Jaroslav Báštecký: Starobylé formule dnešních naších mezinárodních smluv. Proti kritice docenta Čády o mé studii »Starobylé formule dnešních našich mezinárodních smluv« dovoluji si uvésti několik věcných námitek.1. Studie ta, která vznikla ještě za mého fakultního studia historickoprávního, nemohla býti přirozeně — zejména již pr nepatrný rozsah — prací tento široký, nezpracovaný obor (t. j. formální stránku smluv) vyčerpávající, nýbrž měla býti toliko ukázkou studia tohoto oboru.2. Pokud se týče salutační formule, stačí uvést jenom to, co napsal docent Čáda do 2. čís. tohoto roč.: »musíme si přiznati, že je » . . . pozdravení« formule vlastně církevní, odkudž přešla do vyhlášek universitních«, aniž bych se ještě zmiňoval o výtce dra Opočenského o téže věci v Zahraniční politice. Spor nebyl veden o to, zda-li jest to formule církevní, nýbrž o to, zda-li se v mezinárodních smlouvách vyskytovala, a nebylo proto vůbec na místě uváděti s touto formulí v nějakou spojitost universitní vyhlášky.3. Spor vyvrcholuje v rozdílných názorech o formuli: »všem, kteří tento list čísti . . . « Kdežto docent Čáda zastával názor, že jde o dikci starých smluv soukromoprávních, tvrdil jsem, že formule ta se vyskýtá ve velkém počtu smluv mezinárodních a veřejnoprávních. Avšak správnosti svého názoru Čáda doklady vůbec neprokázal, jen prohlásil ve 2. čísle t. roč., že »odůvodnění, že vskutku formule tato byla vyhrazena smlouvám soukromoprávním, nelze žel vtěstnati do vymezené této odpovědi« a přislíbil toliko k věci samé ještě jednou se vrátiti. V jeho nazírání lze spatřovati jisté kolísání, tak na př. prohlašuje-li tamtéž: » . . že nelze obecně pokládati každou smlouvu za veřejnou proto, že ji sjednal panovník . . . nebo jinde (ve 4. čís.): » . . . ukáže se co smlouva uzavíraná mezi dvěma panovníky, kteří zcela ještě pod zorným úhlem starého pojetí státu patrimoniálního jednají jako soukromé osoby . . . « Věty ty jsou typickým dokladem nazírání Čádova na tyto smlouvy.Naproti tomu v dokladech v mé studii uvedených bylo by lze přece nalézti při důkladnějším rozboru některou smlouvu vskutku mezinárodní, obvzláště když některé smlouvy mou citované jsou uvedeny i u Bittnera v Chronologisches Verzeichnis der österreichischen Staatsverträge. I (1526-1763). Srv. na př. moji pozn. 39. (smlouvy z 13./4. 1557, 28./6. 1571, 20./4. 1579) a p. Mohl bych poukázati i na celou řadu smluv cizích t. j. nedotýkajících se českých poměrů. 4. Pojmenování »erbeinung« nebo »erbeinigung« přichází pro smlouvy, které přecházejí na dědice a nástupce. Nemístnou jest i výtka, že užívám »zgermanisovaného« názvu »erbanuňk«. Dostačí, budou-li citovati ze spisu prof. Stiebra, České státní smlouvy (str. 22.): »V českých pramenech stalo se pro smlouvy dědičné obvyklým skomolené slovo německé »erbanuňk«. Že tyto »erbanuňky« patří mezi smlouvy mezinárodní, toho dokladem je, že jsou uváděny jak v zmíněném spise prof. Stiebra, tak i v Bittnerově Chronologisches Verzeichnis.5. A jako résumé všech výtek uvádí »za mnoho slov« tu »skutečnost, že jsem neuvedl ani prý práce prof. Stiebra »Böhmische Staatsveträge«. Přehledl však pozn. 6., kde cituji České státní smlouvy, kterýžto český spis je obsáhlejší a byl i vydán dříve (1910) než jeho německé zpracování (1912). 6. O nějakém pevně ustáleném pořadu jednotlivých formulí lze jenom velmi těžko mluviti pro velikou rozmanitost v pramenech.Spor, kterému dala podnět nová úprava našich dnešních smluv ukázal tak aspoň cestu k studiu mezinárodních smluv po stránce formální, a bylo by jen věci samé velice na prospěch, kdyby se někdo ujal zpracování této stránky a vylíčil ji v historickém vývoji až do doby nejnovější. Jaroslav Baštecký.Můj závěr. Jestli autor »Starobylých formulí« mi vytýká některé nedostatky mé kritiky, doplňuji jí, neboť neuvedl jsem v ní samozřejmě vše, nechtěje zbytečně věc rozšiřovati. Odpovídám pouze na jeho jednotlivé body. — K čís. 1. podotýkám, že mne těší, že autor uznal konečně nedokonalost své práce. — K čís. 2. Výtka ta se netýká mé kritiky. Je každému skutečně volno si mysliti, že nebylo na místě uvésti podobu s vyhláškami universitními, ale je ještě vždy otázka, zda názor Bašteckého je správný. — K čís. 3. Mohu ujistiti Bašteckého a kohokoliv, že nekolísám ve svých názorech. Ale nemám chuti ani předělávati po B. práci znovu, jak jsem byl již ve své kritice řekl. Nebudu také mu shledávati doklady, nepřesvědčí-li ho dostatečně to, co jsem proti němu uvedl. Ale musím aspoň tolik opraviti, že nějaká smlouva se nestane proto mezinárodní, že ji Bittner jako takovou uvedl — K číc. 4. B. otiskl si passus z práce prof. Stiebra, který říká doslovně skoro totéž, co já (srov. laskavě v mé kritice). Při tom mohu snad mlčením pominouti náhodnou tiskovou chybu. Poznámka totiž ve »Státních smlouvách« odvolává se na Archiv Český VIII., kde na str. 169. a nikoliv na 168. se píše »erbainunk«, nikoliv však zkomoleně erbanuňk. Tvaru zkomoleného a zgermanisovaného užívá se hlavně za doby Veleslavínovy. Je to výplod jazyka značně již zkaženého a nesmíme ho použíti, chceme-li psát spisovně. Stran povahy dědických sbratření, odkazuji ještě jednou na referát prof. Kaprasa v Č. Č. M. — K číc. 5. Jako v odpověď mohu pouze uvésti vlastní slova prof. Stiebra: »Die deutsche Fassung ist etwas abgeändert, auch durch einiges neue Mareial ergänzt worden« (Böhmische Staatsverträge, str. 111.) Mohu tedy zase jen opakovati, co jsem napsal dříve, že za mnoho slov mluví skutečnost, že Baštecký ani tehdy, když jsem jej upozornil, po mých výtkách nečetl prací svého učitele a ředitele semináře, v němž jeho práce vznikla. Škoda, že se tak často naň odvolává. — K čís. 6. Je jasno, že práce Bašteckého je příliš vzdálena základních pojmů diplomatických a proto další polemika je jen mařením drahocenného času. A tím ji považuji za odbytou. Dr. František Čáda.