NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Č. 12044.

Zaměstnanci veřejní: I. * Předpis § 51 odst. 4 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., pokud stanoví, že léta, za která byla udělena kvalifikace »méně přiměřeně« a »nepřiměřeně«, nejsou pro postup časový započitatelná, platí podle § 16 plat. zák. č. 103/1926 Sb. i pro odklad zvýšení služného úředníka podle plat. zák. — II. Cit. ustanovení nelze vztáhnouti na dobu, po kterou zaměstnanec nebyl kvalifikován vůbec, třebas se doba ta připojuje k době diskvalifikace.
(Nález ze dne 26. září 1935 č. 11580/35.)
Věc: Hugo S. v P. proti ministerstvu financí o úpravu odpočivných platů podle zák. č. 70/1930 Sb. a vl. nař. č. 96/1930 Sb.
Výrok: Pokud nař. výnos vyloučil ze zápočtu dobu od 1. ledna 1 924 do 30. listopadu 1924, zrušuje se rozhodnutí pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, berní správce v P., byl výnosem min. fin. z 27. října 1924 podle § 73 služ. pragm. dán na dovolenou s čekatelným a bylo mu výměrem zem. fin. ředitelství v Praze z 12. listopadu 1924 poukázáno čekatelné ročních 12301 Kč 63 h s jednotným drahotním přídavkem od prvního dne měsíce následujícího po dni doručení tohoto dekretu, což se stalo dne 20. listopadu 1924. K žádosti bez data přeložen byl nato st-l výměrem zem. fin. řed. v Praze z 25. ledna 1928 koncem ledna 1928 podle § 79 odst. 2 služ. pragm. na trvalý odpočinek a byly mu od 1. února 1928 vyměřeny vzhledem k služební době započitatelné pro výměru výslužného okrouhle 34 roků výslužné 97,6% pensijní základny 13608 Kč (služné 11904 Kč a 50% místního přídavku pro Prahu 1704 Kč) penízem ročních 13281 Kč 41 h a dále jednotný drahotní přídavek. K při- hlášce ze 14. prosince 1931 vyměřeny byly st-li výměrem zem. fin. řed. v Praze ze 14. března 1932 od 1. ledna 1932 podle zák. č. 70/1930 Sb. a § 2 vl. nař. č. 96/1930 Sb. výslužné ročních 19910 Kč 40 h, t. j. 97,6% nové pensijní základny 20400 Kč (služné 7. platové stupnice 20400 Kč).
Z tohoto výměru podal st-l odvolání, jemuž nevyhovělo min. fin. nař. výnosem z těchto důvodů: »Námitky st-lovy proti určení kvalifikace odmítají se jakožto nepřípustné, ježto okolnost ta nebyla předmětem stěžovaného rozhodnutí. K ostatním námitkám, jež se zamítají jako bezdůvodné, uvádí se toto: Doba rozhodná pro určení nové pensijní základny činí u odvolatele podle § 2 odst. 2 vl. nař. č. 96/1930 Sb. 23 roky, 4 měsíce, 2 dny, neboť v den skončení činné služby, t. j. 31. ledna 1928 (kdy byl dán na trvalý odpočinek), měl pro postup do vyšších požitků započitatelnou pouze tuto dobu: 1. v berní službě 28 roků, 9 měs., 2 dny po odečtení doby diskvalifikace za léta 1913 až 1917, 1921 a 1923, jakož i doby od 1. ledna 1924 do konce listopadu 1924, za niž sice nebyl kvalifikován (patrně z důvodu, že byl dán od 1. prosince 1924 na dovolenou s čekatelným), kterou však nutno vyloučili z toho důvodu, že tu není důkazu o tom, že by byl za tuto dobu aspoň »dobře« kvalifikován, tedy celkem doby 7 roků, 11 měs., 2 d., zbývá 20 roků, 10 měs., 2 d., 2. vo- jenské činné služby 2 roky — měs. — d., 3. válečná půlletí za r. 1918, t. j. 6 měs. — d., tedy celkem 23 roky 4 měs. 2 d. Námitka odvolatele, že započtením doby diskvalifikace do doby rozhodné pro určení pensijní základny by byl poškozen, jest