Č. 863.

Pozemková reforma: * Sníží-li se výměra zabraného statku způsobem, přípustným dle zákonů o pozemkové reformě na výměru, která nedosahuje výměry v § 2 zák. zábor. vytčené, stává se zabraný statek ipso jure statkem volným.
(Nález ze dne 30. května 1921 č. 3701.)
Věc: Hugo a Leopold W. v Ml. proti státnímu úřadu pozemkovému v Praze o zabrání velkostatku Ml. a provedení řízení dle § 63 přídělového zákona.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Okresní správa politická v Klatovech provedla již v dubnu 1920 řízení za účelem přídělu přiměřené výměry plochy oď velkostatku Ml. po rozumu § 63 zák. příděl. do drobného pachtu prozatímného a rozhodla, že má býti k tomu cíli použito parcel č. 521, pole, a č. kat. 104, louka. Na stížnost majiteli tohoto velkostatku podanou, v níž uplatňováno, že velkostatek Ml., tvořící jediný pozemkový majetek obou stěžovatelů v republice Československé, vykazuje celkové výměry toliko 238 ha 04 a 19 m2 a z toho zemědělské půdy 138 ha 50 a 12 m2 a tudíž záboru nepodléhá, nařídil pozemkový úřad nové šetření. Na základě posudku odborného poradce vyšel pak naříkaný výnos, jímž ohrazení obou spoluvlastníků proti podrobení statku Ml. akci přídělové bylo jako zákonem neodůvodněné zamítnuto. — — — — — — — — — — — — — — — —
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost Hugona K. a Leopolda W. na nejvyšší správní soud vznesená, v níž se uplatňuje:
1. K rozkladu podanému proti naříkanému rozhodnutí konáno bylo nové šetření za účelem zjištění výměry skutečné zemědělské půdy dne 22. října 1920. Při tom konstatováno, že celková výměra velkostatku Ml. činí 232,0257 ha, z toho zemědělské půdy ve skutečnosti 143,3423 ha a po odečtení 11,1034 ha vykoupených dlouholetými pachtýři toliko 132,2389 ha, takže statek ten nespadá pod předpis § 1 záb. zák. Přes to pozemkový úřad nezrušil naříkané rozhodnutí, nýbrž zastavil toliko jeho výkon, chtěje se patrně vyhnouti řešení otázky, zda má býti za rozhodnou pokládána výměra pozemnostním archem vykázaná či výměra skutečná. Nelze však o tom pochybovati, že nemůže býti podkladem reformy pozemkové nesprávný zápis v archu pozemkovém, nýbrž že akci přídělové lze podříditi jen ony pozemky, které tu opravdu jsou a vlastníku náležejí.
2. Nesprávným jest také stanovisko naříkaného rozhodnutí, vyslovuje-li, že i pozemky odprodané dlouholetým pachtýřům mají v celkovou rozhodnou výměru býti včítány.
Nejvyšší správní soud řídil se při svém rozhodování těmito úvahami: Žalovaný úřad připouští, že z celkové výměry statku Ml. původně 250 h byla z půdy zemědělské, representující celkem dle tvrzení 169,733 ha, část přidělena do vlastnictví dlouhodobým pachtýřům a zkrátila tak pozemkový majetek stěžovatelů.
Naříkané rozhodnutí neprávem však soudí, že se na tento úbytek nastalý po vyhlášení záborového zákona nesmí pozírati.
Již ve zdejším nálezu ze dne 18. dubna 1921 č. 4438 (Boh. č. 814), na nějž i jeho odůvodnění se poukazuje, bylo vysloveno a zevrubně dokázáno, že i při přídělu pozemků dle § 63 příděl. zák. do prozatímného pachtu nutno šetřiti předpisu § 11 záb. zák., t. j. že vlastníku statku musí nezbytně jako jeho vlastnictví zůstati tolik, co může činiti největší statek nezabraný.
V témže nálezu bylo blíže rozvedeno, že z větší plochy i záboru podléhající musí býti vlastníku dle § 11 zák. zábor. vyhrazeno tolik, aby mu zůstalo 150 ha půdy zemědělské a 100 ha půdy jiné, a že nemá-li statek jeho ani tyto rozměry, nepodléhá záboru, a tudíž ani nepodléhá oněm opatřením a zásahům pozemkového úřadu, které předpokládají, že statek byl zabrán a v záboru dále trvá.
Z těchto ustanovení jde nade vši pochybnost na jevo, že zákon chtěl sice odstraniti latifundie, nechtěl však dotknouti se statků za malé pokládaných, t. j. statků 150 ha zemědělské půdy a 100 ha půdy jiné nepřevyšujících a že tedy ihned účinnost i působnost svoji tam zastaviti chtěl, kde statek velký způsobem přípustným se na tolik snížil, že se stal jen dovoleným statkem malým.
Tomuto účelu by se příčilo, nechati zkrácení statků těchto, které bylo přivoděno odevzdáním půdy ve vlastnictví dlouhodobých pachtýřů dle zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., jež jest rovněž jedním článkem v řetězu pozemkové reformy, naprosto beze všeho povšimnutí. Nutno proto výrok pozemkového úřadu, jenž do zemědělské plochy stěžovatelům patřící chce počítati i pozemky, které přešly již ve vlastnictví dlouhodobých pachtýřů, za nezákonný.
Pokud pak jde o zjištění zbývající výměry půdy zemědělské, zejména o otázku, zda půda ta i nyní ještě činí 150 ha, vytýká stížnost právem, že nemůže pro otázku tu rozhodovati zápis v pozemkové archy skutečnému stavu nevyhovující, nýbrž toliko a jedině onen stav, jaký tu nyní v pravdě jest. Vždyť účelem akce pozemkové není upraviti jen v knihách pozemkových a arších katastrálních poměry vlastnické, nýbrž fakticky rozděliti dle určitých hledisek onu půdu, která nyní skutečně jest soustředěna v rukou jednoho vlastnického subjektu, takže tvoří nepřípustné statky velké.
Není tudíž možno posuzovati kulturu, hospodářské určení jednotlivých ploch nebo jejich velikost dle jiného stavu, než jaký se ve skutečnosti podává a nelze proto v případě sporu za podklad rozhodnutí položiti zápisy v pozemnostních arších, nýbrž nutno skutečné poměry vyšetřiti ohledáním na místě samém.
Že žádost stěžovatele za takové ohledání byla odůvodněna, dosvědčuje šetření, arciť až po vydání naříkaného rozhodnutí dne 22. října 1920 předsevzaté, jímž rozhodné rozdíly mezi výměrami naříkanému nálezu za základ sloužícími a výměrami skutečnými byly zjištěny. Pokud tedy v odpor vzatý nález na tomto nesprávném podkladě jest založen, trpí vadou v § 6 zák. o správ. soudě za podstatný uznanou a bylo jej proto z úvah těchto zrušiti.

Citace:

č. 863. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 580-582.