Čís. 4157.

Ustanovení zákona ze dne 3. července 1924, čís, 178 sb. z. a n. neposkytují opory pro názor, že mají místo jen, byl-li účelem (účinkem) přímého úplatku nebo užívání vlivu podplácené osoby protizákonný postup dotčeného veřejného činitele.
Nezáleží na tom zda vůbec došlo k působení podplacené osoby (k užití jejího vlivu) na veřejného činitele; je lhostejno, zda podplácená osoba měla vliv na dotčené veřejné činitele.
Použití vlivu podplácenou osobou není složkou objektivní, nýbrž jen složkou subjektivní skutkové podstaty přečinů podle § 2 odst. čís. 3 a dle § 3 odst. čís. 3 zák. čís. 178/1924.
Stačí, že uplatňování vlivu (po případě i jen domnělého) bylo předpokládáno, zamýšleno, najmě podplácenou osobou výslovně nebo mlčky (konkludentně) slíbeno, třebas pak uskutečnění slibu nedošlo.
Uplatňování vlivu na veřejné činitele je činností trestním zákonem zásadně ihned v samém zárodku zakázanou, za niž odměna již podle povšechných zásad mravních a právních nepřísluší, jednáním nemravným a zákonem zapovězeným, jež není podle § 879 obč. zák. způsobilým předmětem platné smlouvy.
(Rozh. ze dne 6. května 1931, Zm I 485/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 17. dubna 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 3 odst. 3 zák. ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska zmatečního důvodu § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř. namítá stížnost, že stěžovatel neměl vliv na veřejné činitele, že neužíval svého vlivu u veřejných činitelů, že — zastupuje svědka K-e a zastávaje jeho zájmy před státním pozemkovým úřadem — nečinil tak protizákonným směrem, že měl nárok a právo na odměnu za služby konané svědku K.-ovi a na náhradu hotových výloh, a že tu není prospěch nikoliv nepatrný, t. j. asi oné odměně a náhradě nepřiměřený. Námitky neobstojí. Netřeba zkoumati, zda není větou rozhodovacích důvodů, že stěžovatel vykonával vliv na veřejného činitele (přesněji asi u veřejných činitelů), ve spojení s další větou, že stěžovatel přijal podle svého doznání úplatek, by uplatňoval svůj vliv najmě i v tom směru, by se tito (veřejní činitelé) neřídili výhradně hledisky platného zákona —, zjištěno, že stěžovatel měl (ovšem podle další věty o bezvýznamnosti toho, že vliv byl jen domnělý, nedostatečný), vliv na veřejné činitele, kteří přicházeli v úvahu při uzavření smlouvy o zbytkovém statku nebo pronájmu dvora Státním pozemkovým úřadem svědku K.-ovi, a že svým vlivem také na tyto činitele působil (vlivu použil) protizákonným směrem, třebaže bez výsledku, an (jak rozsudek dále uvádí) nepřerušil jednání ani, když již zjistil, že K. není poškozencem pozemkové reformy, a jest vlastníkem jiného statku a bohatým člověkem. Ustanovení zákona ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n. neposkytují opory pro názor, že mají místo jen, byl-li účelem nebo dokonce též účinkem přímého úplatku neb užívání vlivu podplácené osoby protizákonný postup dotčeného veřejného činitele. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, o který jde (tisk 4583 poslanecké sněmovny N. S. R. Čsl. 1924) uvádí výslovně, že osnova navrhuje při plném zachování všech přísnějších ustanovení stíhatelnost (trestnost) i všech jiných forem: aktivního a pasivního úplatkářství, by zjednala nápravu proti tomu, že se obžalobce nemohl odhodlati k obžalobě nebo že došlo k osvobozujícímu rozsudku, protože nebylo důkazů o tom, že by úředník nebyl konal svou povinnost bez úplatku, nebo že se uplácející snažil svésti ho ke stranickému jednání nebo k porušení úřední povinnosti. A zpráva ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny N. S. R. Čsl. (tisk 4736 z roku 1924) — k níž se pak i v tomto směru přidala zpráva ústavně-právního výboru Senátu N. S. R. Čsl. (tisk 1945 z roku 1924) — podotýká na straně 7, že vládní návrh právem nečiní rozdíl mezi tím, zda úřad je vykonáván podle povinnosti či zda byla úřední povinnost porušena. Nezáleží proto na tom, zda stěžovatel užíval svého vlivu na veřejného činitele směrem protizákonným, nebo působil naň, užívaje svého vlivu, jen tím směrem a za tím účelem, by bylo žádosti svědka K-e vyhověno v mezích zákona a podle zákona. Záleží na tom tím méně, ano jest i lhostejno, zda vůbec došlo k působení podplacené osoby (k užití jejího vlivu) na veřejného činitele, ba dokonce lhostejno, zda podplácená osoba měla nějaký vliv na dotčené veřejné činitele. Jak bylo již v rozhodnutí sb. n. s. č. 3415 podrobněji dovoděno, není použití vlivu podplácenou osobou složkou objektivní, nýbrž jen složkou subjektivní skutkové podstaty přečinu podle § 2 odst. čís. 3 a podle § 3 odst. čís. 3 zákona, jinak řečeno, není částí činností (zevního děje), kterou zákon tresce, nýbrž předmětem — výslovně nebo mlčky nastavší — dohody zúčastněných osob, z níž došlo k jediné zákonem po stránce zevního děje předpokládanému poskytnutí a přijetí úplatku (slibu úplatku), předmětem, pohnutky dárce a slibu příjemce úplatku. Proto stačí, že uplatňování vlivu, po případě i jen domnělého, bylo předpokládáno, zamýšleno, najmě podplácenou osobou výslovně nebo mlčky (konkludentně) slíbeno, třebas pak k uskutečnění slibu nedošlo. Že tomu tak bylo v souzeném činu, jest rozsudkem zjištěno. Rozhodovací důvody vyslovují, že stěžovatel přijal (rozuměj, jak jest z předchozího odstavce doplnili, z důvodů, by s K-em byla uzavřena smlouva o zbytkový statek aneb o nájem dvoru Státním pozemkovým úřadem, — úplatek z té pohnutky, by uplatňoval svůj vliv, a že podle souhlasného udání obou obžalovaných bylo pohnutkou k poskytnutí úplatku a přijetí úplatku právě použití vlivu Č-ova, stěžovatelova (u veřejného činitele), v konečném závěru rozsudku jest pak znovu vysloveno, že stěžovatel přijal . . . . . úplatek za to, že užije u veřejného činitele svého vlivu. Stížnost nevytýká citovaným větám rozsudku ani výslovně, ani zřetelným poukazem formální vadnost, takže jest setrvati při zjištění v nich obsaženém, že pohnutkou úplatku a předmětem slibu stěžovatelova bylo použití jeho vlivu na veřejné činitele. Důsledkem toho jsou bezpředmětnými vývody, kterými stížnost dokazuje, že stěžovateli příslušela podle ustanovení občanského (i obchodního) zákona odměna za námahy ve věci stěžovatelově, a náhrada nákladů s nimi spojených. Nešloť v činnosti, k vůli které došlo k poskytnutí 100000 Kč svědkem K-em prostřednictvím obžalovaného R-e stěžovateli č-ovi — jak stížnost předpokládá — jen o zastupování svědka K-e a zastávání (uplatňování) jeho zájmů před Státním pozemkovým úřadem, nýbrž — jak rozsudek zjišťuje — o uplatňování vlivu stěžovatelova na veřejné činitele (najmě na činitele onoho úřadu) ovšem v zájmu žádosti K-ovy o příděl zbytkového statku neb o pronájmu dvora. Uplatňování vlivu na veřejné činitele je však, jak rovněž vysloveno již citovaným