito členové sami jako členové zastupitelstva obecního, nikoli však osoby jiné, třebas byly poplatníky obecními.
Pokud tedy ve společné stížnosti uplatňují Dr. Kilián Frank a ostatní poplatníci členská práva E. T. a K. P-, nedostává se jim legitimace ke stížnosti této, pročež slušelo stížnost jejich v tomto bodu odmítnouti jako nepřípustnou (srovn. nál. správního soudu Budw. A. 3262, 6953 a j.).
II.
Pokud stížnost na ochranu členských práv E. T. a K. P. podali tito členové sami, nelze jim ovšem stižné legitimace upírati. Zabývaje se stížností po této stránce uvažoval soud takto: Předmětem instančního přezkoumání byla usnesení obecního zastupitelstva Karlovarského ze dne 17. srpna 1916 a ze dne 5. října téhož roku, jimiž obecní zastupitelstvo k návrhu městské rady se usneslo zříditi elektrickou dráhu městskou, a to určité trati původního projektu, dále obmeziti žádost za koncesi železniční na tyto trati, provésti stavbu těchto tratí na účet obce, zadati ji firmě X. dle podmínek již sjednaných, schváliti úvěr k tomu potřebný a započíti se stavbou v době v usnesení blíže určené.
Obsahem těchto usnesení jest tedy řešení určité komunální otázky dopravní, které již pro své finanční důsledky může zajisté dle ustanoveni § 99 ob. zříz. v pořadu stolic samosprávných bráno býti v odpor poplatníky obecními. Jiná jest však otázka, zda usnesení takovému mohou opravnými prostředky správními odporovati také členové obecního zastupitelstva, a to nikoliv jako poplatníci obce, nýbrž právě jako členové sboru, který usnesení učinil.
Je zřejmo, že člen sboru, jehož usnesení platí za volní projev obce, má v této své členské funkci proti usnesení sboru postavení zcela jiné, než osoby, vůči nimž má usnesení jako projev vůle obecní na venek právně působiti. Člen sboru, vůli obce tvořícího, jest spolutvůrcem volního projevu obce a to i tehdy, když projev vůle usnesením sboru vytvořený jest pravým opakem jeho osobní vůle vyjádřené hlasem při hlasování sboru odevzdaným, ba v jistém smyslu i tehdy, když se zdržel hlasování nebo vůbec schůze se nezúčastnil, neboť člen sboru spolupůsobí i svou absencí na tvoření vůle sborové aspoň potud, že spoluurčuje početnost většiny k projevu sborové vůle potřebné (§ 48 odst. 1 ob. zříz.).
Jako spolutvůrce volních projevů obce sdílí však člen sboru právní postavení volního subjektu, a nezaujímá tedy v této své funkci postavení strany, proti níž jakožto osobě od volního subjektu odlišné volní projevy obce mají působiti. Nerozumí se proto samo sebou, že by člen sboru již jako spolutvůrce sborové vůle byl oprávněn bráti v odpor volní projevy sboru prostředky opravnými stejně jako strana mimo volní subjekt stojící.
Opak znamenal by negaci zásady většiny, která ovládá proces tvoření vůle kolektivní vůbec a zejména též vůle obecního zastupitelstva (§ 48 ob. zříz.), neboť člen sboru mohl by již ve své funkci členské s pomocí orgánu instančně nadřízeného zvrátiti projev, který po zákonu má platiti za vůli sboru, byť i jen proto, aby nabylo vrchu jeho mínění, se kterým ve sboru podlehl. Proto také zákonodárce, chtěl-li ve výjimečných případech a ze zvláštních důvodů poskytnouti členu kolegia právní možnost, aby uplatnil proti většině sboru s pomocí orgánu nadřízeného svoje stanovisko, považoval vždycky za nutné postarati se o výslovný předpis, kterým člena kolegia opravným prostředkem vyzbrojil (srovn. na př. §§ 33, odst. 4 a 35 zákona ze dne 24. února 1873 č. 17 zem. zák. o dozoru ke školám a § 225 zákona o osobních daních přímých).
