NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 3195.

§ 6 zák. ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. nestanoví novou trestní sazbu, jejíž horní hranice činí 6 měsíců a která spodní hranice nemá; v případech § 6 uv. zákona nelze sejíti pod nejnižší hranici trestní sazby jinak zákonem na souzený skutek stanovené bez předpokladů §§ 54, 55 (260 b), 266 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 30. května 1928, Zm II 166/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 14. dubna 1928, pokud jím byl obžalovaný, byv uznán vinným zločinem krádeže jednak dokonané, jednak nedokonané podle §§ 8, 171, 173, 176-II a) tr. zák., odsouzen podle §§ 178, 180 tr. zák. a § 6 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n. k trestu těžkého žaláře čtyř měsíců, zrušil rozsudek prvé stolice ve výroku o době trestu jako zmatečný a vyměřil obžalovanému podle §§ 178, 180 tr. zák. a § 6 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n., pokud se týče ze dne 21. prosince 1925, čís. 257 sb. z. a n. trest těžkého žaláře v trvání 6 (šesti) měsíců, zostřeného postem měsíčně.
Důvody:
Rozhodovací důvody napadeného rozsudku vyslovují, že soud jest vázán trestní sazbou ztráty svobody do 6 měsíců v obžalobě navrženou a nemohl ji překročiti, že sice nebylo použito ustanovení §§ 54 a 55 tr. zák., jelikož tu není zákonných podmínek, že však vzhledem na shledané okolnosti polehčující není příčiny k nejvyšší výměře trestu a že proto soud pokládal přiměřeným trest ztráty svobody čtyř měsíců, uváživ též, že tu jde z větší části o pokus, tedy o čin méně těžký, než měla na zřeteli obžaloba, která shledávala v obou zažalovaných skutcích krádež dokonanou, a že vypadá pro čin méně zlý, když se obžaloba spokojila pro horší čin trestem nanejvýše šestiměsíční ztráty svobody, nárok na přiměřeně menší trest, jinak že by soud neměl zákonem stanovený volný proslov pro vyměření trestu podle konkrétních okolností případu. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že se samosoudce, vynesší napadený rozsudek, řídil buď názorem, že § 6 zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 sb. z. a n., pokud se týče ze dne 21. prosince 1925, čís. 257 sb. z. a n. stanoví novou trestní sazbu, jejíž horní hranice činí 6 měsíců a která spodní hranice nemá, nebo názorem, že v případech § 6 onoho zákona lze sejíti pod nejnižší hranici trestní sazby jinak zákonem na souzený skutek stanovené i bez předpokladů §§ 54, 55 (§§ 260 b), 266) tr. zák. Mylnost prvního názoru netřeba obšírněji dokazovati; stačí poukaz na plenární usnesení zrušovacího soudu ze dne 21. března 1923, čís. pres. 1197/22, sb. n. s. čís. 1170, které dospívá z obšírných úvah k závěru, že § 6 onoho zákona nestanoví nové trestní sazby, takže jest na skutek použíti trestní sazby jinak pro souzený čin zákonem stanovené a bylo v této trestní věci použíti trestní sazby těžkého žaláře v době od šesti měsíců do pěti let, v § 178 tr. zák. uvedené, arciť s obmezením, že samosoudce nemohl uložiti delší trest než šestiměsíční. Druhý z uvedených názorů uplatňovaných v napadeném rozsudku, příčí se jasnému ustanovení § 53 (258) tr. zák. (srovnej i §§ 32, 33 tr. zák.), podle něhož pro polehčující okolnosti nelze zpravidla změniti ani způsob, ani zákonnou dobu trestu, nýbrž jen zkrátiti trest v těch mezích, které zákony připouštějí. Z tohoto pravidla jsou ohledně zločinů stanoveny výjimky jedině v §§ 54 a 55 tr. zák. (§ 338 tr. ř.), takže všude, kde předpoklady těchto §§ dány nejsou, jest vyměřiti trest v mezích příslušné sazby zákonné, a bylo jej v této trestní věci vyměřiti v mezích uvedené sazby § 178 tr. zák. Tím není soudu odňata možnost stanoviti trest podle konkrétních okolností případu. Můžeť i samosoudce, shledá-li převážné okolnosti polehčující nebo nebezpečí pro výživu nevinné rodiny pachatelovy, použíti práva propůjčeného mu § 54, pokud se týče § 55 tr. zák. a vyměřiti trest pod nejnižší sazbou zákonnou. Shledá-li naopak převážné okolnosti přitěžující, které nejsou vyváženy ani ohledem na nevinnou rodinu pachatelovu, jest na něm, by jim zjednal průchod, říditi se předpisem § 7 odst. čtvrtý (§ 5) zákona čís. 471/21, t. j. postoupiti věc nalézacímu senátu, by tento uložil po opětném projednání věci po případě trest delší 6 měsíců, k němuž samosoudce není oprávněn (§ 7 odst. druhý uvedeného zákona). Nemá významu, že veřejný obžalobce shledal trest šestiměsíční ztráty svobody přiměřeným i při oné poněkud přísnější kvalifikaci činu, jíž se řídil při podání obžaloby, a že čin došel v rozsudku kvalifikace poněkud mírnější. Výměra trestů jest v rukou soudu a obžalobci jest § 255 tr. ř. přímo zakázáno, činiti určitý návrh na vyměření trestu v mezích zákonné sazby trestní, navrhnouti trest určitého trvání (určité výše), po případě určitého druhu. Vyměřil-li samosoudce, řídě se řečenými mylnými názory, trest pod nejnižší hranici trestní sazby podle § 178 tr. zák. pro souzený skutek platné, ačkoliv měl za to, že tu není podmínek §§ 54 a 55 tr. zák., vykročil z mezí své trestní moci, takže jest rozsudek stižen zmatkem podle § 281 čís. 11 tr. ř. (srovnej rozh. čís. 1362 sb. n. s.) a bylo jej, pokud je zmatkem stižen, t. j. pokud určil trvání trestu dobou čtyř měsíců, zrušiti a stanoviti znova dobu trestu podle § 178 tr. zák.

Citace:

Čís. 3195.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 422-424.