NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Č. 11561.

Samospráva obecní: * O pronájmu (propachtování) obecního majetku nemovitého ve smyslu § 23 č. 3 zák. č. 329/1921 Sb. usnáší se v hl. městu Praze ústřední zastupitelstvo.
(Nález ze dne 26. listopadu 1934 č. 38.) Prejudikatura: srv. Boh. A 4444/25, 10226/32.
Věc: Hl. město Praha proti zemskému úřadu v Praze o pronájem místností.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městská rada hl. m. Prahy usnesla se dne 29. ledna 1932, aby nájemní místnosti obj. č. V. v domě čp. 36 v Praze III. byly pronajaty Josefu V. Odvolání firmy »Rovnost«, nákupní, výrobní, stavební a úsporné družstvo v Praze, zaps. spol. s r. o., vyhověl sbor hl. m. Prahy pro vyřizování stížností a zrušil usnesení městské rady, poněvadž neodpovídá náležitosti § 102 odst. 2 praž. obec. statutu. Odvolání rady hl. m. Prahy do tohoto rozhodnutí zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím a vyslovil, že k usnesení o pronájmu místností v domě, o nějž jde, bylo příslušno toliko ústřední zastupitelstvo. Při tom opřel se žal. úřad o tyto důvody: »Stížnostní sbor zabýval se meritem věci a posoudil je dle ustanovení § 102 al. 2 pražského statutu, které však dle dnešního právního stavu není normou platnou, byvši dle ustanovení § 57 al. 1 zák. č. 329/1921 nahrazeno ustanovením § 21 al. 1 téhož zákona, jež jest obsahově odlišné od shora cit. ustanovení § 102 al. 2 obec. statutu pražského. Stížnostní sbor zrušil pak usnesení městské rady. Toto stanovisko stížnostního sboru, byť opřeno o nesprávné odůvodnění, jest přece v podstatě správné, a to v základě této úvahy: Ustanovením § 57 al. 1 zák. č. 329/1921 zrušena byla veškerá ustanovení praž. obec. statutu, která upravují poměry finančního hospodářství obce, upravené zákonem posléz citovaným. Zákon tento upravuje ve svém § 23 pronájmy obecních nemovitostí. V úvodním ustanovení odstavce prvého tohoto paragrafu obsažena jest pak disposice zákonodárcova (arg. slova »k těmto usnesením obecního zastupitelstva o hospodářství s obecním majetkem«), že pronájmy obecních nemovitostí díti se mají vždy usnesením obec. zastupitelstva, i když snad vypsáno bylo ofertní řízení a jde o pronájem na dobu do 6 let. Dle toho nebyla v daném případě městská rada kompetentní, aby rozhodla o pronájmu decisivně, a bylo proto shledati, že akt její jest výrokem úřadu nepříslušného.«
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost uplatňuje především jako vadu řízení, že nař. rozhodnutí vyslovuje jednak, že se odvolání obce pražské zamítá, a jednak, že k usnesení o pronájmu místností v domě, o nějž jde, bylo příslušno toliko ústřední městské zastupitelstvo. V této druhé větě vyslovuje však žal. úřad právní názor, který nepatří formelně do enunciátu, nýbrž do rozhodovacích důvodů.
Je pravda, že podle § 68 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. má rozhodnutí úřadu obsahovati výrok a odůvodnění, že tedy správní řád rozlišuje mezi těmito dvěma částmi rozhodnutí, a dále, že předmětem rozhodování v daném případě byla otázka, mohly-li býti místnosti v obecním domě pronajaty Josefu V. čili nic, takže okolnost, že městská rada nebyla příslušná k usnesení o pronájmu, byla jen důvodem pro výrok, že pronájem Josefu V. neodpovídá zákonu. Tím, že ona okolnost byla konstatována ve formě enunciátu, nevznikla však st-lce žádná právní újma, neboť neruší to pravý smysl nař. rozhodnutí ani to nepůsobí nejasnost, která by straně bránila v obhajobě proti nař. rozhodnutí.
100* Nemohl proto soud shledati, že by vytčený nedostatek nař. rozhodnutí tvořil vadu podstatnou ve smyslu § 6 zák. o ss.
