Č. 1000.

Mimořádná opatření: * Překročen-li zákaz vyvážeti cenné papíry, zlato, stříbro atd. dle čl. 2 a 6 nař. ze dne 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. 1. leží subjektivní zavinění buď ve vědomí, že věc vyvážená je věcí postiženou zákazem vývozu, buď v opominutí povinnosti přesvědčiti se, že věcí takovou není; 2. čin trestný počíná okamžikem, kdy k vývozu potřebná opatření jsou provedena a trvá až do skutečného vývozu — možnost ustoupiti od provedení je lhostejná — pokud nebylo ustoupeno; 3. odevzdání resp. převzetí věcí pouze za účelem vývozu nezakládá zároveň trestný čin obchodování s nimi (úschovou) ve smyslu § 17 nař. č. 126 z r. 1919; 4. dle čl. 6 nař. č. 113 z r. 1919 propadají ve prospěch státu věci při vyvážení nalezené bez rozdílu, jsou-li to peníze nebo cenné papíry nebo jiné zákazem vývozu stížené věci, také bez rozdílu, jsou-li vlastnictvím osoby postižené při vyvážení či vlastnictvím osoby jiné.
(Nález ze dne 3. listopadu 1921 č. 11722.)
Prejudikatura: nál. č. 771 a 866.
Věc: Josef M. v R. jménem vlastním a za pozůstalost Růženy M. (adv. Dr. Lad. Špaček z Prahy) proti zemskému finančnímu ředitelství v Praze o pokuty pro nedovolený vývoz cenných papírů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelé byli trestním nálezem berní správy v Liberci uznáni vinnými přestupky předpisů čl. 2 a 6 vlád. nař. ze 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. a §§ 15 a 17 nař. z 12. března 1919 č. 126 sb. z. a n. spáchanými tím, že proti zákazu dne 22. listopadu 1919 vyváželi z území Československé republiky 300 kusů rozličných neokolkovaných cenných papírů v jmenovitě ceně 152600 K a 491 kusů úrokových poukázek, a byly jim dle čl. 6 a § 17 uvedených nařízení uloženy peněžité pokuty po K 500. Zároveň prohlášeny zmíněné cenné papíry za propadlé ve prospěch státu. Rekursu do tohoto trestního nálezu nebylo vyhověno, což stížnost naříká jako nezákonné.
Rozhoduje o této stížnosti opřel nejvyšší správní soud nález o tyto úvahy: Naříkané rozhodnutí dovolává se důvodů trestního nálezu, který co do skutkové podstaty zjistil, že 22. listopadu 1919 ráno byl na nádraží v Hrádku na lokomotivě vlaku odjíždějícího do Žitavy v schránce na nástroje nalezen balík s cennými papíry nahoře uvedenými.
Balík ten převzala stěžovatelka od neznámého muže večer 21. listopadu 1919 s příkazem, aby jej opatrně dopravila do Žitavy a tam v hostinci »U hroznu« odevzdala. Stěžovatelce nebylo o obsahu balíku ničeho sděleno. Stěžovatel věda o tom, jak jeho manželka k balíku přišla, odnesl den na to balík v baťochu na nádraží a požádal topiče na stroji, aby balík na lokomotivě převezl a jemu v Žitavě vrátil.
Tato stěžovateli v trestním řízení doznaná skutková podstata není sporná.
Stížnost namítá nejprve, že subjektivní vina není prokázána, zejména že není zjištěno, že stěžovatelé měli nějaké vědomí nebo podezření o tom, že balík obsahoval cenné papíry.