sice pravdivá, ale neodůvodněná, neboť léta, za která byl diskvalifikován, nejsou podle § 51 odst. 4 služ. pragm. pro postup do vyšších požitků započitatelná (§ 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb.) a nebylo lze k nim tudíž přihlížeti při stanovení doby rozhodné pro určení nové pensijní základny ve smyslu vl. nař. č. 96/1930 Sb. Rovněž tak bezdůvodnou jest námitka směřující proti tomu, že odvolateli bylo započteno jen 1 válečné půlletí (t. j. za r. 1918). Za léta 1914 až 1917 byl odvolatel diskvalifikován; podle § 1.č1 bodu 1 zák. č. 457/1919 Sb. mohlo mu býti připočteno válečné půlletí jen za rok 1918, za který byl kvalifikován »dobře«. K námitce st-lově, že nebylo dbáno pře- vodových ustanovení plat. zák., se uvádí toto: Předpisy pro určení pensijních základen podle zák. č. 70/1930 Sb. normovány jsou ve vl. nař. č. 96/1930 Sb., které vydáno bylo vládou na základě zmocnění daného v § 5 zák. č. 70/1930 Sb., a jen tohoto nař. možno se dovolávati při určení pensijní základny podle cit. zák., nikoliv též převodových ustanovení plat. zák. Se zřetelem k stanovené době, rozhodné pro určení pensijní základny, 23 roků, 4 měsíců, 2 dnů, činí pensijní základna odvolatele se zřetelem k tomu, že v den skončení činné služby byl úředníkem jmenovaným do IX. hodn. třídy a příslušel ke skupině časového postupu »C«, správně podle § 2 cit. vlád. nařízení 20400 Kč (t. j. podle 7. platové stupnice), jak mu byla určena v odpor vzatým dekretem. Z takto určené pensijní základny bylo pak vyměřeno st-li se zřetelem k ustanovení § 52 vl. nař. č. 96/1930 Sb. podle započtené doby pro výměru výslužného 34 roků, 5 měsíců, 2 dní, správně výslužné ve výši 97,6% pensijní základny, t. j. ve výši 19910 Kč 40 h.«
Nss uvážil o stížnosti toto:
Není sporné, že jde v daném případě o určení nové pensijní základny podle § 2 vl. nař. č. 96/1930 Sb. st-li, narozenému dne 7. března 1871, jenž skončil činnou službu koncem listopadu 1924, ježto byl od 1. prosince 1924 dán na dovolenou s čekatelným a byl přeložen na trvalý odpočinek dnem 31. ledna 1928. Dne 31. ledna 1928 byl berním správcem jmenovaným do IX. hodn. třídy s požitky 3. stupně VIII. hodn. třídy od 1. září 1922. Podle odst. 1 § 2 vl. nař. č. 96/1930 Sb. určí se úředníkům jmenovaným až včetně do IX. hod. třídy ve skupině C pensijní základna postupem v dalších odstavcích stanoveným podle 7. platové stupnice, byť i měli požitky vyšší hodn. třídy, než do které byli jmenováni. Za tím účelem zjistí se podle odst. 2 § 2 cit. vl. nař. především v mezích časového postupu doba, kterou by musili ve skupině časového postupu (§ 1 vl. nař.) ztráviti, aby podle čl. III. a čl. V. § 1 zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. časovým postupem dosáhli požitků hodn. třídy a platového stupně, v němž byli při skončení činné služby. Od této zásady stanoví § 2 odst. 2 druhá půlvěta vl. nař. č. 96/1930 Sb. úchylku potud, že, dosáhl-li úředník těchto požitků za delší započitatelnou (započtenou) služební dobu (§ 50 cit. vl. nař.), než odpovídá lhůtám časového postupu uvedeným v předcházející větě, přihlíží se k této době. Konečně stanoví věta druhá odst. 2 § 2 vl. nař. č. 96/1930 Sb., že se k takto zjištěné době připočte započitatelná (započtená) služební doba v posledním dosaženém stupni platovém.
