NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Čís. 2040.

Upsání 9. válečné půjčky. Komisionár (banka), u níž složeny byly peníze na úpis půjčky, nebyl bez ukladatelova souhlasu oprávněn, zaslati je vídeňské poštovní spořitelně.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1922, Rv 2 259/22.)
Žalovaná banka oznámila oběžníkem ze srpna 1918, že bude přijímati zálohy na 9. rakouskou válečnou půjčku. Žalující záložna složila pak u žalované banky zálohy celkovým penízem 40000 K, jež pak žalovaná převedla na zálohový účet Vídeňské poštovní spořitelny. Když pro politický převrat k vypsání 9. válečné půjčky nedošlo, domáhala se záložna na bance vrácení splacených záloh a, byvši odmítnuta, žalovala o zaplacení uvedeného peníze v Kč. Oba nižší soudy žalobě vyhověly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice by ji znovu projednal a rozhodl z důvodu, uvedených pod čís. 685 této sbírky. Žalovaná banka uvedla při novém' jednání, že vklad žalující záložny byl vkladem zvláštního druhu, který měl a musí býti odveden dle vyhlášených podmínek poštovní spořitelny ve Vídni, což žalující straně bylo známo, poněvadž pro peněžní ústavy fakt tento byl notorickým.
Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody : Pokud jde o otázku, zda bylo dokázáno, že žalovaná banka, chtěla-li žalující straně svého času dluhopisy válečné půjčky odevzdati, musila sama zálohu u vídeňské poštovní spořitelny složití, má soud na základě svědectví nejspolehlivější osoby, t. j. Dra Karla K-a, ministerského rady u poštovní spořitelny ve Vídni a zároveň plnomocníka guvernéra této spořitelny Dra Rudolfa S-a za prokázáno, že žalovaná strana nemusela zálohy u poštovní spořitelny skládati, an svědek výslovně praví: žalované straně jako členu konsorcia bank, v jejichž rukou spočívalo provedení válečných půjček, bylo dle ujednání úplně volno zda chce peníze, které měla ze svého obchodování k disposici, dáti vládě prostřednictvím poštovní spořitelny k použití. Nebylo-li tudíž na straně žalované banky povinnosti zálohy u Vídeňské spořitelny skládati jest na bíledni, že žalující záložna o této povinnosti nemohla věděti. Svědci potvrzují dále nejen že nedala žalobkyně žalované bance poukazu k tomu, by zálohové vklady byly odvedeny Vídeňské poštovní spořitelně, nýbrž že žalující záložna ani nevěděla, že žalovaná banka zálohy ty odvede poštovní spořitelně do Vídně. Upsala-li tedy žalující strana 40000 K na 9. válečnou půjčku, a složila-li u žalované banky zálohou tyto peníze, nedala tím ještě souhlasu k tomu, aby peníze, jí složené, byly u Vídeňské poštovní spořitelny složeny. Okolnost, že záloha byla u žalované banky zapsána na úctě vázaném, zálohovém a že o tom žalující záložna věděla a proti tomu ničeho nenamítala, svědčí jen tomu, že peníze byly složeny u banky k zvláštnímu účelu a na nic jiného upotřebeny býti neměly, než k tomu, aby, až úpisy válečné půjčky dojdou, bylo peněz li žalované banky složených použito na úhradu úpisu, s čímž právě žalující záložna mlčky souhlasila. Odvolací soud žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Odvolací důvod nesprávného právního posouzení jest opodstatněn. První soud se domnívá, že rozhodnutí sporu závisí jen na otázce, zdali žalovaná banka, chtěla-li žalující straně svého času dluhopisy upsané válečné půjčky odvésti, musila složenou zálohu uložiti u Vídeňské poštovní spořitelny, a považuje svědectvím Dra K-a za prokázáno, že banka tak učiniti nemusila. Mylný tento názor dokládá důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1920, kterým dřívější, žalovanou stranu odsuzující rozsudky obou prvních stolic byly zrušeny. Odvolání toto jest mylné a bylo zaviněno vytržením několika vět z celého odůvodnění. Nezáleží na tom, zda banka musila u ní složenou zálohu poštovní spořitelně odvésti, chtěla-li žalující straně svého času dluhopisy válečné půjčky, za ně zakoupené odevzdati, nýbrž rozhodujícím jest, zdali jednala na účet žalující strany, v její prospěch a za jejího souhlasu, když zálohy ty poštovní spořitelně odvedla. Otázce té dlužno přisvědčiti. Dle udání slyšených znalců Hugo S-a a Antonína S-a a svědku Dra H-a a Josefa W-a mohla žalovaná banka jen tehdy platiti smluvené 4 1/4 %ní úroky ze záloh na devátou