Rovněž bezdůvodnou shledal soud další námitku stížnosti, že žal. úřad měl v důsledku svého právního názoru zrušiti rozhodnutí sboru hl. města Prahy pro vyřizování stížností jakožto výrok úřadu dle jeho názoru nepříslušného, a po formální stránce věc vrátiti do I. instance k novému projednání. Neboť stížnostní sbor není nepříslušným jednati o opravném prostředku proti usnesení o pronájmu místností v obecním domě, a podle názoru žal. úřadu nepříslušnou byla jen městská rada jednati v této věci. Mohl tedy žal. úřad ponechati v platnosti rozhodnutí stížnostního sboru, zrušující z věcných důvodů usnesení městské rady a mohl toto zrušení potvrditi z důvodů formálních, totiž vzhledem k tomu, že městská rada vůbec nebyla příslušná ve věci usnesení učiniti.
Ve věci uplatňuje stížnost, že v daném případě příslušelo pronajímání místností v obecním domě městské radě. Svůj názor opírá st-lka především o to, že § 23 zák. č. 329/21 Sb. nezměnil ničeho na dosavadní příslušnosti k usnášení se o pronájmu obecního majetku, nýbrž vyslovil jen, že veškeré záležitosti, pro které se vyžaduje schválení vyššího úřadu dohlédacího, je projednati v ob. zastupitelstvu, kdežto ostatní záležitosti byly ponechány dosavadním orgánům obecním, tedy po případě i městské radě, která dosud tuto působnost vykonávala. Poněvadž v daném případě o pronájmu podle § 105 lit. b) pražského statutu neměl rozhodovati sbor obecních starších (t. j. nyní ústřední městské zastupitelstvo), nýbrž městská rada, nelze prý na takovéto usnesení městské rady vůbec vztahovati ustanovení § 23 obecní fin. novely č. 329/21 Sb.
Soud neshledal tuto námitku důvodnou.
Zákon č. 329/21 Sb. chtěl podle svého nadpisu upraviti finanční hospodářství obcí a měst s právem municipálním a podle § 57 pozbývají platnosti veškerá ustanovení zákonů a nařízení, dále statutů městských a municipálních, která se týkají finančního hospodářství obcí a měst s právem municipálním, upravených tímto zákonem. K těmto »poměrům finanční novelou upraveným« náleží také pronajímání obecního majetku nemovitého. Plyne to jednak z všeobecného ustanovení § 22 fin. novely, jednak z jejího § 23 odst. 1 č. 3. Proto také byly §em 23 odst. 1 č. 3 zrušeny veškeré jiné předpisy upravující předpoklady pro vyšší schválení pronájmu obecního majetku.
Vycházeje z této zásady, nemohl soud shledati, že zák. č. 329/21 Sb. chtěl v případech, kde dosud o pronájmu nerozhodovalo ob. zastupitelstvo, nýbrž obecní rada, platnost § 23 vůbec vyloučiti, a že by v tomto ohledu měly platiti dosavadní předpisy.
Poněvadž pak § 23 mluví pouze o schválení usnesení obec. zastupitelstva a nezmiňuje se zvláště o nutnosti schválení usnesení obecní rady, a ježto nelze ani předpokládati, že zákon v takovýchto případech, kde dosud byla příslušná k usnášení se obecní rada, chtěl vůbec upustiti od potřeby vyššího schválení, nutno míti za to, že tímto zák. ustanovením byly změněny i dosavadní předpisy zákonů, pokud upravovaly příslušnost k usnášení se o předmětech uvedených v § 23.
Že tomu tak je, nasvědčuje i ustanovení odst. 2, že usnesení tam uvedená mohou se státi jen za obdobného zachování odstavce 2 až 5 § 6, neboť ustanovení posléze uvedená týkají se formálních náležitostí při usnášení se ob. zastupitelstva, a nelze jich vůbec použíti na obecní radu. Svědčí tedy také toto ustanovení pro to, že §em 23 mělo býti právo, usnášeti se o předmětech uvedených v § 23, ve všech případech zůstaveno ob. zastupitelstvu, které se při usnášení musí říditi formálními předpisy § 6 odst. 2 až 5 (viz nál. Boh. A 4444/25 a 10226/32).
Stížnost poukazuje pro svůj názor, že měly býti zachovány dřívější předpisy pražského statutu, na ustanovení § 57 odst. 3 zák. č. 329/21 Sb., podle kterého zůstávají nedotčena ustanovení zák. č. 114/20 a 116/20 Sb. o Velké Praze, takže zůstal v platnosti také § 13 odst. 1 zák. č. 116/20 Sb.
Bylo předem konstatovati, že § 57 odst. 3 zák. č. 329/21 Sb. byl §em 29 odst. 2 lit. a) zák. č. 77/27 Sb. zbaven platnosti jen, pokud se týká předmětů upravených tímto zákonem posléze uvedeným, a že v zákoně č. 77/1927 Sb. nebyla upravena otázka kompetence při usnášení se o pronájmu obecního majetku, takže ustanovení § 57 odst. 3 zák. č. 329/1921 Sb. samo o sobě pro danou otázku nepozbylo platnosti.
