NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4094.

Státní zaměstnaci. — Učitelé: I. * Na povolení vychovávacího příspěvku na syna studujícího na vysoké škole po dosažení jeho 24. roku nemá státní zaměstnanec (učitel veřejné školy národní) podle § 8 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. ve znění čl. I. zák. ze 17. prosince 1919 č. 2. Sb. r. 1920 a čl. II. zák. ze 3. března 1921 č. 99 Sb. (resp. §§ 30 a 36 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb.) právního nároku. — II. * Připočtení 10 let podle § 29 a 35/II. odst. zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. má význam jen pro stanovení služební doby rozhodné pro určení procenta, kterým se vyměřuje pense, nikoliv pro určení pensijní základny, t. j. pro stanovení skutečných nebo ideálních požitků aktivních, z nichž se pense vyměřuje.
(Nález ze dne 7. listopadu 1924 č. 19411.)
Věc: Anna J. v K. (adv. Dr. Kam. Karpe z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Manžel st-lčin byl jako řídicí učitel rozhodnutím zšr-y v Praze z 18. září 1914 pro duševní chorobu dán na trvalý odpočinek a vyměřeno mu výslužné vzhledem k 28tileté vpočítatelné době služební.
Když manžel stlčin dne 24. října 1918 zemřel, poukázala zšr výnosem z 25. listopadu 1919 st-lce podle §§ 70, 73 a 80 osnovy zák. o platech učitelstva pensi a vychovávací příspěvek na dva syny: Jaroslava nar. dne 3. června 1896, a Bohumila, nar. dne 1. září 1897, nevyhověla však žádosti za zvýšení těchto normálních zaopatřovacích požitků povolením výhody uvedené v § 66, odst. 4 osnovy zákona, poněvadž výhoda tato platí toliko pro učitelskou osobu samotnou a pro pozůstalé jest bezvýznamnou, ježto jejich požitky zaopatřovací nevyměřují se z pensijních požitků, nýbrž z posledních aktivních příjmů zemřelého.
Rozhodnutím ze 14 března 1923 nevyhověla zšr opětné žádosti st-lky za zvýšení pensijních a zaopatřovacích požitků připočtením let podle § 29 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., jelikož žádost ta jest bezpředmětná z těchto důvodů:
»Manžel st-lčin pensionován byl jako řídicí učitel obecné školy od 1. října 1914 a zařaděn při služební vpočitatelné době 31 roků 6 měsíců do VIII. třídy 3. stupně. St-lce upraveny byly od 1. listopadu 1918 do 31. srpna 1919, pokud se týče od 1. září 1919 do 31. prosince 1920, pensijní a zaopatřovací požitky podle VIII. třídy s případným 80% zvýšením. Od 1. ledna 1921 byly jí upraveny tyto požitky podle § 5 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 ve smyslu zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb., a to nejvýše přípustnou měrou 50% pensijního základu jejího manžela z úplného jeho služného podle VIII. třídy 3. stupně. Nemělo by tudíž připočtení let ve smyslu cit. zákona zcela žádného účinku na zvýšení vdovské pense, neboť toto připočtení má vliv toliko na výměru výslužného, nikoliv na postup«.
Zároveň připomněla zšr, že »žádosti st-lky za příspěvek na syna Jaroslava nebylo vyhověno výnosem zšr-y z 25. srpna 1921.« Odvolání st-lčino bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
Předem nutno zdůrazniti, že nss podle §§ů 2, 5, 7 a 8 zák. o ss může toliko v mezích výtek stížností činěných přezkoumati, zda naříkaným rozhodnutím poslední stolice správní bylo porušeno nezákonným způsobem nějaké subjektivní právo st-lky.
Nss může tudíž přezkoumati toliko rozhodnutí min. škol. z 18. května 1923, které stížnost napadá, nikoliv však jednotlivé, v průběhu řízení učiněné výroky zšr-y, a může tak učiniti jenom co do případného porušení práv st-lčiných a v oněch směrech a s oněch hledisek, ve kterých a se kterých stížnost ono rozhodnutí napadá, nemůže se však zabývati případnými důvody ekvity.