rozhodnutím — činností trestním zákonem zásadně, ihned v samém zárodku zakázanou, za niž odměna již podle povšechných zásad mravních a právních nepřísluší, jednáním nemravným a zákonem zapovězeným, jež není podle § 879 obč. zák. způsobilým předmětem platné smlouvy. Správnosti tohoto závěru není na újmu, že trestní norma, pod kterou podřaděn souzený čin, předpokládá i, že ani pachatel, ani třetí osoba, pro níž byl úplatek žádán, slíben anebo poskytnut, nemá právo na prospěch slíbený nebo poskytnutý. Mluvíť zákon i o právu jiné osoby, než která slibuje uplatňování vlivu, a mimo to jest již ze slov »nemá práva«, naznačujících jsoucnost práva již v době žádosti, slibu nebo* přijetí prospěchu, zřejmo, že nestačí nárok, který po případě vznikne v budoucnosti z činnosti příští, k; níž pohnutka úplatce a slib osoby uplacené hledí, že jest naopak třeba práva na prospěch, jež bylo tu již v době žádání, slibu nebo poskytnutí prospěchu, vzniklého z jiného právního důvodu, než ze slibu příštího uplatňování vlivu. Opačným výkladem, že již samotná ochota podplácené osoby k uplatňování vlivu (její slib takové činnosti) dává právo na žádaný, slíbený, poskytnutý prospěch, pozbyla by dotčená ustanovení citovaného zákona účinnosti, jelikož zákon mluví povšechně o prospěchu, na který nemá příjemce úplatku právo, a nebylo by proto ani možné zjednati (za onoho jeho výkladu) zákonu průchod alespoň v případech, ve kterých příjemce úplatku neměl právo na prospěch v rozsahu, ve kterém byl žádán, slíben, poskytnut. Možnost ta není onomu výkladu zákonné věty »na něž ani on ani osoba ta práva nemá« zprostředkována tím, že jest další náležitostí dotčeného přečinu, že jde v úplatku o prospěch nikoliv nepatrný. Z materialií zákona o úplatkářství plyne — jak rovněž dovoženo již shora citovaným rozhodnutím — že měly býti předpokladem »nikoliv nepatrného prospěchu« vyloučeny zpropitné a všeliké jiné nepatrné úsluhy a dary tak obvyklé, že se nikdo nad jejich poskytováním nepozastavuje. Uvedená nyní zákonná známka hledí výhradně k hodnotě úplatku (prospěchu) o sobě, nikoliv k poměru mezi hodnotou tou a hodnotou uplatňovaného vlivu. Tomu nasvědčují také jednak úvaha, že by byl zákonodárce zamýšlenou jím známku nepoměrnosti úplatku k hodnotě uplatňovaného vlivu pro úplatce (po případě k výši nákladů a přiměřené odměně za námahu uplacené osoby) vytkl v zákoně slovy vhodnějšími a přesnějšími, jednak skutečnost, že zákon tresce pasivní úplatkářství — ovšem jen výjimečně a jen jako přestupek — i tehdy, když byl úplatkem prospěch nepatrný, tudíž zřejmě nepřílišný (viz § 2 cit. zákona). Ze všech těchto úvah jest pokládati za pochybený i poukaz stížnosti na skutečnost a rozsah námah a nákladů stěžovatelových, a setrvati při názoru, jemuž dal i nalézací soud projev větou rozhodovacích důvodů, že § 3 čís. 3 pokud se týče § 2 zák. o úplatkářství nezná započtení nároků za vykonané cesty, za osobní námahy nebo za ztrátu času. Námitku stížnosti, že nešlo ve 100000 Kč o prospěch nikoliv nepatrný, lze prostě odkázati na právě vytknuté a odůvodněné stanovisko, že pro dotčený zákonný znak nemají námahy a výlohy podplacené osoby žádného významu, a na to, co k dotčenému znaku uvádějí vhodně důvody napadeného rozsudku, šetříce zásad vyslovených v rozhodnutích č. 1949, 3415, 3632 Sb. n. s.

Citace:

č. 4157. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 239-242.