NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6476.

Církevní věci. — Administrativní řízení (Slovensko): I. * Spory o existenci a rozsah práva patronátního na Slov. náležejí před úřady správní a nikoli před řádné soudy. — II. O zjišťování, zda určitý kostel stojí vůbec pod patronátem. — III. O prozatímních opatřeních stran plnění k účelům církevním.
(Nález ze dne 13. dubna 1927 č. 4715).
Věc: Eduard F. ve V. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě (za zúč. řím.-kat. círk. obec ve V. adv. Dr. Rudolf Binder z Prahy) o plnění povinností patronátních.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Rozhodnutím z 26. června 1922 vyslovil hlavní služný v L., že Edvard F., velkostatkář a obyvatel ve V., je povinen do 60 dnů pod exekucí opraviti a uvésti do dobrého stavu ř. kat. kostel a farské, školské a učitelské stavení ve V. a sice v tom smyslu a rozměru, jak určil stát. stav. úřad v Z. jednáním na místě samém. Rozhodnutím z 20. prosince 1923 zamítl župní úřad ve Zvolenu st-lovo odvolání a potvrdil výrok I. instance. Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad další st-lovo odvolání a potvrdil výroky nižších instancí.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto: — — —
Stížnost namítá předem nepříslušnost správních úřadů rozhodovati v daném sporu, ježto prý rozepře o existenci patronátních břemen náleží výhradně v obor působnosti řádných soudů.
Nss námitce té důvodnosti nepřiznal uváživ, že když i podle právní praxe vyvinuvší se na území práva uherského osobovaly si kompetenci řešiti spory vztahující se k patronátu také řádné soudy, omezila se jejich příslušnost toliko na případy, kdy šlo o soukromoprávní spor o vlastnictví k patronátnímu právu, jehož právní základ a rozsah byl nesporný, nebo neměl alespoň ve sporu významu, kdyžtě šlo právě jen o otázku, kterou ze stran, mezi nimiž rozepře ta vznikla, pokládati jest za subjekt onoho práva s hlediska soukromoprávního. Leč jiný stav jest v případě, o který též v daném sporu jde, a kde punctum litis tvoří otázka sporná mezi orgány stát. správy a třetí, soukromou osobou, v příčině právní existence a rozsahu patron, práv a závazků. O povaze těchto otázek jakožto veřejnoprávních nemůže býti pochybnosti, kdyžtě podle histor. vývoje na území druhdy uh. právo patron, bylo součástí a znakem svrchovanosti krále, jakožto nejv. patrona, jenž výkon práv těch v konkrétním případě přenesl na jiné osoby donací, čímž však práva ta nepozbyla své povahy jakožto instituce veřejnoprávní.
Mají-li však patron, práva a důsledně i povinnosti z práv těch vyplývající povahu práv a závazků veřejnoprávních, náleží rozhodovati o otázkách, které v příčině jejich existence a rozsahu snad vzniknou, úřadům správním, kdyžtě není normy, jež by je přikázala výslovně v obor působnosti řádných soudů a jež by tím změnila právní stav založený hist. vývojem a stanovisko, jemuž byl dán výraz v četných předpisech uh. práva. Že toto nazírání odpovídá zplna stanovisku spočívajícímu na právním řádu uherském, patrno zejména i z nař. byv. uh. min. kultu ze 4. dubna 1880 č. 9259, nař. býv. uh. min. vnitra č. 92240 z r. 1890, z rozhodnutí býv. uh. min. rady z 23. června 1897 č. 32915 a posléze i z rozhodnutí býv. uh. kompetenčního soudu č. 69 z roku 1915, které — vycházejíc z téhož právního názoru — přikázalo výslovně do kompetence správních úřadů i spor o povinnost patrona udržovati i hospodářské farní budovy.