Nař. rozhodnutí zamítlo rekurs st-lčin podaný do rozhodnutí zšr-y ze 14. března 1923 a to z důvodů tohoto rozhodnutí. Nař. rozhodnutí vzalo tedy důvody cit. rozhodnutí zšr-y za své; musí proto nss zkoumati, zda tímto postupem bylo porušeno nějaké právo st-lčino.
Uvedené rozhodnutí zšr-y ze 14. března 1923 obsahuje v podstatě dvojí výrok: jednak nepřiznává st-lce jí žádané zvýšení zaopatřovacích požitků připočtením let ve smyslu § 29 zák. č. 274/1919, jednak »připomíná«, že žádosti st-lky za další ponechání vychovávacího příspěvku na syna Jaroslava po 24. roce nebylo vyhověno výnosem z 25. srpna 1921.
Nss neshledal, že by těmito výroky bylo porušeno nějaké právo st-lčino, a to z těchto úvah:
I. Pokud především jde o výrok o ponechání vychovávacího příspěvku na syna Jaroslava, jest uvésti toto:
Zšr toliko »připomíná«, že žádosti st-lky za další ponechání vychovávacího příspěvku na jejího syna Jaroslava nebylo vyhověno již dřívějším výnosem z 25. srpna 1921. I kdyby však přes to v tomto výroku zšr-y resp. v nař. rozhodnutí bylo (co do vychovávacího příspěvku na syna Jaroslava) spatřovati nové »rozhodnutí« a nikoli jen pouhý odkaz na jiné dříve učiněné rozhodnutí, proti němuž rekurs st-lčin nesměřoval, tedy by nebylo lze shledati, že zamítavým, výrokem tímto bylo porušeno nějaké subjektivní právo st-lčino.
Podle § 30 zák. č. 274/1919 »vyměří se zaopatřovací požitky pozůstalých po učitelích... podle pravidel o zaopatřovacích požitcích osob, pozůstalých po státních úřednících« a náležejí podle § 36 téhož zák.... »sirotkům po učiteli daném před 1. listopadem 1918 na odpočinek... požitky a výhody, které mají nebo budou míti sirotci po státním úředníku.«
Otázku ponechání vychovávacího příspěvku na st-lčina syna Jaroslava po jeho dovršení 24. roku věku jest tedy posuzovati podle předpisů úřednických. St-lčin syn dovršil 24. rok věku dne 3. června 1920; případné ponechání vychovávacího příspěvku přes tento termín jest tedy posuzovati podle úřednických předpisů v té které době — po 3. červnu 1920 až do vydání nař. rozhodnutí platných, t. j. nejprve podle čl. I § 8, odst. první č. 2 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z roku 1920, později pak podle čl. II zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. a konečně — pokud jde o přídavky na dítě resp. o drahotní přídavky podle §§ů 10, 15 a 6 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb.
Podle cit. předpisu zák. č. 2 z r. 1920 přísluší »manželským...dětem..., pokud jsou nezaopatřeny, příspěvek na výchovu ve výši 1/5 vdovské pense pro každé z nich a to....
II. Pro syna nejdéle do dokonaného 21. roku, studují-li však na učilišti s řádným prospěchem až do dokonaného 24. roku«.
Dále stanoví odst. 3 téhož § 8 zák. č. 2/1920, že »po uvedené době« (tudíž v daném případě po 24. roce věku) »může se příspěvek na vychování zcela neb z části povoliti...dětem jenom, jsou-li nemajetný a jsou-li nad to pro těžkou tělesnou nebo duševní chorobu úplně neschopny samostatně si opatřiti výživu.«
Z této textace zákona jde, že právní nárok st-lky na vychovávací příspěvky za syna Jaroslava pominul dosažením jeho 24. roku věku a že na případné povolení tohoto příspěvku po této době, které jest dáno do úvahy úřadu (arg.: může se povoliti), jí právní nárok vůbec přísluší, takže nepovolením nemůže býti nějaké právo její porušeno, nehledě ani k tomu, že st-lka ani netvrdí, že by u jejího syna byly splněny podmínky právě uvedené) t. j. úplná jeho neschopnost samostatně si opatřiti výživu pro těžkou tělesnou nebo duševní chorobu).