Nedává-li však účast na tvoření sborové vůle sama o sobě členu sboru posici procesní strany proti usnesení sborovému, může se člen sboru jako člen proti usnesení sboru dostati do posice strany procesní jen tehdy, je-li mentálním obsahem usnesení sboru výrok o jeho právech členských, neboť v takovém případě je vskutku stranou, anebo může-li se opírati o zvláštní předpis zákonný, kterým se mu právo na opravné prostředky výslovně udílí. Jiných základů pro jeho posici jako strany procesní nelze se domysliti.
Svrchu citovaná usnesení obecního zastupitelstva Karlovarského nemají však dle svého obsahu s členskými právy stěžovatelů co činiti, nýbrž předmětem jejich jest, jak již uvedeno, toliko úprava určité komunální otázky dopravní. Bylo-li tedy bezprávně zasaženo do členských práv, jichž porušení jmenovaní členové obecního zastupitelstva vytýkají, mohlo se tak státi nikoliv usnesením samým, nýbrž toliko způsobem, kterým bylo při tvoření sborové vůle postupováno, čili konkrétně řečeno: disposicemi předsedajícího starosty, který řídě jednání opominul sboru předložiti k hlasování otázku, která by sboru dávala příležitost, aby se formálně vyslovil o odročovacím a pozměňovacím návrhu obou jmenovaných členů.
Toto opatření starostovo bylo by zásadně dojista způsobilým předmětem útoku členů sboru (§ 40 ob. zříz.), kteří cítí se jím ve svých právech zkrácenými (srov. nálezy správního soudu Budw. A. 5580, 10251, 10252), leč ve sporném případě stěžovatelé nebrali v odpor opatření předsedovo, nýbrž útočili proti aktu zcela jinému, totiž proti usnesení sboru o řečené komunální otázce dopravní, takže není třeba zabývati se otázkou, zdali snad jednací řád neposkytuje (na př. v § 37) členům na ochranu jejich účasti na tvoření sborové vůle prostředky zvláštní, a jaký právní . význam sluší přiznati tomu, že případných prostředků takových nebylo použito.
Zbývá tedy jedině otázka, není-li snad. zvláštního předpisu, který by členům sboru poskytoval na ochranu náležité účasti jejich na tvoření vůle sboru procesní právo, pro porušení jejich členského práva na tuto účast odporovati opravnými prostředky správními i usnesení, k němuž došlo způsobem práva členská porušujícím. Platné obecní řízení nikde členům obecního zastupitelstva všeobecně takovýchto práv procesních neudili. Není potřebí rozebírati otázku, zdali stalo se tak v ustanoveních jednotlivých, jako na př. zdali ustanovení § 42, odst. 3 a 4, nařizujíc pod sankcí neplatnosti usnesení, aby členové byli řádně ke schůzi pozváni, chce tím nejen zjednati záruku řádného postupu tvoření vůle obce po stránce objektivní, nýbrž snad také chrániti subjektivní práva členů na účast při schůzi, a zdali z ustanovení takového je možno vyvozovati procesní právo člena domáhati se v pořadu instančním konstatování neplatnosti usnesení, jež byla učiněna ve schůzi, k níž se mu řádného pozvání nedostalo.
Neboť i kdyby bylo možno z ustanovení tohoto a jiných jemu podobných vyčísti, že zákon uděluje jimi členu právo odporovati usnesení pro porušení jeho práv členských, mohl by člen tohoto zcela výjimečného práva procesního použíti toliko na ochranu onoho určitého práva členského, které má takto býti zabezpečeno, tedy v citovaném případě § 42 na ochranu práva na pozvání ke schůzi. Pokud však jde o práva členů obecního zastupitelstva Karlovarského, jež stěžovatelé vyvozují z ustanovení §§ 35 a 38 jednacího řádu, nelze ani v obecním zřízeni, ba ani v jednacím řádě obecního zastupitelstva Karlovarského nalézti žádného ustanovení, z něhož by ať přímo, ať nepřímo bylo lze čerpati právo člena bráti v odpor usnesení zastupitelstva proto, že při procesu usnášeni nebylo těchto jejich práv šetřeno.
