Č. 10196.

Pojištění nemocenské. — Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: 1. Rozhodovali o odvolání z předpisu pojistného, provedeného okresním sborem Léčebného fondu, přísluší ústřednímu sboru Léčebného fondu, nikoliv představenstvu Léčebného fondu. — 2. Je nárok Léčebného fondu na pojistné podroben promlčení?
(Nález ze dne 3. prosince 1932 č. 16403.)
Prejudikatura: ad 1.: Boh. A 8826/30; ad 2.: srov. Boh. A 5247/25, 5402/26, 6853/27, 9870/32.
Věc: Město O. proti představenstvu Léčebného fondu veřejných zaměstnanců a proti ústřednímu sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Praze (odb. předn. Dr. Jos. Lukáš) o nedoplatky pojistného.
Výrok: Nař. rozhodnutí představenstva Léčebného fondu veřejných zaměstnanců ze 14. ledna 1930 se zrušuje pro nezákonnost; stížnost na rozhodnutí ústředního sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců z 30. prosince 1930 se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Prvním dnes nař. rozhodnutím ze 14. ledna 1930 zamítlo představenstvo Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Praze stížnost měl sta O. na výměr pojistný z 24. října 1929, předepsaný okresním sborem Léčebného fondu v Olomouci-městě, a stanovilo, že město jest povinno odvésti nedoplatek pojistného ve výši 913874 Kč z těchto důvodů: Okresní sbor v O. předepsal k zaplacení nedoplatek pojistného za zaměstnance st-lovy, a sice ve výši 8448,95 Kč. St-1 uvádí, že diference nedoplatků správně obnáší 9138,74 Kč, tedy částku vyšší než předepsal výše uvedený okresní sbor. Namítá však, že z této výše nedoplatků nutno odepsati nedoplatky za měsíc srpen a září 1926 ve výši 1159,10 Kč, ježto ohledně těchto dávek nastalo promlčení podle § 1486 o. z. o., takže nedoplatek činí pouze Kč 7979,65. Nesporno jest, že zjištěné nedoplatky činí Kč 9138,74 Kč. Námitku promlčení nedoplatků za měsíc srpen a září 1926 nelze pokládati za opodstatněnou, poněvadž placení pojistného jest platbou založenou na veřejnoprávním poměru a nikoliv soukromoprávním poměru mezi zaměstnavatelem a nositelem pojištění. Nelze tudíž vztahovati o. z. o. na tento právní poměr. Analogicky lze jen poukázati na §§ 176 a násl. zák. č. 221/24, kde promlčení pojistného jest výslovně řešeno. Pohledávky pak, jež se promlčují podle § 1486 o. z. o. ve lhůtě tříleté, předpokládají vědomosti věřitele o době jejich vzniku, neboť teprve od této doby nabytí vědomosti o této skutečnosti lze počítati promlčecí dobu. Výše nedoplatků byla však zjištěna Léčebným fondem teprve dne 22. října 1929 a sice revisí, jíž bylo zjištěno z předložených dokladů st-lových, že změny při úpravě platové podle systemisace nebyly okresnímu sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v O. ohlášeny ode dne nápadu, nýbrž od běžného data, kdy byla tato systemisace provedena. Bylo by tedy nutno počítati ve smyslu o. z. o. promlčecí dobu ode dne 22. října 1929, resp. v nejpříznivějším případě od toho dne, kterýmž bylo provedení systemisace jednotlivých zaměstnanců příslušnému okresnímu sboru hlášeno. Z úředních spisů není zjištěno, že by se toto hlášení stalo ve lhůtě přesahující 3 roky počítáno zpět ode dne doručení výměru, upravujícího odvedení nedoplatků pojistného za měsíc srpen a září 1926. Nebyla by tudíž ani stížnost, opírající se o o. z. o., po této stránce opodstatněna. Se zřetelem k těmto zjištěným skutečnostem a k okolnosti, že pojistné jest povahy veřejnoprávní, nemohlo představenstvo Léčebného fondu vyhověti stížnosti, naopak opravilo výměr, předepsavši odvedení nedoplatku ve výši 9138 Kč 74 h.