Zák. č. 99/1921 zavedl v tomto směru jen tu změnu, že podle čl. II »může příspěvek na vychování...býti povolen...« také na nemajetné syny přes 24 roky staré, pokud »studují na vysokých školách a nemohli pro účast na světové válce studií dokončiti...« I tu tedy na povolení onoho příspěvku po 24. roce zákon právního nároku nedává.
Pokud by konečně přicházel v úvahu po případě přídavek na děti resp. výměna jednotného drahotního přídavku podle § 10, A, 2) a B, 2) zák. č. 394/1922, tedy přísluší případný nárok takový podle §§ů 15 a 6 odst. I. 1) cit. zák. č. 394/1922, rovněž jen »nejdéle do dokonaného 24. roku« a jest stížnost, pokud jde o nepovolení vychovávacího příspěvku za syna Jaroslava přes dobu dosažení jeho 24. roku věku bezdůvodná.
Na tom nemění nic okolnost, stížností dovolávaná, že zšr výnosem ze 14. února 1923 připomněla, že st-lka — aby pro jejího syna Jaroslava povoleno bylo výchovné s přídavky po 24. roce životním — měla svůj nárok uplatniti zvláštní žádostí doloženou průkazem, že syn ten studuje s prospěchem na universitě, a osvědčením příslušného tělesa vojenského, že zdržen byl ve studiích vojenskou službou, ani okolnost, na kterou se stížnost rovněž dovolává, že totiž zšr ve svém výn. z 19. března 1923 poukazujíc st-lce zaopatřovací požitky podle zák. č. 394/1922 — uvedla, že »příspěvek na výchovu dítek, stanovený zákonem č. 2. z r. 1920 zůstává nadále v platnosti.«
Neboť ani jedním ani druhým výrokem nebylo st-lce požívání vychovávacího příspěvku na syna Jaroslava po častěji udaném ternímu povoleno, naopak jenom vysloveno, jednak co by st-lka měla podniknouti za účelem případného povolení tohoto příspěvku (spadajícího — jak shora bylo uvedeno — do úvahy úřadu) jednak, že úprava podle zák. č. 294/22 nedotýká se vychovávacích příspěvků stanovených zákonem č. 2/1920, čímž však není řečeno, že příspěvek takový trvá, když podmínky jeho povolení podle zák. č. 2/20 odpadly. II. Stížnost není však důvodná ani pokud jde o domáhané zvýšení vdovské pense. Podle již shora sub I) uvedených ustanovení §§ů 29 a 36 jest výměru pense st-lčiny posuzovati podle příslušných předpisů úřednických.
St-lka ovdověla dne 24. října 1918; bylo tedy, jelikož manžel její dodatečně zařazen byl do platu VIII. hodn. třídy 3. stupně státních úředníků, její pensi vyměřiti od 1. listopadu 1918 ve smyslu zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., § 5, podle sazby pro VIII. hodn. tř. (t. j. 1400 K), kteroužto pensi bylo od účinnosti zák. č. 3 z r. 1920, t. j. od 1. září 1919 podle § 1 tohoto zák zvýšiti o 80% (mimo drahotní přídavky).
