NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4071.

Odstraniti majetkový předmět (§ 1 zákona o maření exekuce) znamená positivní činností provésti takové přemístění předmětu, že je jeho postižení exekucí alespoň ztíženo; spadá sem ukrytí a jemu se blížící způsoby disposice s majetkovým předmětem, nikoliv zatajení.
Neplacení pohledávky nelze podřaditi pod pojem odstranění majetkových předmětů.
Positivní disposicí s majetkovým předmětem (odstraněním majetkového předmětu) není popření jsoucnosti (držby) majetkového předmětu, ani odepření zprávy, umožňující vymáhajícímu věřiteli (výkonnému orgánu) exekuční zásah na majetkový předmět.
Pokud jde o překročení obžaloby (§§ 262, 263, 267 tr. ř.), bylo-li k obžalobě na zločin podle § 199 a) tr. zák. uznáno na přečin § 1 zák. o mař. ex.
(Rozh. ze dne 12. února 1931, Zm I 123/30). Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 28. května 1929, jímž byl stěžovatel, byv obžalován pro zločin podvodu podle §§ 197, 199a) tr. zák., uznán vinným přečinem podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a zprostil obžalovaného podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin podvodu podle §§ 197, 199a) tr. zák., jehož se podle obžaloby dopustil tím, že dne 3. ledna 1929 v P. v exekuční věci Roberta Sch-a, vedené proti němu u exekučního soudu, vykonal křivou přísahu vyjevovací, čímž stát na svém právu, zvěděti od dlužníka pravdu, a vymáhající věřitel Robert Sch. škodu ve výši 200 Kč převyšující trpěti měli a také utrpěli, a to Robert Sch. ve výši 700 Kč.
Důvody:
Na obžalovaného byla podána obžaloba pro zločin podvodu podle §§ 197, 199a) tr. zák., spáchaný křivou přísahou vyjevovací; zločinu toho dopustil se obžalovaný podle obžaloby tím, že dne 3. ledna 1929 v řízení vyjevovacím uvedl a přísahou dotvrdil, že se nepamatuje na jména firem, pro něž pracuje s měsíčním příjmem na provisi 2500 Kč. Nalézací soud nenabyl přesvědčení, že obžalovaný křivě přísahal, a proto neuznal obžalovaného vinným podle obžaloby, uznal ho však vinným přečinem podle § 1 zákona z 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., jejž obžalovaný spáchal tím, že koncem roku 1928 v P. v úmyslu, by zcela nebo z části zmařil uspokojení svého věřitele Roberta Sch-a, za exekuce proti němu vedené u exekučního soudu odstranil majetkové předměty, čímž Robert Sch. utrpěl na svém majetku škodu 700 Kč, tedy nižší než 2000 Kč. Poněvadž podle § 2 odst. (1) zákona z 21. března 1929, čís. 31 sb. z. a n. byla částka 100 Kč, uvedená v § 1 zákona o trestních ustanoveních proti maření exekuce z 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., zvýšena na 2000 Kč, byl posouzením činu, jehož se obžalovaný dopustil podle výroku rozsudku, za přečin podle § 1 zákona o maření exekuce porušen zákon, neboť podle tohoto výroku — jemuž ostatně co do výše škody vymáhajícího věřitele neodpovídá žádné zjištění rozsudkových důvodů — utrpěl vymáhající věřitel činem obžalovaného škodu nižší než 2000 Kč, takže by čin obžalovaného byl podle oné stati zákona přestupkem. Této ve zmateční stížnosti obžalovaného nevytýkané vady rozsudku bylo by podle § 290 tr. ř. dbáti z moci a povinnosti úřední. Výrok o vině obžalovaného odůvodňuje rozsudek především zjištěním, že obžalovaný ze 30000 Kč, jež vydělal na rumunských jablkách, platil dluhy, a to v říjnu 1928 Oděvnímu družstvu asi 4000 Kč a firmě H. 1400 Kč, jednak že peněz upotřebil v domácnosti a že firmě Sch. zaplatiti nechtěl, — a spatřuje objektivní vinu obžalovaného v tom, že obžalovaný měl po rukou 30000 Kč, ale na pohledávku firmy Sch. nic neuplatil, ač tak učiniti mohl, a dále v tom, že obžalovaný nechtěl udati, u koho a jaké pohledávky má. Po stránce subjektivní zjišťuje nalézací soud, že ob-