Když město O. podalo na toto rozhodnutí stížnost k nss-u, bylo vydáno další rozhodnutí z 30. prosince 1930 tohoto znění: »Ústřední sbor Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Praze se usnesl ve schůzi, konané dne 21. listopadu 1930, zamítnouti stížnosti města O. proti rozhodnutí okresního sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců pro O. z 24. října 1929 ve věci nedoplatku pojistného podle usnesení představenstva ze 14. ledna 1930. Současně ústřední sbor rozhodl, že město O. je povinno doplatiti Léčebnému fondu pojistné za své zaměstnance částkou Kč 913874. O tomto rozhodnutí ústředního sboru dovolujeme si vás uvědomiti. Podotýkáme, že jste podali již do rozhodnutí představenstva Léčebného fondu veřejných zaměstnanců ze 14. ledna 1930 v této věci stížnost k nss-u. Ježto tento soud rozhodl v případě Řím.-kat. ludové a měšťanské školy »Notre-Dame« v Bratislavě nál. Boh. A 8826/30, že jest pouze ústřednímu sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců vyhraženo rozhodovati s konečnou platností o stížnostech do opatření okresních sborů, doporučujeme vám odvolati Vaši stížnost ze 17. března 1930, podanou k nss-u, a zaujati nové stanovisko k rozhodnutí ústředního sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců z 21. listopadu 1930, jež jest tedy i po stránce formální ve smyslu výše cit. nálezu nss-u bezvadné.«
Proti tomuto rozhodnutí čelí druhá stížnost.
Rozhoduje o těchto stížnostech, musil si nss nejprve ujasniti, v jakém vzájemném poměru obě nař. rozhodnutí, vyřizující jedno a totéž odvolání, podané z platebního výměru okresního sboru Léčebného fondu v O.-městě, k sobě stojí. Z toho, že druhé rozhodnutí poukazuje na nál. Boh. A 8826/30, vyslovující, že rozhodovati s konečnou platnosti o nemocenské pojistné povinnosti veřejných zaměstnanců podle zák. č. 221/25 přísluší ústřednímu sboru Léčebného fondu a že odporučuje stěžujícímu si městu, aby svoji původní stížnost odvolalo, jakož i z toho, že ústřední sbor Léčebného fondu právě vzhledem k právnímu názoru v cit. nál. projevenému znovu o podaném odvolání rozhodl, dalo by se snad souditi, že druhým rozhodnutím mělo býti první rozhodnutí odstraněno. Avšak druhé rozhodnutí neobsahuje přímého výroku, že první rozhodnutí odvolává nebo zrušuje, a neodporočuje st-lce také, aby stížnost odvolala, poněvadž se vzhledem ke zrušení rozhodnutí, proti němuž směřuje, stala bezpředmětnou. Nss proto nemohl shledati, že by první rozhodnutí vydáním druhého bylo ztratilo svoji právní existenci, uváživ zejména, že toto druhé rozhodnutí se výslovně dovolává usnesení představenstva ze 14. ledna 1930 a že í odvodní spis praví, že druhým rozhodnutím bylo uvedené usnesení potvrzeno. Existují tudíž obě nař. rozhodnutí vedle sebe.
Ad 1. Rozhoduje o stížnosti podané do rozhodnutí představenstva Léčebného fondu, musel nss jak z moci úřední, tak i z podnětu vznesené námitky zkoumati, bylo-li vydáno kompetentním orgánem.
Dnešní spor vznikl tím, že okresní sbor Léčebného fondu v O. předepsal stěžujícímu si městu k zaplacení určitý nedoplatek pojistného, které jest zaměstnavatel podle § 31 zák. č. 221/25 povinen Léčebnému fondu zaplatiti. Akt, jímž okresní sbor městu O. sdělil výši nedoplatků za určitou dobu s tím, že jest povinno tento nedoplatek zapraviti, jest »opatřením« tohoto sboru ve smyslu § 20 č. 9 cit. zák., neboť zasáhl do právní sféry stěžujícího si města stanovením jeho platební povinnosti. Ježto pak na toto opatření byla podána stížnost, byly splněny předpoklady předpisu § 20 č. 9 a mohl o této stížnosti jedině rozhodovati ústřední sbor a nikoliv představenstvo fondu. Pro stanovisko hájené odvodním spisem žal. úřadu, že § 20 č. 9 má na mysli toliko opatření podle bodu 1 a 3 § 24, není ve zněni cit. předpisu vůbec žádné opory. Stejné stanovisko zaujal ostatně nss v obdobném případě ve svém již shora cit. nál. Boh. A 8826/30.