Od účinnosti zák. č. 99/1921 (arg. čl. I. odst. první, první věta zák. č. 99/1921) bylo pak pensi st-lčinu podle čl I, odst. 2. lit. b) zák. č. 99/1921 vyměřiti na základě čl. I § 5 zák. č. 2/1920, tedy: ve výši 2/3 pense, jíž požíval manžel...., nejméně však 40% a nejvýše 50% pensijního základu...«
St-lka netvrdí, že by ji pense nebyla bývala v jednotlivých obdobích časových podle uvedených předpisů vyměřena, tvrdí však, že vzhledem k předpisu § 29 zák. č. 274/1919 má býti posuzována jako vdova po učiteli, který neměl jen 28 resp. 31 1/2 roků služebních, nýbrž jako vdova po učiteli s plnými 35 lety služebními a že jí patří pense ve výměře 50% oné pense, která by byla manželu jejímu s připočtením 10 let služebních příslušela.
Tvrzení st-lky není správné. Jest sice pravda, že zemřelý manžel st-lčin, kdyby se byl dožil — třebas jako pensista — účinnosti zák. paritního č. 274/1919, t. j. dne 1. listopadu 1918, byl by se mohl podle § 29, I. odst. a § 36, II. odst. zák. paritního (viz z té příčiny též nál. nss-u Boh. 2846 adm. domáhati připočtení 10 roků k započítatelné době služební pro výměru výslužného, čímž by byl dosáhl více než 35 roků služebních a tudíž 100% výměry pense ze základny pensijní. Ze stylisace § 29 paritního zák., zejména již v odst. 1, jde však, že
a) nárok na výhodu tuto má jen učitel sám, nikoliv jeho pozůstalí, kdežto přiznání obdobné výhody pozůstalým jest podle § 31, II. odst. č. 274/19 ponecháno úvaze zšr-y (arg. slovo »může povoliti« v § 31 odst. II.) a
b) že výhoda podle § 20 má význam toliko pro zvýšení počtu let do pense započítatelných a tedy i pro určení percenta, kterým se pense vyměří, nikoliv však pro dosažen i vyšších požitků aktivních a tudíž také nikoliv pro eventuelní zvýšení pensijní základny, t. j. oné částky aktivních požitků, ze kterých se — podle délky služební doby — určitou sazbou percentuální (při 10 letech — 40%, za každý další rok o 2,4% více, při 35 letech — 100%) pense vyměří. I kdyby tedy ono započtení 10ti let bylo bývalo zesnulému manželu st-lčinu povoleno resp. kdyby po případě snad ještě po jeho smrti pozůstalost po případě vdova jeho mohla nárok toho druhu uplatňovati, mohlo by zvýšení počtu služebních let jeho míti pro vyčíslení pense vdovské jen tehdy význam, kdyby pense vdovská byla vyměřena určitou částkou z faktické nebo fiktivní pense zesnulého manžela.
V daném případě však pense st-lčina byla za dobu do 1. září 1919 (podle zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. správně vyměřena pevnou
Bohuslav, Nálezy správní VI. 128 sazbou pro vdovy určenou podle hodnostní třídy zesnulého manžela a bez ohledu na výši pense manželovy; dále byla od 1. září 1919 do konce prosince 1920 podle zák. č. 3/1920 tato pevná suma vdovské pense, nezávislá na výši pense manželovy, zvýšena o 80%; konečně byla od 1. ledna 1921 — kterým dnem platil na st-lku podle zák. č. 99/1921 předpis čl. I. § 5 zák. č. 2/1920 — vdovská pense její vyměřena dle stížností nepopřeného údaje zemské školní rady, nejvyšší přípustnou částkou, totiž padesáti percenty z pensijní základny manželovy, t. j. 50% z jeho služného plus započítatelné částky místního přídavku a nikoliv — jak st-lka mylně se domnívá — padesáti procenty z pense manželovy, takže — jak již shora dovozeno — případné započtení 10 let pro zesnulého manžela st-lčina nemělo by vůbec vlivu na zvýšení jeho pensijní základny; proto tedy nemohlo by připočtení let podle § 29 zák. paritního vůbec míti po zákonu vlivu na výši st-lčiny pense vdovské, a nebylo tedy ani v tomto směru nař. rozhodnutím do práv st-lčiných zasaženo.
Proto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4094. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 754-758.