V konkrétními sporu určilo zem. fin. řed. v Praze a žal. úřad novou pensijní základnu st-lovu podle ustanovení § 2 odst. 1 a 2 věty prvé, druhého půlvětí, a věty druhé cit. vl. nař., t. j. podle tak zvané delší započitatelné (započtené) doby s připočtením započitatelné (započtené) služební doby v posledním dosaženém stupni platovém. Proti určení nové pensijní základny podle právě cit. ustanovení vl. nař. č. 96/1930 Sb. st-l ani v řízení správním ani nyní ve stížnosti nebrojí. Jest proto spor posouditi podle ustanovení § 2 odst. 1 a 2 věty prvé, druhého půlvětí, a věty druhé vl. nař. č. 96/1930 Sb.
Podle tohoto ustanovení jest však pro určení nové pensijní základny staropensistů podle tak zvané delší doby rozhodnou takováto delší započitatelná neb započtená služební doba, resp. započitatelná neb započtená služební doba v posledním dosaženém platovém stupni. Co rozuměti jest pojmem započitatelná, resp. započtená služební doba ve smyslu § 2 odst. 2 věty prvé, druhého půlvětí, a věty druhé vl. nař. č. 96/1930, stanoví § 50 tohoto vl. nař., kterýž jest v § 2 odst. 2 větě prvé, druhém půlvětí cit. vl. nař. výslovně citován.
Podle § 50 vl. nař. rozumí se pak, pokud se za podklad pro zjištění doby rozhodné pro určení pensijní základny béře započitatelná (započtená) služební doba, neplyne-li z toho kterého ustanovení tohoto nařízení jinak, započitatelnou služební doba ve služebním poměru, ve kterém se určuje pensijní základna, skutečně ztrávená a pro postup do vyšších požitků v tomto služebním poměru v den skončení činné služby započitatelná, dobou započtenou pak jiná období pro postup v tomto služebním poměru započtená ...
Tu pak namítá stížnost, že žal. úřad nezapočetl st-li dobu diskvalifikace za roky 1913 až 1917, 1921 a 1923, dovolávaje se při tom ustanovení § 51 odst. 4 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. a § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb. Žal. úřad neuvádí sice, co tímto pojmem »diskvalifikace« míní, z toho však, že se dovolává předpisu § 51 odst. 4 služ. pragm., lze míti za to, že má na mysli kvalifikaci méně přiměřenou, eventuálně nepřiměřenou. Tu se však žal. úřad mýlí, ježto přehlíží, že ustanovení § 51 odst. 4 služ. pragm. bylo ustanovením § 214 odst. 2 plat. zák. č. 103/1926 Sb. výslovně zrušeno, čemuž nasvědčuje i předpis § 15 plat. zák., kterýž stanoví, že zvýšení platu nastává automaticky ipso jure, z čehož, jakož i z § 17 plat. zák. plyne, že kvalifikace nemá podle plat. zák. již žádného vlivu na postup do vyšších požitků, resp. platů.
Neprávem. — Že žal. úřad vyrozumívá pojmem »diskvalifikace« zkráceně kvalifikaci méně přiměřenou či nepřiměřenou, patrno z citace § 51 odst. 4 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., jak stížnost sama správně vystihla. Že by pak tvrzení nař. rozhodnutí, že st-l obdržel za roky 1913 až 1917, 1921 a 1923 kvalifikaci takovou, t. j. méně přiměřenou, resp. nepřiměřenou, neodpovídalo skutečnosti, stížnost sama nepopírá. Mylný jest však názor stížnosti, že §em 214 plat. zák. bylo zrušeno i ustanovení § 51 odst. 4 služ. pragm.
