NPD documents search: České právo, 1 (1919) - Poznámky k zákonu o zabrání velkých statků

Čís. 4082.

Žádostí, by byl k výkonu trestu delegován jiný soud, nevzdal se obžalovaný po případě zmateční stížnosti již opovězené.
Ke skutkové podstatě zločinu krádeže ve společnosti podle § 174 II a) tr. zák. se nevyžaduje zjištění, že spoluzloději jednali po předchozím dorozumění; stačí i nahodilá, ovšem vědomá spolučinnost spoluzlodějů při provedení krádeže.
Spoluzloději (§ 174 II a) tr. zák.) jsou jen osoby, spolupůsobivší při provedení krádeže vědomě společně, a to tak, že každá z nich může spoléhati na spolučinnost druhé (ostatních) na místě činu nebo v jeho blízkosti.
(Rozh. ze dne 25. února 1931, Zm I 267/30). Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované. Anny H-ové do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 25. února 1930, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže podle §§ 171, 174-II a), 175-II-a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výrocích týkajících se obžalované Anny H-ové a podle § 290 odst. 1 tr. ř. i ve výrocích, týkajících se obžalovaných Anežky K-ové, Magdaleny H-ové, Anežky J-ové, Marie K-ové a Marie L-ové, a věc vrátil soudu první stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudkem soudu prvé stolice byly obžalované uznány vinnými zločinem krádeže podle §§ 171, 174-II a) a 175-II a) tr. zák., spáchaným tím, že koncem srpna a začátkem září 1929 u Ch. odňaly pro svůj užitek ve společnosti jako spoluzlodějky úrodu na poli, a to 1. Anežka K-ová, Magdalena H-ová a Anna H-ová s další spolupachatelkou z držení a bez přivolení Rudolfa H-ého 78 snopů ječmene v ceně 376 Kč a 2.. všechny z držení a bez přivolání správy velkostatku L. 103 snopů pšenice v ceně 874 Kč a 9 snopů ječmene v ceně 50 Kč. Proti tomuto rozsudku podala zmateční stížnost jen obžalovaná Anna H-ová. Stěžovatelka opověděla tento opravný prostředek dne 27. února 1930, tedy včas, a žádala zároveň, by byl opis rozsudku za účelem provedení tohoto opravného prostředku doručen jejímu plnou mocí vykázanému obhájci. Na to však podala dne 5. března 1930 u soudu prvé stolice žádost, by byl k výkonu trestu jí napadeným rozsudkem uloženého delegován okresní soud v Unhošti. Přes to byl však později obhájcem stěžovatelčiným podán u soudu prvé stolice spis obsahující provedení opovězené zmateční stížnosti, a to před uplynutím 8 denní lhůty po doručení opisu rozsudku. Vzhledem k tomu jest především zkoumati otázku, zda se stěžovatelka, podavši dne 5. března 1930 u soudu prvé stolice onu žádost, vzdala zmateční stížnosti jí před tím opovězené. Tuto otázku jest zodpověděti záporně. Neboť, nehledíc k tomu, že stěžovatelka při výslechu ze dne 16. prosince 1930 u okresního soudu v Unhošti prohlásila, že se nechtěla oním podáním vzdáti zmateční stížnosti jí opovězené, a že provedení zmateční stížnosti nebylo podáno proti její vůli, lze onu žádost vykládati v ten smysl, že se jí stěžovatelka domáhala jen toho, by byla žádaná delegace povolena pro případ, kdyby napadený rozsudek nabyl později moci práva, tak že v podání oné žádosti nelze s určitostí spatřovati konkludentní čin stěžovatelky, vylučující jakékoli pochybnosti o tom, že se stěžovatelka vzdala zmateční stížnosti jí před tím opovězené. Vzhledem k tomu jest zmateční stížnost vyříditi věcně.
Zmateční stížnost uplatňuje číselně důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5 a 10 tr. ř. Ve vývodech po stránce věcné, jimiž se snaží dokázati, že se stěžovatelka dopustila jen přestupku krádeže podle § 460 tr. zák., spáchaného tím, že odňala pro svůj užitek z držení a bez přivolení správy velkostatku L. úrodu na poli v ceně 500 Kč nepřevyšující, a to jen část pšenice, namítá, že rozsudek nezjišťuje skutečností, jež by opodstatňovaly jeho výrok, že stěžovatelka a ostatní obžalované spáchaly krádeže, jimiž byly uznány vinnými, »ve společnosti jako spoluzlodějky«. Právní názor stížnosti, že se vyžaduje ke krádeži ve společnosti podle § 174-II a) tr. zák. zjištění, že spoluzloději jednali po předchozím dorozumění, je právně mylný; stačí i nahodilá, ovšem vědomá spolučinnost spoluzlodějů při provedení krádeže. Dalšími vývody, najmě tvrzením, že krádež ve společnosti podle § 174-II a) tr. zák. předpokládá »vzájemnou podmíněnost a závislost« činnosti jednotlivých spoluzlodějů při provedení krádeže, chce stížnost zřejmě vyjádřiti, že za spoluzloděje lze pokládati jen osoby, jež spolupůsobily při provedení určité krádeže vědomě společně, a to tak, že každá z nich může spoléhati na spolučinnost druhé pokud se týče ostatních na místě činu nebo v jeho blízkosti. S tímto názorem zmateční stížnosti jest souhlasiti. Stížnost má pravdu i v tom, že rozsudek tyto náležitosti krádeže ve společnosti podle § 174-II a) tr. zák. nezjišťuje; neboť rozsudek uvádí v rozhodovacích důvodech i ve výroku jen, že obžalované spáchaly krádeže ve společnosti jako spoluzlodějky, aniž zjišťuje skutečnosti, jichž jest třeba k opodstatnění výroku, že šlo o krádež ve společnosti podle § 174-II a) tr. zák. Trpí tudíž napadený rozsudek, pokud se týká stěžovatelky, zmatkem podle § 281, čís. 10 tr. ř. Tímto zmatkem je však rozsudek stižen i, pokud se vztahuje k ostatním řečeným obžalovaným, jež zmateční stížnost nepodaly. I u těchto obžalovaných přicházel by, kdyby nešlo o krádež ve společnosti podle § 174-II a) tr. zák., po případě v úvahu jen přestupek krádeže podle § 460 tr. zák. Vzhledem k tomu a proto, že se pro nedostatek potřebných skutkových zjištění v onom směru nelze obejíti bez ustanovení nového hlavního líčení, tak že Nejvyšší soud jako soud zrušovací nemůže ve věci samé rozhodnouti, bylo aniž bylo třeba obírati se výtkami stížnosti s hlediska zmatku podle § 281 čís. 5 tr. ř., zmateční stížnosti za souhlasu generálního prokurátora podle § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878, při neveřejné poradě ihned vyhověti, rozsudek, pokud se týká stěžovatelky, zrušiti, dále zrušiti jej podle § 290, odst. 1 tr. ř. i, pokud se týká ostatních obžalovaných, tedy v celém rozsahu, a věc vrátiti soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl.

Citace:

Čís. 4082.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 104-106.