Přečinu dle čl. 6 nař. vlády ze 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n. dopustí se, kdo překročí ustanovení čl. 2, kdo totiž cenné papíry z území Československé republiky bez svolení ministerstva financí vyváží. Ze zákazu v čl. 2 vysloveného, že cenné papíry z území Československé republiky bez svolení ministerstva financí nesmějí býti vyváženy, jde, že každý, kdo něco z tohoto území vyváží, má povinnost se přesvědčiti, zdali to nejsou cenné papíry nebo jiné věci zákazem vývozu postižené, a že vyváží-li věc, kterou nezná, béře na sebe nebezpečí, že překročí zákaz a spáchá přečin. Více než opomenutí této povinnosti k subjektivní podstatě přečinu dle čl. 6 není zapotřebí, neboť trestní předpis nějakého zvláštního zlého úmyslu nežádá. Subjektivní zavinění dáno tudíž nejen tehda, když osoba vyvážející ví, že vyváží věc zákazem stíženou, nýbrž i tehda, když vyváží věc, aniž se přesvědčila o jejím obsahu, berouc takto na sebe nebezpečí, že vyváží věc zákazem vývozu postiženou. Že ostatně stěžovatelé sami věděli, že jednají nesprávně, jde již z okolnosti jimi doznané, že byli upozorněni, aby balík pozorně převezli, že ač sami týmž vlakem jeli přes hranice, balík u sebe nepodrželi, nýbrž jej pro převoz umístili na lokomotivě, kde celní prohlídka nehrozila.
Stížnost namítá dále, že nedošlo vůbec k spáchání přečinu, že šlo nejvýše o nějaké přípravné jednání, po případě o jakési účastenství na jakémsi pokusu třetí osoby, což, jak stížnost za to má, dle zmíněných nařízení není trestné.
Jak již shora provedeno, spáchá přečin dle čl. 6 nař. č. 113 z r. 1919 ten, kdo cenné papíry z území Československé republiky bez svolení ministerstva financí vyváží, tedy kdo učiní vhodná opatření, aby — nenastoupí-li mimořádná neočekávaná překážka — vývoz byl dokonán. Že k přečinu dle čl. 6 není třeba, aby se vývoz skutečně provedl, totiž, aby cenné papíry z území Československé republiky byly vyvezeny, jde již z toho, že by se zákaz i ustanovení trestní staly většinou bezúčinnými, kdyby jen dokonaný vývoz byl trestným. Vyvážející páše přečin po celou dobu, co věc, která nesmí býti vyvezena, za účelem vývozu u sebe chová. Okolnost, že má možnost, až do skutečného vývozu od jednání svého ustoupiti a tím po případě se státi beztrestným, nemá významu dotud, dokud pachatel tuto možnost jednáním svým neuvedl ve skutek. Jeví se tudíž i tyto námitky neodůvodněnými. Dle stížnosti bylo citovaných trestních ustanovení na zjištěnou skutkovou podstatu nesprávně použito, poněvadž ani čl. 6 nař. č. 113 z r. 1919 ani § 17 nař. č. 126 z r. 1919 nepřipouští, aby vyvážené cenné papíry byly prohlášeny za propadlé.
Naříkané rozhodnutí seznává ve skutkové podstatě shora uvedené přečiny dva — totiž jednak nedovolené vyvážení cenných papírů, jednak obchod s nimi (převzetí jich v úschovu). V tomto směru nemá naříkané rozhodnutí opory ve skutkové podstatě a v zákonu. Pro konkurenci přečinu lze odsouditi jen tehda, když vedle známek tvořících skutkovou podstatu jednoho přečinu, jsou v jednání obviněného zjištěny ještě jiná porušení práva tvořící skutkovou podstatu jiného přečinu. Při činu trestním nálezem vyřízeném zjevně směřovala činnost všech zúčastněných osob (neznámého muže, obou stěžovatelů a topiče na lokomotivě) pouze k vývozu balíku s cennými papíry a byl balík ten jen za tím účelem jednou osobou druhé odevzdán. Nějakých okolností, z nichž by se dalo souditi, že odevzdání a převzetí to se dělo ještě za jiným účelem — za jakýmkoliv obchodováním nebo sprostředkováním obchodu s neoznačenými cennými papíry — nebylo zjištěno, při čemž dlužno míti za to, že obchod —i uschováním — ve smyslu § 15 má na zřeteli toliko převzetí do uschování s vyloučením převzetí za účelem jiným, že tedy na př. nepřekročí dvakráte zákaz, kdo od druhého převezme cenné papíry s příkazem, aby je prodal.