Podle § 13 odst. 1 zák. č. 116/20 Sb., jehož se stížnost dovolává, nastupuje ústřední zastupitelstvo na místo městského zastupitelstva v Praze a zastupitelstev okresních neb okresních výborů v ostatních obcích, pokud jde o usnášení nebo schvalování důležitějších opatření hospodářských v těch případech, kde usnesení městského zastupitelstva v Praze nebo schválení okresního zastupitelstva (výboru) podle dosavadních zákonů je nutné.
Ustanovení toto nemá, pravda, povahu jen předpisu organizačního, nýbrž vymezuje se jím zároveň docela povšechně a nepřímo i kompetence ústředního zastupitelstva.
Dlužno však uvážiti, že kdyby byl správným názor stížnosti, podle něhož tímto ustanovením ve spojení s §em 57 odst. 3 ob. fin. nov. byla pro město Prahu zachována, pokud jde o pronájem obecních nemovitostí, příslušnost městské rady podle § 105 lit. b) pražského statutu, mělo by to za následek, že by ustanovení § 23 obec. fin. novely nemohlo na město Prahu vůbec býti použito, neboť, jak již uvedeno, upravuje toto ustanovení jen schvalování usnesení ob. zastupitelstva. Ježto však ustanovením § 23 měla býti oproti dosavadnímu právnímu stavu — který vycházel ze zásady autonomie obcí a vyžadoval schválení vyššího úřadu výjimečně jen pro zvlášť vytčené případy — normována zásada opačná, t. j., že zásadně všechny akty určitého hospodářského rázu podléhají schválení dohlédacího úřadu, pokud zákon v § 23 výslovně nestanoví výjimky, a ježto nelze bez výslovného ustanovení zákona předpokládati že by tato zásada finanční novely neměla platiti všeobecně, tedy že by neměla platiti pro hlavní město Prahu, nutno ustanovení § 57 odst. 3 obec. fin. novely vykládati tak, aby se zásadním ustanovením § 23 dalo se uvésti v soulad. Tak dochází se k závěru, že § 57 odst. 3 obec. fin. nov., zachovávaje v platnosti zákon č. 116/1920 Sb., nechtěl tím zachovati cestou § 13 posléze uvedeného zákona v platnosti i předpisy dosavadních zákonů o kompetenci ve věcech pronájmu obecního majetku, specielně předpisy § 105 lit. b) pražského statutu, které vyhrazovaly sboru obecních starších (nyní ústřednímu zastupitelstvu) pouze usnášení v pachtovních věcech tam zvláště uvedených. Pro názor stížnosti neplyne nic ani z toho, že vlád. nař. č. 143/22 k § 57 zák. prohlašuje z pražského obecního řádu za zrušeny pouze §§ 12, 102 až 104, 107 až 109 a § 111 pouze za doplněna ustanoveními §§ 6, 12, 23 a 40 zák., takže předpisy pražského statutu o kompetenci při pronájmu nebyly prý podle toho zákonem dotčeny.
Nehledě k tomu, že rozhodným je tu zákon a nikoli vlád. nařízení, jest předem poukázati k tomu, že výpočet zákonem zrušených norem v prov. nařízení k § 57 zákona není vyčerpávající (arg. slova »zejména« v úvodu), takže z tohoto ustanovení nelze vyvozovati, že vlád. nařízení nepokládalo svrchu uvedené ustanovení pražského statutu za zrušeno zákonem č. 329/21 Sb. A naopak z citace § 23, kterým podle nařízení byl doplněn § 111 pražského statutu týkající se usnášení sboru obecních starších (nynějšího ústředního zastupitelstva), je patrno, že vlád. nařízení mělo za to, že i pro hlavní město Prahu platí § 23, vyžadující pro usnesení obecního zastupitelstva tam uvedená zvláštních formálních náležitostí.
Pokud stížnost konečně namítá, že pronajímání místností v obecních domech je spěšné, kdežto usnášení se v ústředním zastupitelstvu a vyžadování schválení vyššího úřadu dohlédacího potřebuje delší doby, takže obec může přijíti ke škodě, jest poukázati k tomu, že pro nss je rozhodným pouze zákon, a že nevhodnost nějaké normy nemůže býti důvodem, aby byla vykládána v jiném smyslu, nežli jaký se z ní podle interpretačních zásad podává.

Citace:

Č. 11561. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 566-570.