Trestní rozhodnutí XIII. 5 žalovaný neplatil Sch-ovi, ač si byl dobře vědom, že platiti má, a nechtěl udati, u koho a jaké má pohledávky, vědomě v patrném úmyslu, by firma Sch. nemohla vésti exekuce na jeho provisní příjmy. Proto soud shledal, že jednání obžalovaného, jenž odstranil majetkové předměty, by zmařil uspokojení svého věřitele, zakládá skutkovou podstatu onoho přečinu. Nehledíc k nevytýkané formální vadě vnitřního rozporu rozsudku, jenž tu klade obžalovanému za vinu, že nechtěl udati (vzhledem k citaci svědecké výpovědi Dr. S-e zřejmě při vyjevovacím roku, ač výrok rozsudku uvádí za dobu spáchání činu konec roku 1928, vyjevovací rok však byl 3. ledna 1929 a na ten den se také vztahovala obžaloba), u koho a jaké pohledávky má, ačkoliv předtím vyslovil, že byla vyvrácena obhajoba obžalovaného, jenž tvrdil, že nemůže uvésti určitou provisi ani firmu, od které by měl určitý důchod, že nemá za žádnou firmou provisní nárok, any jeho provise jsou náhodné, — je výrok o vině obžalovaného s tímto odůvodněním stižen částečně zmatečností podle čís. 8 § 281 ř. tr., jež není vytýkána. Bylať tu zjevně ve smyslu §§ 262, 263, 267 tr. ř. překročena obžaloba, jež pozastavený čin spatřovala v přísežně dotvrzeném údaji obžalovaného, že se nepamatuje na jména firem, pro něž na provisi pracuje, — pokud rozsudek podrobuje právnímu posouzení i čin záležející v tom, že obžalovaný svému věřiteli neplatil, ač mohl. Dá-li se ještě zastávati názor, že bylo zažalováno, jak se obžalovaný zachoval při vyjevovacím roku, a že soud, pokud shledal, že obžalovaný při roku tom nechtěl udati, u koho a jaké má pohledávky, posoudil jen jednání obžalovaného při roku tom s jiné stránky, než kterou vyznačila obžaloba (§ 262 tr. ř.), nemůže to platiti, pokud rozsudek dává obžalovanému za vinu i, že neplatil, ač mohl; neboť to již nespadá v obor pozastaveného zachování se obžalovaného pří vyjevovacím roku. Při formálními rázu tohoto důvodu zmatečností nelze ovšem podle § 290 tr. ř. z této příčiny postupovati zrušením rozsudku, nýbrž musí zůstati při této připomínce.
Zmateční stížnost však vytýká rozsudku sice jen zběžně, ale přece dosti zřetelně, z důvodu podle čís. 9a) § 281 tr. ř. jinou zmatečnost, a to právem. Rozsudek shledává v tom, že obžalovaný (vědomě a úmyslně) neplatil své věřitelce, ač mohl, a že (vědomě a v úmyslu, by jeho věřitel nemohl vésti exekuci na jeho provisní příjmy, a by tak zmařil uspokojení svého věřitele) nechtěl udati, u koho a jaké má pohledávky, — odstranění majetkových předmětů. Odstraniti majetkový předmět znamená positivní činností provésti takové přemístění předmětu, že je jeho postižení exekucí alespoň ztíženo. Spadá sem tedy především ukrytí a jemu se blížící způsoby disposice s majetkovým předmětem. Že neplacení pohledávky nelze podřaditi pod pojem odstranění majetkových předmětů, netřeba zajisté dokazovati. Avšak positivní disposicí s majetkovým předmětem vůbec a tedy ani odstraněním majetkového předmětu není ani, popře-li kdo jsoucnost nebo držbu majetkového předmětu, nebo odepře-li zprávu, umožňující vymáhajícímu věřiteli (výkonnému orgánu) exekuční zásah na majetkový předmět. Takové jednání mohlo by spadati pod pojem zatajení. Zatajení však není ze způsobů, jimiž může býti naplněna skutková podstata § 1 zákona o maření exekuce. Poněvadž tedy právního pojmu »odstranění majetkových předmětů« bylo nesprávně použito na to, co nalézací soud skutkově zjišťuje o činnosti obžalovaného, nemůže výrok o vině obstáti, jsa stižen zmatečností podle čís. 9a) § 281 tr. ř. Ježto pak nalézací soud, jak již uvedeno, neuznal obžalovaného vinným podle obžaloby, znějící na zločin podvodu podle §§ 197, 199a) tr. zák., — aniž si veřejný obžalobce proti tomu stěžoval, — a ano zjištěné jednání obžalovaného nezakládá ani skutkovou podstatu přečinu podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák., jímž ho uznal vinným nalézací soud, bylo odůvodněné zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti a uznati podle § 288 čís. 3 tr. ř. ihned ve věci, že se obžalovaný podle § 259 tr. ř. z obžaloby zprošťuje.

Citace:

Čís. 4226. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 375-378.