válečnou půjčku, když zálohy u ní složené hned poštovní spořitelně odvedla, poněvadž tato tyto zálohy týmž procentem úrokovala a jinak se tehdy peněz na týž úrok využitkovati nedalo. Dle týchž svědectví a znaleckého posudku bylo tehdy notorické a muselo býti jmenovitě známo i funkcionářům žalující záložny, že žalovaná banka jest ohledně válečných půjček a záloh na ně skládaných, jen sběrnou poštovní spořitelny, a že vlastně tato 4 1/4 % úroku platí. Žalující strana udělila tedy uložením 40000 K u žalované banky jako zálohy na 9. vál. půjčku proti 4 1/4% nímu zúročení souhlas, aby tyto peníze byly jako záloha na válečnou pujčku poštovní spořitelně odvedeny a může na žalované bance požadovati jen to, co banka svého času dle rozhodnutí reparační komise od poštovní spořitelny obdrží. Záloha 40000 K byla u žalované banky složena na zvláštní vázané konto, a mělo a smělo jí býti dle vůle stran užito jen svého času na zaplacení deváté válečné půjčky. Tato smluvená vázanost vkladu nepominula jednostranným prohlášením žalující strany, třeba se záložna nyní chce spokojiti jen s obvyklým 2 1/2 %ním úrokem místo smluveného 4 1/4 procentního úroku, a nepominula ani okolností, že ku vypsání 9. vál. půjčky již nedošlo. Žalovaná banka měla jako komisionář žalující strany, kteráž její právní vlastnost i rozsudkem prvního sondu i rozsudkem nejvyššího soudu byla výslovně uznána a výpověďmi slyšených znalců i svědků Dra H-a a W-a byla potvrzena, dle čl. 361 obch. zák. povinnost, provésti příkaz složením zálohy na příští válečnou půjčku, jí udělený, s pečlivostí řádného kupce a na prospěch komitenta. To mohla učinili jen odvedením zálohy poštovní spořitelně, neboť jenom tak mohla žalobkyni zajistiti vyšší než obvyklé úrokování, které bylo vlastním důvodem pro složení zálohy. Ve smluvené povaze vkladu jako zálohy na příští válečnou pujčku byl obsažen již příkaz, aby byl odveden státu prostřednictvím jeho bankéře, totiž poštovní spořitelny k tomuto účelu. Nebezpečí, které s vázaností vkladu a odvedením jeho poštovní spořitelně bylo spojeno, nepostihuje tedy žalovanou banku, nýbrž žalující záložnu, a žaloba, která se domáhá vyplacení vkladu, jakoby byl býval vkladem obyčejným a obvyklou bankovní mírou úročitelným, jest toho času neodůvodněna. Žalovaná banka bude povinna vyplatili žalující spořitelně svého času jen tolik, kolik určí reparační kоmise. Námitka, že žalovaná banka přes vázanost vkladu mohla po převratu zálohy na válečnou pujčku od poštovní spořitelny dostati zpět, jest svědectvím Františka A-а, Arnolda A-а a posudkem znalec S-a vyvrácena.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolací soud, zrušiv usnesením ze dne 28. září 1920, Rv 2 146/20, rozsudky obou nižších soudů, vyslovil zároveň právní názor, vrcholící v tom, že, bude-li dokázáno, že žalovaná banka, chtěla-li žalobkyni svého času odevzdati dluhopisy chystané deváté válečné půjčky, musila sama uložiti zálohu u Vídeňské poštovní spořitelny, a že žalobkyně o tom věděla, bude tím ospravedlněn úsudek, že žalobkyně složením zálohy dala najevo svůj souhlas i k tomu, by peníze, jí složené, byly složeny u Vídeňské poštovní spořitelny, poněvadž jinak příkaz, udělený žalované bance, nebyl proveditelným, — a že v tomto případě použila žalovaná banka peněz tak, jak odpovídalo vůli komitentky, a nebezpečí, vyplynuvší z tohoto použití, postihuje žalobkyni. Důkazy, provedenými v doplňovacím řízení, nebylo prokázáno, že žalovaná musila peníze, poukázané jí žalobkyni zálohou na devátou válečnou pujčku, odvésti Vídeňské poštovní spořitelně; zjistil první soud na základě výpovědi svědka ministerského rady Dra Karla K-a. že žalovaná banka nemusila tak učiniti, nýbrž že jí jako členu konsorcia bank, v jejichž rukou spočívalo provedení válečných půjček, bylo dle ujednání úplně volno, chce-li peníze, jež měla k disposici, dáti vládě k použití prostřednictvím poštovní spořitelny. Nelze ovšem tvrditi, že již z tohoto důvodu staly se veskrze bezpodstatnými námitky žalované proti žalobnímu nároku, neboť dalším sporným jednáním vyšlo najevo, že těžiště věci nespočívá v tom, zda žalovaná banka musila peníze, poukázané jí žalobkyní, odvésti Vídeňské poštovní spořitelně, a zda žalobkyně o tom věděla, nýbrž že záleží na tom, zda