Paragraf 214 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb. stanoví, že dnem účinnosti tohoto zák., t. j. zák. plat., pozbývají platnosti, pokud tento zákon výslovně jinak nestanoví nebo se z něho jinak nepodává, kromě ustanovení již v předchozích paragrafech zrušených všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v tomto zákoně, a stanoví dále v odst. 2, že se zejména zrušují s výjimkou předpisů, jichž se tento zák. dovolává, pokud vztahuje jejich platnost na poměry jím upravované, dosud platná ustanovení ... §§ 46, 47, 49 až 59 a §§ 170 a 171 služ. pragmatiky (podle § 3 odst. 3 plat. zák. č. 103/1926 Sb.) zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.
Než výjimku takovou, na niž odst. 1 a 2 § 214 plat. zák. narážejí, obsahuje i § 15 odst. 2 a § 17 plat. zák., jehož se stížnost výslovně dovolává, ježto se zvýšení služného podle těchto zákonných ustanovení dovoluje jen, jakmile úředník dovršil tam určenou započitatelnou služební dobu, a § 16 plat. zák. výslovně stanoví, že, pokud z tohoto zákona jinak neplyne, platí dosavadní předpisy o vyloučení neb odkladu postupu úředníků do vyšších požitků (postupu do vyšších stupňů platových, časového postupu) pro vyloučení, pokud se týče odklad zvýšení služného úředníků podle tohoto zák.
Platí proto podle § 214 odst. 1 a 2 a § 16 plat. zák. č. 103/1926 Sb. předpis § 51 odst. 4 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. i za účinnosti plat. zák., jde-li o posouzení otázky vyloučení neb odkladu postupu úředníků do vyšších požitků (postupu do vyšších stupňů platových, časového postupu), pro vyloučení, pokud se týče odklad zvýšení služného úředníků podle tohoto zák., t. j. plat. zák. č. 103/1926 Sb., a podle § 2 odst. 2 a § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb. i pro určení nové pensijní základny podle právě cit. ustanovení.
Nepříznivé důsledky špatné kvalifikace, totiž diskvalifikace či kvalifikace méně přiměřené neb nepřiměřené, podle § 51 odst. 4 služ. pragm. spočívají pak v tom, že roky, za které byla udělena příslušným orgánem, t. j. příslušnou kvalifikační komisí ve smyslu §§ 14 až 20 služ. pragm. pravoplatně kvalifikace méně přiměřená neb nepřiměřená, nejsou pro časový postup započitatelné. Použití předpisu § 51 odst. 4 služ. pragm. vyžaduje pak, že úřad k tomu povolaný, totiž podle §§ 14 až 20 služ. pragm. kvalifikaci méně přiměřenou neb nepřiměřenou, a to pravoplatně vyslovil.
Že pak st-l za roky 1913 až 1917, 1921 a 1923 obdržel pravoplatně udělenu kvalifikaci nepříznivou ve smyslu § 51 odst. 4 služ. pragm., stížnost sama nepopírá. Ale pak nebylo lze k těmto výlukovým časovým obdobím přihlédnouti ani podle § 2 odst. 2 věty prvé, druhého půlvětí a § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb., ježto st-l v den skončení činné služby byl do IX. hodu. třídy jmenován, měl však požitky 3. stupně VIII. hod. třídy, jichž mohl dosáhnouti a také dosáhl podle § 51 služ. pragm. a čl. III. a V. zák. č. 541/1919 Sb. zřejmě jen časovým postupem.