Shrnou-li se výsledky těchto úvah, je patrno, že členové obecního zastupitelstva, kteří si stěžují, neměli jako členové tohoto sboru vůbec legitimace, odporovati usnesením obecního zastupitelstva ze dne 17. srpna a 5. října 1916.
Je-li tomu tak, pak nebyli rozhodnutím naříkaným, kterým usnesení tato byla v platnosti zachována, ve svých členských právech nijak dotčeni, a jest tedy stížnost jejich bezdůvodná.
III.
Společná stížnost vytýká, jak již uvedeno, že při usnášení obecního zastupitelstva o řečeném bodu jednacím byla porušena ustanovení §§ 35 a 38 jedn. řádu obecního zastupitelstva. Pokud stěžovatelé v tomto bodu své stížnosti uplatňují členská práva obou jmenovaných členů zastupitelstva, dostává se jim odpovědi v odstavcích předcházejících.
Pokud však výtkou touto uplatňují formální vadu řečeného usneseni, a stěžují si proto, že žalovaný úřad k této formální vadě, jimi v řízení správním vytýkané, náležitě nehleděl, bylo třeba výtkou touto zvláště se zabývati, ovšem jen potud, pokud stížnost podána jest poplatníky, ježto členům zastupitelstva v této vlastnosti nelze, jak plyne z úvah shora v odstavci II. uvedených, přiznati k tomu legitimace. Posuzuje stížnost s tohoto hlediska uvažoval soud takto:
Odporují-li usnesení obecního zastupitelstva náležitými opravnými prostředky osoby ve věci samé legitimované, nelze jim v zásadě odpírati práva, by ve svých opravných prostředcích vytýkaly formální vady, které se sběhly při tvoření projevu vůle kolegia, jenž vůči nim má působiti jako usnesení obecního zastupitelstva.
Nemůže především býti pochybnosti o tom, že mohou s úspěchem vytýkati ony vady formální, které — jako na př. nešetření předpisů §§ 42, odst. 3, 43, 44, 47, 48 obec. zříz. — činí již dle vůle zákona projev shromážděných zastupitelů právně neúčinným, odnímajíce mu vůbec povahu usnesení zastupitelstva obecního a schopnost nabýti právní moci (sroiv. nálezy správního soudu Budw. A č. 6953, 8067 a j.).
Z ustanovení právě citovaných, ne-li již z podstaty věci samé, vyplývá však také, že má-li volní projev zastupitelů obecních býti přičítán obci jako projev její vůle, nestačí, že shromáždění zastupitelů bylo řádně ustaveno (§§ 42, odst. 3, 43, 44, 47), nýbrž jest třeba, aby jednotlivé osobní projevy členské vůle, jejichž soubor tvoří volní projev sboru, byly náležitým způsobem zjištěny. Stalo-li se usnesení takovým způsobem, že jest pochybno, co jest skutečným obsahem volních projevů členských, kolektivní vůli tvořících, nebo (jako na př. při chybném sčítání hlasů), který projev jest za úhrnný projev sboru považovati, mohou dojista ti, proti nimž usnesení má jako vůle obce působiti, takovéto podstatné vady procesu tvoření sborové vůle ve svých opravných prostředcích vytýkati, neboť nelze jich po právu přidržovati k tomu, aby podrobili se usnesení, které dle úmyslu zákona není pravou a skutečnou vůlí sboru a tudíž také pravou a skutečnou vůlí obce.
Nepravidelnosti však, které nedávajíce vzniknouti žádným pochybnostem o tom, co jest pravou a skutečnou vůlí sboru, žádných účinků na venek neprojevují, sluší naproti tomu považovati jen za vnitřní záležitost sboru, a jest tedy věcí jen sboru samého, zdali a jak chce se postarati o odstranění takových závad.
