Č. 632.

Bezpečnostní policie: * Obec může u výkonu místní policie na ochranu osob učiniti opatření proti chovu včel, je-li vyšetřováním zjištěna příčinná spojitost úlů a nebezpečí osob mimo stanoviště úlů.
(Nález ze dne 21. prosince 1920 č. 12633.)
Věc: Bedřich Mayer v Chebu (adv. Dr. Weden z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu Dr. Z. Taussig z Prahy) o pěstění včel.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Stěžovateli bylo obecním úřadem nařízeno, aby do tří měsíců odstranil včely ze včelínu na jeho zahradě č. kat. 992/7 v Chebu a přestal na tomto místě chovati včely. Opatření to, které obecním výborem a posléze rozhodnutím zemského správního výboru bylo ponecháno v platnosti, naříká stížnost jako nezákonné navrhujíc jeho zrušení.
Nejvyšší správní soud pohlížel na věc takto:
Chovati včely jest zásadně každému dovoleno. Plyne to již ze zásadní svobody majetkové (srov. § 107 ústavní listiny). Zákonodárství svobodu chovu včel netoliko mlčky předpokládá (§ 384 o. z. o.), nýbrž uznalo jí výslovně císařským patentem z 30. srpna 1776, kterýž v odst. 7, pozdějšími zákony nedotčeném, svobodný chov včel každému zabezpečuje (srov. nález správního soudu vid. Budw. A č. 5671).
Jako každá jiná činnost lidská musí ovšem i chov včel držeti se v mezích, které jsou stanoveny v zájmu veřejném (§ 364 o. z. o.). Nesmí tedy chovem včel býti ohrožován dobrý pořádek společenský, zejména nesmí jím trpěti újmu bezpečnost osob, jejich zdraví a majetku. Úřadu, jenž pověřen jsa pravomocí policejní, bdí nad zachováním dobrého pořádku, náleží proto, aby policejními prostředky čelil nebezpečí, které z chovu včel hrozí bezpečnosti osob nebo majetku. Policejní prostředky, jimiž jsou přecevším zákazy a rozkazy k odstranění závady směřující, musí se ovšem obraceti proti tomu, jenž svým jednáním neb chováním závadu způsobil anebo za ni odpovídá. Poněvadž však účel a úloha policie pojmově nesahá dále, než k odstranění nastalé poruchy dobrého pořádku a odvrácení hrozících poruch dalších, bylo by bezprávným zásahem do zásadní svobody jednotlivcovy, kdyby úřad vykonávaje pravomoc policejní ukládal neb zakazoval více, než čeho k dosažení řečeného účelu je zapotřebí.
Úřad překročil by tedy meze své policejní pravomoci, kdyby, chtěje čeliti nebezpečí hrozícímu okolí včelími od včel, zakázal chov včel vůbec, třeba bylo jisto, že ohrožování osob a majetku (zvířat) včelím píchnutím dá se odstraniti prostředky mírnějšími a zásadní svobodu včelařovu méně obmezujícími.
Tato všeobecná hlediska slušelo míti na mysli při řešení případu, který je předmětem stížnosti.
Jak ze spisů patrno, není sporno, že stěžovatel chová včely. Nesporno je také, že poblíž včelína stěžovatelova, a to na poli Elišky W. na sever od včelína položeném byly opětovně jak osoby, tak hospodářská zvířata včelami píchnuty. Stěžovatel však popírá, že zjištěné případy včelího píchnutí, které zavdaly úřadu podnět k policejnímu zákazu chovu včel, pocházejí od včel jemu náležejících. Doznal sice, že včely dle svého pudu létají vždy směrem výletu, a bezvadně je zjištěno (protokolem ze dne 31. srpna 1914), že výlety jeho úlů jsou obráceny hlavně na sever, tedy právě ve směru, ve kterém leží pole Elišky W., kde zjištěná včelí píchnutí se přihodila. Leč stěžovatel tvrdil již v řízení správním jednak, že včely dle svého životního zvyku setrvávají v počátečné výši letu, jednak že vzdáleny jsouce více než 10 m od svého úlu ani lidi ani zvířata nenapadají, nejsou-li drážděny.
Na těchto dvou premisách buduje stěžovatel svou obranu, kterou snaží se dokázati, že zjištěná píchnutí nemohou pocházeti od jeho včel.
Jeť zahrada stěžovatelova, kde jeho včelín je postaven, jak spisy potvrzují — směrem k poli Elišky W. obehnána plotem zvýši as tří metrů, čímž jest dle tvrzení stěžovatelova počáteční výše letu jeho včel určena. V této výši nemohou však včely stěžovatelovy ohrožovati ani osoby ani zvířata, jež se zdržují na přilehlých částech na poli Elišky W.
Jest ovšem zjištěno a stěžovatel sám doznává, že půda pole Elišky W. k severu značně stoupá, takže v polohách od plotu stěžovatelova vzdálenějších let jeho včel nutně se k půdě přibližuje, a může již zasáhnouti osoby a zvířata na poli se zdržující. Dle nepopřeného tvrzení stěžovatelova jsou však tyto vyšší polohy řečeného pole vzdáleny od včelína jeho více než 10 m, ve kteréžto vzdálenosti není prý již třeba píchnutí včel se obávati, nejsou-li drážděny.
Z toho všeho vychází, že zjištěná včelí píchnutí nemohla by býti důvodem policejního rozkazu proti stěžovateli namířenému, kdyby bylo pravda, že včely zůstávají v počáteční výši letu a že ve vzdálenosti větší než 10 m od úlu ani člověka ani zvířata nenapadají, nejsou-li drážděny.
Zdali však věc takto vskutku se má, mohou pověděti toliko znalci oboru včelařského, které slušelo by vyslechnouti i o tom, co včely dráždí, zejména není-li snad zapotřebí zvláštní pozornosti, kterou obecně nelze očekávati, aby podráždění včel bylo se uvarováno.
V tomto směru nebyl však znalec v provedeném řízení tázaný vyslechnut, a nutno v nedostatku tom shledati podstatnou vadu řízení.
Leč i kdyby bylo možno předpokládati, že nebezpečenství, kterému jest policejně čeliti, vskutku vychází od včel stěžovatelových, bylo popovinností úřadu znalcem vyšetřiti, zdali dotčenému ohrožování osob a zvířat, jež na poli Elišky W. se zdržují, je možno zabrániti toliko odstraněním stěžovatelových úlů, či stačilo-li by snad jinaké mírnější opatření, neboť jen v prvnějším případě — jak shora vyloženo — mohlo by nařízené odstranění včel, jež rovná se zákazu chování včel, jakožto opatření policejní obstáti.
Pro tuto neúplnost skutkové podstaty naříkaného rozhodnutí bylo nutno rozhodnutí toto dle § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě zrušiti.

Citace:

č. 632. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 791-793.