Pokud stížnost poukazuje na § 50 služ. pragm. a tvrdí, že se ustanovení toto nezmiňuje o nějakém důvodu vylučujícím, není tvrzení toto správné, ježto § 50 služ. pragm. v odst. 1 výslovně stanoví, že postup do vyšší platové stupnice téže hodn. třídy nastává, jakmile úředník dovršil s požitky bezprostředně předcházející platové stupnice zákonnou lhůtu, pakliže úředník na základě zvláštních zákonných předpisů není vyloučen z postupu do platového stupně, o nějž právě jde. Takovýmto důvodem vylučujícím z postupu do vyššího platového stupně téže hodn. třídy bylo na příklad v zákoně č. 34/1907 ř. z. stanovené vyloučení z postupu do platové stupnice poslední či předposlední, dále předpisy §§ 94 a 95 služ. pragm. stran výluky určité doby při trestu disc. vyloučení z postupu neb snížení služného atd.
Naproti tomu nebránila špatná kvalifikace, aby úředník postoupil do vyššího platového stupně v případě § 50 služ. pragm., nešlo-li o kombinaci s postupem časovým ve smyslu § 51 služ. pragm., jak vyložil a odůvodnil nss v nál. Boh. A 502/20, jehož se stížnost sama dovolává.
Shrnuv tyto vývody, dospívá nss k právnímu názoru, že předpis § 51 odst. 4 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., že kvalifikace »méně přiměřeně« a »nepřiměřeně« staví časový postup a že léta, za která byla takováto kvalifikace udělena, nejsou pro časový postup započitatelna, platí podle § 16 plat. zák. č. 103/1926 Sb. i pro vyloučení, pokud se týče odklad zvýšení služného úředníku podle plat. zák. č. 103/1926 Sb. Jest proto opačný názor stížnosti právně mylný.
Naproti tomu slušelo stížnosti přisvědčili, pokud nař. rozhodnutí vylučuje dobu od 1. ledna 1924 do 30. listopadu 1924. V tomto směru odůvodňuje žal. úřad svůj výrok tím, že st-l za dobu tuto nebyl sice kvalifikován, patrně z důvodu, že byl dán od 1. prosince 1924 na dovolenou s čekatelným, kterouž prý však nutno vyloučiti z toho důvodu, že není důkazu o tom, že by byl st-l za tuto dobu aspoň kvalifikován »dobře«. A tu vytýká stížnost, že min. fin. neprávem nezapočítává dobu tuto jen proto, že není zde důkazu, že by byl st-l kvalifikován aspoň dobře, ježto není zákonného ustanovení, jehož ostatně ani žal. úřad ne- uvádí, které by stanovilo nutnost výluky doby, za kterou nebyla kvalifikace vůbec udělena. Naopak může úřad k vyloučení doby přihlédnouti jen, jestliže zde má rozhodnutí kvalifikační komise o kvalifikaci. Jak již shora bylo uvedeno, jsou pro časový postup nezapočitatelna ona léta, za která byla úředníku udělena, přiznána kvalifikace méně přiměřená neb nepřiměřená, čili jinými slovy, musí zde býti pravoplatný výrok příslušné kvalifikační komise, kterým se takováto nepříznivá kvalifikace úředníku uděluje. Není-li takového pravoplatného výroku, a to příslušné kvalifikační komise o kvalifikaci úředníka za určitou dobu, pak nebyla za tuto dobu přiznána neb udělena kvalifikace vůbec žádná, ani příznivá ani nepříznivá, a schází zde podklad pro úsudek, že doba ta jest dobou, kterouž nutno ze zápočtu pro postup časový vyloučiti.
Vycházel-li proto žal. úřad ze stanoviska, že zmíněnou kritickou dobu nutno vyloučiti proto, že tu není důkaz o tom, že byl st-l za tuto dobu aspoň »dobře« kvalifikován, dostal se tímto postupem do rozporu s ustanovením § 51 odst. 4 služ. pragm., kteréž nařizuje výluku pouze dob, za které byla nepříznivá kvalifikace udělena. Pak ovšem nezbývalo, než výrok žal. úřadu stran výluky doby od 1. ledna 1924 do 30. listopadu 1924 zrušiti pro nezákonnost, jinak však stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

Č. 12044. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 254-259.