Čís. 9249.

Pozůstalostnímu věřiteli nepřísluší právo k rekursu do usnesení pozůstalostního soudu o odevzdání pozůstalosti, leč že by šlo o odevzdání pozůstalosti jure crediti.
(Rozh. ze dne 5. října 1929, R II 283/29.) Do usnesení o odevzdání pozůstalosti po Janu T-ovi stěžovala sí finanční prokuratura. Rekursní soud rekurs zamítl. Důvody: Finanční prokuratura nemá v tomto případě právo ke stížnosti, neboť v pozůstalosti po Janu T-ovi přihlásila pohledávku1 čsl. eráru ve výši 15184 Kč a 1851 Kč. Tato pohledávka byla universální dědičkou za správnou uznána. Jestliže návrh odevzdací listiny poučuje universální dědičku, že jest povinna zapraviti pozůstalostní dluhy, stačí-li pozůstalost, je to nezávazné poučení pozůstalostního soudu. Proti soudním poučením není opravného prostředku, neboť nejde o rozhodnutí. Ostatně jest poučení pozůstalostního soudu o dosahu podmínečného přihlášení se k dědictví naprosto nezávazné. Zda řečený dodatek (poučení o významu § 802 obč. zák.) do odevzdací listiny patří (§§ 174 a 178 nesp. říz.), má pozůstalostní soud z úřadu sám posouditi (Gl. U. čís. 7554). (Srovnej pozn. 41 čís. f. 41 ve sbírce vzorců nesp. řízení).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu finanční prokuratury do odmítacího usnesení rekursního soudu.
Důvody:
Československý stát jest, jak není o tom sporu, pozůstalostním věřitelem, neboť přihlásil k pozůstalosti náhradní pohledávku. Jde o to, zda přísluší stěžovateli jako věřiteli pozůstalostnímu právo ke stížnosti do odevzdání pozůstalosti, provedeného pozůstalostním soudem. Stěžovatel si osobuje toto právo, opíraje svůj názor o tvrzení, že jde o odevzdání pozůstalosti jure crediti. Nelze pochybovati, že by měl názor ten oporu v ustanovení § 9 nesp. říz., kdyby bylo správným tvrzení, že jde o odevzdání pozůstalosti jure crediti podle § 73 nesp. říz. Vyplývá však z protokolu ze dne 5. prosince 1928, že byla projednána pozůstalost s dědičkou Emilií D-ovou na základě její přihlášky ze závěti s výhradou právního dobrodiní soupisu (§ 802 obč. zák.), při čemž byl zřízen také soupis (§ 92 nesp. říz.) a dědička učinila návrh, by jí byla pozůstalost, ovšem přetížená, odevzdána do vlastnictví se závazkem, pokud jde o pozůstalostní věřitele, podle § 802 obč. zák. Nejde tu tedy o odevzdání pozůstalosti podle § 73 nesp. říz., dědička takový návrh ani neučinila. Za tohoto stavu věci neměl však stěžovatel jako pozůstalostní věřitel vliv na projednání pozůstalosti. Jaká práva příslušejí pozůstalostnímu věřiteli, vyslovil zákon v §§ 811, 812 a 815 obč. zák., z nichž jen ustanovení § 812 obč. zák. propůjčuje pozůstalostnímu věřiteli postavení účastníka pozůstalosti (§ 95 nesp. říz.). Jinak jest však pozůstalostní věřitel vyloučen z jakéhokoliv zásahu do pozůstalostního jednání a nemůže se proto po zákonu ani považovati za stížena projednáním pozůstalosti. Podmínky výminečného ustanovení § 812 obč. zák. nenastaly však v tomto případě a jest proto stěžovateli odepříti právo ke stížnosti do projednání pozůstalosti prvým soudem.

Citace:

č. 9249. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 396-397.