žalovaná, ač nemusila odvésti peníze poštovní spořitelně, přece za souhlasu žalobkyně výslovného nebo mlčky se stavším - skutečně tak učinila čili nic. Tu pak první soud na základě seznání svědku zjistil, že žalobkyně nejen nedala žalované poukazu, by zálohové vklady odvedla Vídenské poštovní spořitelně, nýbrž že ani n evěděla, že žalovaná odvede zálohy poštovní spořitelně. a správně z toho usoudil, že žalobkyně, složivši u žalované 40000 К zálohou na devátou válečnou půjčku, nedala tím ještě souhlasu k tomu, by peníze, jí složené, byly složeny u Vídeňské poštovní spořitelny. Neprávem dospěl soud odvolací na základě nezměněných skutkových předpokladů k závěru opačnému, že žalobkyně, uloživši u žalované 40000 К jako zálohu na devátou válečnou půjčku proti 4 1/4 %nímu zúročení, dala souhlas, aby tento peníz byl odveden vídeňské poštovní spořitelně jako záloha na válečnou půjčku. Důvody, jež odvolací soud uvedl pro svůj opačný názor, nelze uznati za opodstatněné. Z toho, že dle udání znalců a svědků Dra H-a a W-a žalovaná mohla jen tehdy platiti smluvený 4 1/4%ní úrok ze záloh na devátou válečnou půjčku, odvedla-li ihned zálohy, u ní složené, poštovní spořitelně, logicky nikterak neplyne, že žalobkyně, pokud se týče její funkcionáři, musili si býti toho vědomi, že žalovaná jinak není s to, by platila smluvené úroky. Předpoklad odvolacího soudu, že bylo notorické, že žalovaná banka jest pouze sběrnou poštovní spořitelny, odporuje tomu, co udal Dr. Karel ., jenž zajisté nad jiné byl povolán, by jako nezaujatý svědek vysvětlil, jak se věc měla a proti jehož výslechu na místě Dra Rudolfa S-a nebylo v první stolici ničeho namítáno že totiž žalovaná banka byla nikoli pouhou sběrnou — nýbrž členem konsorcia bank, které byly za vedení poštovní spořitelny pověřeny prováděním válečných půjček. Ostatně i kdyby bylo jinak známo bývalo, že žalovaná banka prostředkuje pouze zálohy, poskytované poštovní spořitelně, nevylučovalo by to, že právě žalující záložna, pokud se týče prostí funkcionáři tohoto venkovského peněžního ústavu o tom nevěděli, což prvním soudem bylo zjištěno. Lze beze všeho připustiti, že záloha 40000 K byla u žalované banky složena na zvláštní vázaný účet, a že dle vůle stran smělo býti jí užito svého času na zaplacení úpisů deváté válečné půjčky, ale to dopouští rozumně pouze ten závěr, že, když nedošlo k vypsání deváté válečné půjčky, tím dle zásady causa data, causa non secuta pominula smluvená vázanost vkladu. Opačný názor odvolacího soudu jest mylným. Jest také správným, že žalovaná jako komisionářka byla dle čl. 361 obch. zák. povinna, provésti příkaz, daný jí složením zálohy na příští válečnou půjčku, s pečlivostí řádného obchodníka a na prospěch komitenta. Než proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná mohla tak učiniti jen odvedením zálohy poštovní spořitelně, dlužno připomenouti, že dle dopisu žalované ze dne 2. srpna 1918 bylo )
podmínkou zúročení 4 1/4 % pouze a jedině to, že bude vkladů použito výhradně k upsání příští válečné půjčky; že nebylo vzato za prokázáno, že žalovaná snad při dřívější příležitosti sdělila žalobkyni, že vyšší zúročení zálohových vkladu jest možné jen proto, že zálohové účty jsou sbírány pro poštovní spořitelnu, která z nich platí tento úrok; a že žalobkyni bylo patrně lhostejno, jakým způsobem žalovaná, jíž svěřovala zálohové vklady, umožní, by z nich platila úrok 4 1/4%. Při tom jen mimochodem se připomíná, že dle výpovědi svědka Dra Karla K-a poštovní spořitelna platila bankám ze záloh 4 1/2%ní úrok, tak že žalovaná vyzískala 1/4%, z čeho plyne, že také ona měla zájem na tom, aby zálohové vklady byly u ní skládány. Nelze tudíž souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že nebezpečí, které bylo spojeno s vázaností vkladu a odvedením jeho poštovní spořitelně, postihuje nikoli žalovanou banku, nýbrž žalobkyni, dlužno naopak uznati, že žalovaná, zaslavši peníze, které jí žalobkyně poukázala, bez příkazu a bez svolení žalobkyně vídeňské poštovní spořitelně, učinila tak na své nebezpečí, že tedy jde na její vrub, nedostala-li peněz dosud zpět od poštovní spořitelny, a proto nemůže odpírati jejich vrácení.

Citace:

č. 2040. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1092-1096.