Osobám jiným nelze přiznati práva, aby vytýkajíce formální závady pro tvoření sborové vůle nepodstatné, vměšovaly se do vnitřních záležitostí sboru, neboť je-li nepochybno, co jest vůlí sboru, která vůči nim působiti má jako vůle obce, jsou povinni projev sborové vůle přijmouti jako platné usnesení zastupitelstva.
Stížnost vytýká, že porušena byla určitá ustanovení řádu jednacího. Ustanovení tato dávají dojista, pokud řád jednací jest v platnosti a neodporuje zákonu, závaznou normu o tom, jak se vůle obecního zastupitelstva tvoří (srovn. nález správního soudu Budw. č. 9755, 10218). Ustanovení §§ 35 a 38 jedn. řádu, jichž porušení stížnost vytýká, nařizují však v podstatě jen tolik, že o návrhu na odročení jednání jest hlasovati bez odkladu, o návrzích pozměňovacích pak před návrhem hlavním. Jde tedy jen o to, zdali nešetření těchto předpisů v daném případě zavdává příčinu k pochybnostem o tom, co bylo pravou a skutečnou vůlí obecního zastupitelstva. Protokolem o schůzi obecního zastupitelstva ze 17. srpna 1916 jest dokázáno, že odročovací a pozměňovací návrh byl navrhovateli v této schůzi nejen podán, nýbrž i K. P-em podrobně odůvodněn.
Návrhy tyto musily tedy býti sboru známy. Nikdo ze členů sboru, ba ani sami navrhovatelé nepoužili práva, které jim poskytuje jednací řád v § 37, odst. 3, nepřihlásivše se o slovo k formulování a k pořadu otázek, o nichž předseda dal hlasovati. Sbor přijal pak 26 proti 2 hlasům návrhy městské rady, jejichž tenor jest pravým opakem návrhu P. Ve schůzi konané dne 5. října 1916 bylo o návrhu P. provedeno ještě dodatečné hlasování, kterým obecní zastupitelstvo veškerými odevzdanými hlasy návrh tento zamítlo.
Shledal-li žalovaný úřad za tohoto stavu věci, že pravá a skutečná vůle obecního zastupitelstva je dostatečně zjištěna, nelze říci, že tento jeho závěr postrádá ve spisech opory.
Poněvadž však, jak svrchu vyloženo, za podstatnou vadu při procesu tvoření sborové vůle lze — nehledí-li se k positivním předpisům — uznati jen takovou vadu, která budí pochybnosti o pravé vůli sboru, nemohl soud v zamítnutí rekursu, pokud v něm takovéto vady byly vytýkány shledati žádné nezákonnosti.
IV.
V dalších bodech své stížnosti obracejí se stěžovatelé jako poplatníci obecní proti oné části naříkaného rozhodnutí, která týká se jejich rekursních námitek proti hospodářské stránce usnesení obecního zastupitelstva o zřízení městské dráhy. Stížnost vytýká nejprve, že tato část rozhodnutí je naprosto nesrozumitelná.
Naříkané rozhodnutí pojednavši o námitce proti formálnímu postupu stran pozměňovacího návrhu P. a vyslovivši, že stěžovatelé jsou v této příčině dodatečným hlasováním obecního zastupitelstva z 5. října 1916 uspokojeni, pokračuje v bezprostřední souvislosti těmito slovy: »To platí zejména o otázce úhrady, poněvadž obecní výbor vyslovil, že do rozpočtu na rok 1916 částka na stavbu elektrické dráhy se ne vloží, neboť vyplývá již z návrhu na stavbu dráhy, že dráha nemá býti stavěna v roce 1916, nýbrž teprve dva měsíce po uzavření míru a že tedy částka na stavbu ani vložena býti nemůže.«
Dlužno sice připustiti, že odstavec tento nevyniká zvláštní jasností, gramatická souvislost jeho s odstavcem předchozím nekryje se se souvislostí logickou, leč tolik lze z něho přece jen rozpoznati, že žalovaný úřad odepřel zabývati se věcně svrchu dotčenými námitkami rekursními, poněvadž pokládal je dotud za předčasné, dokud finanční důsledky usnesení obecního zastupitelstva o stavbě městské dráhy neprojeví se v obecním rozpočtu. Stěžovatelé také vskutku v tomto smyslu naříkanému rozhodnutí porozuměli, neboť vytýkají ve stížnosti výslovně, že žalovaný úřad námitky jejich neprávem přešel. Nebylo tedy možno nejasnost naříkaného rozhodnutí, kteráž stěžovatelům žádné újmy v hájení jejich práv nezpůsobila, uznati za podstatnou vadu řízení, a slušelo proto zkoumati, zdali důvod, ze kterého žalovaný úřad věcné vyřízení dotčených námitek odepřel, má oporu v zákoně.