Pokud tedy naříkané rozhodnutí udržuje trestní nález v platnosti také stran přečinu dle § 17 nař. ze dne 12. března 1919 č. 126 sb. z. a n., není zákonem odůvodněno.
Dlužno proto vzhledem k stížnosti, která vyměření trestu se nedotýká, pouze zkoumati, zdali prohlášení cenných papírů za propadlé jest odůvodněno ustanovením čl. 6 nař. ze 6. března 1919 č. 113 sb. z. a n.
Dle čl. 2 tohoto nařízení nesmějí z území Československé republiky býti vyváženy cenné papíry, valuty, zlato a stříbro, dále na území Československého státu splatné šeky, směnky, poukázky a vkladní knížky.
Veškeré tyto věci mají hodnotu peněz, lze je všude více méně výhodně proměniti v peníze toho kterého území, nebo prodati — pro soupis za účelem vyměření majetkové dávky, jakož i pro účely valutami zákonem z 25. února 1919 č. 84 sb. z. a n. a nařízením ze 6. března 1919 č. 113 sledované mají stejný význam. Rovněž není pochybnosti, že nařízení, dovolujíc cestujícím do Německa vzíti s sebou 1000 marek, připouští, že tento peníz může býti buď v penězích papírových neb v cenných papírech.
Hledí-li se k tomuto předpisu, k účelům nařízením č. 113 ex 1919 sledovaným, které by jiným výkladem trestního předpisu nepochybně byly vydány nebezpečí zmaření, hledí-li se dále k tomu, že pojem »obnosy« v čl. 6 cit. nař., nejsa jinak blíže vymezen, ve své všeobecnosti v sobě pojímá i hodnotu cenných papírů, tož je odůvodněn závěr, že toto trestní ustanovení slovy »obnosy nad dovolenou míru nalezené propadají ve prospěch státu«, nemá na zřeteli jen hotové peníze, nýbrž veškeré cenné papíry a věci, jejichž vývoz předpisem čl. 2 jest zakázán.
Stížnost má prohlášení papírů za propadlé za nesprávné proto, že papíry ty nenáležely ani stěžovatelům, ani osobě, která balík stěžovatelce odevzdala, nýbrž osobě jiné, které byly trestním činem odcizeny. I v tomto směru jest stížnost neodůvodněná.
Jak již uvedeno, stanoví čl. 6 cit. nař., že obnosy nad dovolenou míru nalezené propadají ve prospěch státu. Právě jako čl. 2 při zákazu vyvážení nestanoví, že určitá osoba nesmí vyvážeti pouze své papíry cenné, nýbrž zákaz vyvážení platí pro tu kterou osobu bez rozdílu, zda vyváží papíry své či papíry patřící osobě jiné, tak také při zabavení papírů při vyvážení postižených nelze dle uvedeného trestního předpisu činiti rozdílu, zda papíry ty náležejí osobě, která při vyvážení jich byla postižena, či jsou vlastnictvím osoby jiné. Rozlišování to nelze připustiti také z toho důvodu, že by zabavení papírů nemohlo nastati tehdy, když vlastník své papíry dá jinou osobou z území státu Československého vyvézti. Jest proto také nerozhodné, zda osoba vyvážející nabyla papírů způsobem poctivým či trestným činem a nelze shledati řízení vadným nebo zjištění skutkové podstaty nedostatečným proto, že nebylo zjištěno, čí vlastnictvím papíry v době vývozu byly.
Stížnost shledána proto ve všech směrech neodůvodněnou, pročež byla zamítnuta.

Citace:

č. 1000. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 892-895.