NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 8976.

Pozemková reforma.
Podána-li na soud stížnost do rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, jímž udělen zásadní souhlas k dohodě mezi vlastníkem zabraného majetku a městskou obcí ohledně odškodného za znehodnocení pozemků při zřízeni vodovodu s podmínkou, že poměrná část odškodného bude v případě převzetí znehodnocených pozemků sražena z příslušné přejímací ceny v tom případě, kdyby čsl. stát tyto pozemky při provádění pozemkové reformy převzal, jest stížnost pro předčasnost nepřípustná potud, pokud se v rozhodnutí Státního pozemkového úřadu rozhoduje vtomně i o budoucí přejímací ceně za nemovitosti, jinak jest nepřípustná pro vyloučení pořadu práva.
(Rozh. ze dne 23. května 1929, R I 324/29.) — Čís. 8976 —
693
Soud prvé stolice odmítl jako nepřípustnou a předčasnou stížnost vlastníka zabraného majetku do rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ve věci odškodného ujednaného dohodou mezi vlastníkem velkostatku a obci M. na 457680 Kč za znehodnocení polesí zřízením vodovodu pokud byla v rozhodnutí vyslovena podmínka srážky tohoto odškodného zcela nebo z části z příští přejímací ceny v případě převzetí těchto polesí pro stát československý. Důvody: § 46 náhradového zákona mluví jen o rozhodnutí o přejímací ceně, do něhož si lze stěžovati. Napadené rozhodnutí není však takovýmto rozhodnutím, nýbrž uděluje jen zásadní souhlas k dohodě mezi vlastníkem a městskou obcí M. ohledně zřízení vodovodu a tento souhlas uděluje s podmínkou, že poměrná část odškodného ve výši 457680 Kč mezi jmenovanými stranami umluvené bude v případě převzetí znehodnocených polesí sražena z příslušné přejímací ceny v tom případě, kdyby stát československý při provádění pozemkové reformy tato polesí převzal. Stěžovatelé sice poukazují k tomu, že v napadeném rozhodnutí se již předem ustanovuje peníz, který má býti z přejímací ceny v případě převzetí těchto polesí sražen, čímž se nepřímo rozhoduje v určité části o příští přejímací ceně, která by tím byla ve svém celku dotčena, a že nesprávně bylo přihlíženo k předpisům zákona náhradového, pročež se brání stížností proti určení srážky vůbec a zejména srážky ve výši 457680 Kč. Avšak náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. přesně vymezuje v § 46 (2), kdy vlastníku přísluší právo stížnosti, ustanovuje, že se tak může státi jen v případě určení a vypočítávání přejímací ceny a jen z důvodů tam uvedených. Stěžovatelé uplatňují, že řečená polesí nebyla dosud vůbec státem převzata a tudíž ani přejímací cena za ně stanovena, poukazujíce ještě k tomu, že není dosud jisto, zda k převzetí vůbec dojde, co bude převzato a kdy. Řešení otázky, zda v nynějším období věci neměl se Státní pozemkový úřad zabývati příští přejímací cenou a zda vzhledem k ustanovení § 44 náhradového zákona mohl podle předpisů tohoto zákona určiti přejímací cenu ohledně nemovitostí teprve při jich přejímání, lze se stěžovatelům domáhati jen opravnými prostředky určenými zákonem pro řízení správní, nikoliv cestou soudní. Rekursní soud zrušil napadené usnesení i s předchozím řízením jako zmatečné a odmítl stížnost vlastníka zabraného majetku proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Důvody: Vyřízení Státního pozemkového úřadu vydáno bylo ve smyslu záborového zákona § 7; o převzetí velkostatku a stanovení přejímací ceny za něj podle §§41 a zejména 46 a násl. náhradového zákona, jak je patrno z údajů stěžovatele, se nejedná, a není proto zemský civilní soud povolán podle zákona, by rozhodoval o opatření Státního pozemkového úřadu. Takové přezkoumání není přikázáno vůbec soudům a není proto pořad soudní přípustný. První soud neprávem dal podanou stížnost k vyjádření Státnímu pozemkovému úřadu, a když stížnost pak zamítl jako předčasnou (a také nepřípustnou), považoval se již za povolána o stížnosti rozhodovati, ač jinak z důvodů napadeného usnesení jest patrno, že zaujímá správné stanovisko. Pak ale měla býti stížnost odmítnuta pro nepřípustnost soudního pořadu a, když se tak nestalo, činí tak rekursní soud, ke kterému se věc dostala na podaný opravný prostředek ve smyslu § 42 j. n., kterýž předpis platí i pro řízení nesporné, jak jest patrno z jeho souvislosti s § 41 j. n. (viz též Ott: Rechtsfürsorgeverfahren str. 215 čís. 3). Při tom usnesení prvního soudu i řízení u něho provedené se jako zmatečné zrušuje (§ 42 j. n., § 477 čís. 6 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, upravil a opravil však rozhodnutí nižších soudů ve výroku v ten rozum, že se stížnost do napadeného usnesení Státního pozemkového úřadu odmítá jako pro předčasnost nepřípustná jen potud, pokud se v usnesení tom rozhoduje vtomně i o budoucí ceně přejímací za nemovitosti, o něž jde, o kteréž ceně rozhodnouti bude teprve v případě, že Státní pozemkový úřad nemovitosti ty převezme, pokud se týče pokud usnesení to na takové budoucí rozhodnutí o ceně přejímací bude míti vliv, kdežto jinak se odmítá pro nepřípustnost pořadu soudního.
Důvody:
Obě nižší stolice odvrhují stížnost do usnesení Státního pozemkového úřadu, jenže každá z jiných formálních důvodů. Odvrhnutí jest správné a není tu podmínek § 16 nesp. říz., pročež dovolací stížnost nemohla míti úspěch. Jde jen o to, která stolice má se svými důvody pravdu. Poněvadž podle § 46 náhr. zák. stížnost do případného budoucího rozhodnutí o přejímací ceně přísluší skutečně před řádné soudy, jinak však předmět, o němž usnesení Státního pozemkového úřadu jest vyneseno — t. j. otázka schválení disposičních aktů vlastníkových Státním pozemkovým úřadem podle § 7 nov. znění záb. zák., — před ně nepatří, bylo výrok nižších stolic, z nichž tedy každá má pravdu, ale jen z části, upraviti a opraviti tak, jak se stalo.

Citace:

č. 8976. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 716-718.