Žalovaný úřad vycházel, jak již podotčeno, zřejmě z právního náhledu, že poplatníci obecní mohou usnesení obecního zastupitelstva, která dotýkají se jejich zájmů poplatnických, bráti v odpor opravnými prostředky teprve tehdy, když důsledky usnesení takových objeví se v položkách rozpočtových. Náhled tento však je ve zjevném rozporu se zásadou § 99 ob. zříz., kteráž nijak nerozeznávajíc poskytuje opravný prostředek odvolání proti veškerým usnesením obecního zastupitelstva.
Nějakého vnitřního důvodu, pro který by slušelo ze zásady této vyjmouti usnesení obecního zastupitelstva obsahující jen zásadní řešení určité otázky komunálního hospodářství, nelze se dopátrati. Leč usnesení obecního zastupitelstva Karlovarského, o které ve sporném případě jde, obsahuje daleko více, nežli pouhé zásadní rozhodnutí, že má se stavěti městská dráha elektrická, neboť obecní zastupitelstvo usneslo se mimo to výslovně, že přijímá konkrétní ofertu na stavbu dráhy, že schvaluje zadávací podmínky, jakož i stavební úvěr ciferně určené výše, což vesměs jsou definitivní disposice, které svými finančními důsledky podstatně zasahují do zájmů poplatnických, byť i důsledky tyto v hospodářském plánu nejbližšího správního roku prozatím ještě se neprojevily.
Důvod, ze kterého žalovaný úřad vyhnul se věcnému vyřízení rekursních námitek proti hospodářské stránce usnesení, nemůže tedy před zákonem obstáti.
V.
Ostatní námitky rekursní, v nichž stěžovatelé vytýkali zejména, že obecní zastupitelstvo svým usnesením o stavbě městské dráhy překročilo jak místní tak i věcné meze své působnosti, dále. že zřízením a provozováním dráhy budou jednak porušena práva stěžovatelů na užívání veřejných prostranství, kterými trať dráhy bude probíhati, jednak ohroženy zájmy bezpečnostně policejní, a konečně že před usnesením měl býti vyložen obecní rozpočet a účet, pokládal žalovaný úřad za pouhé důsledky odročovacího a změňovacího návrhu P., který obecním zastupitelstvem byl zamítnut, a vyvodil z toho, že nemá povinnosti námitkami těmito věcně se zabývati.
Než závěr tento příčí se logickému myšlení. Právě proto, že návrhy P.-T., resp. rekursní námitky proti formálnímu vyřízení návrhů těchto byly zamítnuty, nastala pro žalovaný úřad nutnost zabývati se věcnými námitkami proti meritornímu obsahu usnesení obecního zastupitelstva o zřízení městské elektrické dráhy, neboť je přece samozřejmo, že věcným námitkám rekursním, jež právě pro zamítnutí námitek formálních staly se aktuálními, nedostalo se zamítnutím těchto námitek žádného vyřízení.
Z toho je patrno, že jediný důvod, ze kterého žalovaný úřad odepřel věcně se zabývati posléze dotčenou skupinou námitek rekursních, je zcela lichý.
Ze všech těchto důvodů bylo nutno naříkané rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 587. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 683-691.