Postrádá tudíž ona st-lova námitka právního základu a nemohla by býti spornou ani příslušnost žal. úřadu k řešení daného sporu za předpokladu, že by šlo o plnění povinností náležejících st-li z poměru patronátního.
V tom směru nutno však přihlédnouti k jeho druhé námitce, že totiž poměru patronátního v daném případě vůbec není. Námitku tu vznesl st-l již ve správním řízení a uplatnil ji i ve všech odvoláních, žal. úřad pak, pokud z doslovu nař. rozhodnutí, zejména ve spojení s vývody odv. spisu by bylo souditi, nepřiznal jí důvodnosti z důvodů dvou, jednak rázu procesního, maje za to, že otázka ta byla dříve již pravoplatně rozhodnuta, a že je zde tudíž res judicata, jednak pak z důvodů věcných, dospěv vzhledem k výsledkům správního řízení též sám k závěru, že právní poměr patronátní zde skutečně je dán.
Nss nesdílí však stanoviska žal. úřadu ani v onom, ani v tomto směru, uváživ, že o obraně pravoplatně rozsouzené věci nemůže býti řeči již proto, že výroky, k nimž žal. úřad při tom poukazuje, neřešily vůbec ex professo otázku patron, poměru, tím méně pak po té stránce, zda by z poměru toho bylo lze dovozovati st-lovu povinnost i ke zřízení, případně udržování a opravám kostela, farní a školské budovy a učitelského bytu, nýbrž zabývaly se toliko otázkou, pokud st-l je v základě kanonické visitace, dosavadního zvyku a kongruového soupisu povinen dodávati faráři a učiteli ve V. dříví.
Šlo tedy o věc zcela jinou než v nynějším sporu, otázce patronátu nedostalo se tedy vůbec autoritativního vyřešení a není tudíž obrana žal. úřadu, že je zde res judicata, ani skutkově, ani právně podložena.
Pokud pak jde o druhou část nař. rozhodnutí, dle které žal. úřad hodnotě sám výsledky správního řízení dospěl k závěru, že poměr patronátní zde jest, dlužno poukázati k tomu, že dle správních spisů farář B. již v původní žádosti, jež právě daný spor vyvolala, uvedl výslovně, že ř. kat. fara ve V. patrona nemá, dále pak že podle protokolu z 23. srpna 1923, když st-l připomněl, že v círk. schematismu, vydaném roku 1917 círk. vrchností v Ostřihomě, uvedeno jest v příčině této fary, že »patronus nullus«, přiznal týž farář výslovně, že skutečně odpovídá pravdě, že st-l není patronem a že v-ská církev patrona vůbec nemá, kterážto okolnost je prý vyznačena i ve zmíněné již kanonické visitaci.
Úřad I. instance nevzav patrně za prokázáno, že patron, poměr by zde byl, dovodil st-lovu povinnost k opravě dotčených budov toliko z reálního břemene, jež prý ho postihuje podle kanonické visitace a kupní smlouvy ze 16. května 1903, kterou nabyl v-ské majetnosti. Naproti tomu žal. úřad v souhlasu s II. instancí založil svůj výrok, jak z jeho doslovu patrno, na předpokladu, že jde o závazky patronátní, jichž existence je prý kanonickou visitací dokázána.
Tento předpoklad odporuje, jak ze svrchu uvedeného zřejmo, spisům a poněvadž se nař. rozhodnutí v tomto směru nemůže dovolávati ani oněch předchozích rozhodnutí správních úřadů, omezujících se toliko na st-lovu povinnost dodávati faráři a učiteli dříví, není vůbec patrno, jak žal. úřad přes tento spisový stav dospěl k onomu závěru, a je tedy nař. rozhodnutí postiženo v tomto bodu vadností, ježto odporuje skutkovému zjištění vyplývajícímu z provedeného správního řízení, případně neobsahuje nic, co by opačný úsudek žal. úřadu ospravedlňovalo. Že pak vada ta je podstatná, viděti z toho, že není-li zde vůbec poměru patronátního, odpadá tento důvod kompetence správních úřadů a tedy i žal. úřadu, pokud příslušnost ta byla dovozena právě z povahy sporu, jakožto rozepře z poměru patronátního, kdy byla by dle výše uvedeného nespornou.