Rozhodovalo-li tudíž o podané stížnosti představenstvo Léčebného fondu, učinilo něco, k čemu po zákonu nebylo příslušno, a bylo proto nař. rozhodnutí jeho ze 14. ledna 1930 jako výrok nekompetentního orgánu zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se nss zde mohl zabývati ještě další námitkou stížnosti.
Ad 2. Pokud jde o rozhodnutí ústředního sboru Léčebného fondu, nejsou v něm uvedeny zvláštní důvody, podaný opravný prostředek zamítající, nýbrž žal. úřad odvolal se v tomto směru na důvody předcházejícího rozhodnutí představenstva Léčebného fondu ze 14. ledna 1930, které tudíž tvoří součást i tohoto rozhodnutí.
Předmětem sporu jest jedině otázka, byl-li nárok Léčebného fondu na pojistné za měsíc srpen a září 1926 v částce 1159,10 Kč promlčen, když byl tento obnos stěžovatelce k placení předepsán teprve platebním výměrem ze dne 24. října 1929. Žal. úřad vyvrátil námitku odvolání, dovolávajícího se ustanovení § 1486 o. z. o. tím, že placení pojistného jest platbou založenou na veřejnoprávním poměru a nikoliv soukromoprávním a že tudíž nelze občanský zákoník na tento právní poměr vztahovati; v dalším pak dovodil, že by ani podle dovolaného § 1486 o. z. o. promlčení bylo nenastalo. Čte-li se odůvodnění v jeho souvislosti, jest zřejmo, že žal. úřad zásadně stojí na stanovisku, že analogické použití předpisů o. z. o. pro řešení sporné otázky promlčení jest nepřípustno a že jen in eventum se zabývá zkoumáním, zda by promlčení bylo podle § 1486 o. z. o., kdyby totiž vůbec přicházel v úvahu, nastalo. Tomu svědčí poslední odstavec nař. rozhodnutí a i věta: »Nebyla by tudíž ani stížnost, opírající se o občanský zákoník, po této stránce opodstatněna.« Mimo to uvádí nař. rozhodnutí, že analogicky lze jen poukázati na §§ 176 a násl. zák. č. 221/24, kde promlčení pojistného jest výslovně řešeno; z toho pak, že stížnost zamítl, jest zřejmo, že žal. úřad ani s tohoto hlediska ji neuznal odůvodněnou, i když v tomto směru své stanovisko blíže neodůvodnil.
Stížnost naproti tomu hájí stanovisko, že i v tomto případě musí platiti předpisy občanského zákoníku, zejména § 1486, a že nezáleží na tom, zda se jedná o platbu založenou na poměru veřejnoprávním, v dalším dovolává se pak analogie § 176 zák. č. 221/24 a dovozuje, že podle tohoto předpisu jest sporná pohledávka promlčena.
Neprávem. Ustanovení § 1486 o. z. o. platí jen pro obor práva soukromého; ježto pak pojistné příspěvky, o které zde jde, jsou nesporně povahy veřejnoprávní, nelze na ně aplikovati předpisy občanského práva, zejména o. z. o. o promlčení, když ustanovení § 1486 se týče toliko soukromoprávních pohledávek. Naopak platí i o těchto příspěvcích všeobecně uznávaná zásada, že veřejnoprávní pohledávky se promlčují jen potud, pokud zákon výslovně tak stanoví. Takových předpisů o promlčení veřejnoprávních pohledávek obsahuje ovšem platný právní řád celou řadu; poněvadž však u veřejnoprávních pohledávek nepromlčitelnost je pravidlem a promlčitelnost výjimkou, nutno jednotlivé konkrétní předpisy o promlčení podle všeobecných zásad interpretačních vykládati striktně (srov. Boh. A 5247/25, 5402/26, 6853/27 a 9870/32).
Jest nesporno, že zák. č. 221/25 neobsahuje žádného ustanovení o promlčení pojistných příspěvků, a z toho, že zákonodárce zde neuznal za nutno pojmouti do zákona ustanovení, v které době se povinnost k placení příspěvků promlčuje, plyne, že pro obor tímto zákonem upravený platí pravidlo shora uvedené o nepromlčitelnosti příspěvků, aniž lze použiti analogicky předpisů jiných zákonů, upravujících třeba i příbuznou materii. Právě z toho, že zákon č. 221/25, ačkoliv upravuje obdobnou materii, však takového ustanovení nemá, nutno souditi, že zákonodárce zde nechtěl promlčení připustiti.

Citace:

Č. 10196. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 715-718.