Čís. 1444.

Pro pojem »svěření k dozoru« dle §u 132 tr. zák. není třeba, by zaměstnanec byl zaměstnavateli formálním úkonem svěřen.
Spadá sem poměr hlavy rodiny k mladistvé služebné, třeba ji byla do služby přijala manželka jeho.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1924, Kr II 44/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 25. listopadu 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem svedení k smilstvu dle §u 132 III. tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Neprávem označuje stížnost s hlediska §u 281 čís. 9 a) tr. ř. právně pochybeným výrok soudu, že v tomto případě pokládati bylo T-ovou za dozoru obžalovaného svěřenou. Byť i pravdou bylo, že pouhý služební poměr ve smyslu čeledních zákonů nevyčerpáva ještě pojmu svěření k dozoru, nelze přisvědčiti stížnosti, že poměr ten nezbytně toho vyžaduje, by zaměstnanec dozoru zamčstnatele výslovně a zvlášť byl svěřen rodiči, poručníkem nebo poručenským úřadem. Stačí, jak i rozsudek správně předpokládá, že svůdce měl podle všeobecných pravidel a názorů životních povinnost, bdíti nad mravním chováním a neporušeností osoby svěřené, čemuž jest nepochybně tak při mladistvé, zde sotva ještě 14leté služebné vůči hlavě domácnosti. Při tom bezvýznamná jest i okolnost, že snad T-ová do služby přijata byla ne přímo stěžovatelem, nýbrž jeho manželkou, ježto přijímání osob výpomocných v domácnosti pravidelně děje se způsobem takovým, povinnost k dozoru přes to však dána jest i tu hlavě domácnosti právě následkem tohoto jejího postavení.

Citace:

č. 1444. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 37-37.