Č. 3939.

Pozemková reforma: * Oznámení stpú-u o zahájení oceňovacího úřadu ohledně nemovitostí, na něž uplatnil vlastník nárok podle § 11 záb. zák., odporuje zákonu.
(Nález ze dne 24. září 1924 č. 16105). Prejudikatura: Boh. 1778 adm.
Věc: Pavel B. a spol. v Sz. (adv. Dr. Lud. Kovacs z Bratislavy) proti státnímu pozemkovému úřadu o zahájení oceňovacího řízení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 21. listopadu 1923 sdělil stpú st-lům, že zahajuje oceňovací řízení na přejímaných jejich dvorech, resp. nemovitostech od dvorů těch přejímaných, že provede řízení oceňovací dle předpisů zákonných, ve výměru podrobně uvedených, sdělil jméno úředníka i sídlo příd. komisaře, kteří jsou pověřeni provedením předběžných prací oceňovacích a upozornil je, aby hlásili a osvědčili investice a meliorace a vyjádřili se i o jiných okolnostech, a to nejpozději do konce řízení oceňovacího, o němž budou včas vyrozuměni.
O stížnosti do tohoto výměru uvážil nss takto:
Dle názoru nss-u, opřeného o stálou judikaturu tohoto tribunálu (srov. na př. nál. Boh. 1778 adm.) provedena jest v zák. záb. a zákonech jej doplňujících myšlenka, že má býti vlastníku zabraného majetku zachována majetnost o výměře v první větě § 11 zák. zák. nezkráceně, a že má tudíž zůstati nedotčena akcí související s reformou pozemkovou. Zákon nestará se sice o formalisování tohoto práva jinak než tím, že poskytuje v § 3 náhr. zák. vlastníku možnost, aby, byv upozorněn na toto své právo, formálně je uplatnil. Uplatnil-li však právo to, pak nesmí žal. úřad tento jeho nárok při svých dalších úkonech ignorovati, nýbrž musí napřed o nároku tom rozhodnouti a své úkony vztáhnouti jen na ony části zabraného majetku, jež zbudou po uspokojení tohoto uplatněného nároku.
Mají-li nemovitosti, ohledně nichž uplatnil vlastník nárok svůj dle § 11 záb. zák., zůstati prosty jakékoliv zásahu reformy pozemkové, pak nesmí žal. úřad zahájiti na nich ani řízení za účelem ocenění jich.
Žal. úřad v odvodním spise namítá, že nař. výměr není rozhodnutím neb opatřením správního úřadu po rozumu § 2 zák. o ss, nýbrž pouhým ohlášením a poučením, že bude oceňovací řízení provedeno a jakým způsobem má strana práva svá při tomto řízení hájiti. Žal. úřad však přehlíží, že notifikace ta jest základem jeho činnosti, jež svými důsledky postihnouti může i nemovitosti reklamované dle § 11 záb. zák. a že tudíž, vytýká-li stížnost, že důsledky opatření žal. úřadu postihnouti mají i ony nemovitosti, jež požadovali vlastníci dle § 11 záb. zák., resp. nemovitosti, jež vůbec nejsou zabrány, tvrdí tím právem zásah do subjektivních práv st-lů a musí proto nss s tohoto hlediska důvodnost stížnosti přezkoumati.
Stížnost spatřuje zasáhnutí do práv st-lů v tom, že jim žal. úřad oznámil zahájení řízení oceňovacího, aniž rozhodl dříve jednak o žádosti jejich za přiznání odkládacího účinku podle § 17 zák. o ss rozhodnutí z 12. února 1922, pokud řeší otázku záboru jejich majetku, jednak o jejich žádosti za propuštění nemovitosti dle § 11 záb. zák. dne 29. března 1923 podané.
Nss neshledal námitky ty důvodnými. V nál. svém ze dne 18. ledna 1924 č. 503/24 zamítl nss stížnost st-lů do záboru jejich majetku jako bezdůvodnou. Tím stalo se bezpředmětným i rozhodování tohoto tribunálu o námitce, že žal. úřad oznámil zahájení řízení oceňovacího, aniž dříve rozhodl o žádosti st-lů za přiznání odkládacího účinku této stížnosti, a bylo proto námitku tuto zamítnouti jako bezdůvodnou.
O nároku vzneseném dle § 11 záb. zák. rozhodl žal. úřad až výměrem z 12. prosince 1923, stížnost pak do tohoto rozhodnutí byla nálezem tohoto tribunálu z dnešního dne Boh. 3937 adm. zamítnuta jako neodůvodněná. Ohlásil-li žal. úřad nař. rozhodnutím st-lům, že zahájí oceňovací řízení na nemovitostech přejímaných, a propustil-li také již st-lům ze záboru na vrub jejich nároku dle § 11 z. z. nemovitosti v onom rozhodnutí uvedené, a dal tím zřetelně na jevo, že nemovitostí těch nepřevezme, pak nelze právem tvrditi, že by důsledky nař. rozhodnutí mohly postihnouti i nemovitosti dle § 11 záb. zák. ze záboru propuštěné a tím dotknouti se práv st-lů. Bylo proto i tuto námitku zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3939. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 439-441.