Základem st-lova tvrzeného závazku mohlo by pak býti již jen podle kanonické visitace a zmíněné kupní smlouvy ono domnělé reální břemeno, jehož se úřad I. instance výslovně a úřad II. stolice alespoň implicite dovolával. Leč je-li tomu tak, pak příslušnost správních úřadů byla by dána jen tehdy, kdyby onomu věcnému břemenu a závazkům z něho plynoucím bylo lze přiznati povahu veřejnoprávní, kdežto jinak sporné otázky z poměru toho vyplývající náležely by na pořad práva před řádnými soudy.
K těmto momentům však žal. úřad nehleděl, neuvážil st-lovy námitky i s tohoto hlediska a nezjednal si potřebného skutkového a právního základu k vyřešení této otázky, jež jak patrno, byla by základem jeho kompetence — vycházeje právě z předpokladu skutkově vadného, že jde o poměr patronátní. Ale pak postiženo je nař. rozhodnutí, posouzeno s tohoto hlediska, podstatnou vadou.
Leč nss shledal podstatnou vadu nař. rozhodnutí ještě v delším směru, pokud totiž jde o jeho poslední odstavec, dle jehož doslovu zamítl žal. úřad st-lovu námitku nekompetence z důvodu, že prý v této záležitosti bylo již býv. uh. min. kultu č. 67653/08 zjištěno, že »věcí adm. úřadů a nikoli soudů je udržení a ochrana zjištěného stavu, v daném případě plnění povinností zabezpečených kanonickou visitací a dlouhým zvykovým právem.«
Cit. rozhodnutím odmítlo býv. uher. min. kultu námitku nekompetence vznesenou ve sporu o dodávání dříví faráři a učiteli, z důvodu, že úlohou správních úřadů při rozhodování věcí tohoto druhu není, aby s konečným účinkem stanovily, zda nějaká povinnost tvoří či netvoří věcné břemeno, kterážto otázka jako čistě soukromoprávní náleží prý v obor působnosti řádných soudů, nýbrž toliko udržení a ochrana shledaného skutečného stavu, čímž býv. uh. min. kultu vyslovilo zásadu obdobnou předpisu § 34 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., platného v zemích historických. Použití této zásady předpokládalo by však, že jde o věc, jejíž meritorní vyřešení žal. úřadu jakožto úřadu správnímu nenáleží, a že proto úřad ten vyslovil toliko prozatímní opatření vzhledem k naléhavosti daného případu.
Dovolal-li se tedy žal. úřad přes to, že po jeho názoru šlo o veřejnoprávní spor z poměru patronátního, oné zásady, pak bylo by souditi, že neměl se sám za příslušná ani ve sporech této povahy, anebo že spatřoval právní základ ke st-lově povinnosti, již mu nař. rozhodnutím uložil, nikoli v onom poměru patronátním, nýbrž v domnělém reálním břemenu, kdy ovšem nebylo by opět lze mluviti o patronátních závazcích, jak to rozhodnutí v odpor vzaté činí.
Jest tudíž nař. rozhodnutí, posuzováno s tohoto hlediska, samo se sebou v odporu a tedy vadné, nehledí-li se ani k tomu, že chtěl-li úřad skutečně nikoli vyřešiti ex professo otázku povinností st-lových z poměru patronátního, nýbrž vysloviti jen prozatímní opatření k ochraně zjištěného stavu, náleželo mu, aby tomuto svému stanovisku dal v nař. rozhodnutí výraz do té míry jasný, aby st-l o pravé povaze výroku v odpor vzatého nemohl býti v důvodných pochybnostech.

Citace:

č. 6476. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 688-692.