NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 471.

Zabírání bytů: I. * Byla-li místnost zabrána k účelům bytovým, není tento účel splněn pouhou možností, že místnosti té bude používáno snad také k bydlení. Je vždy třeba výlučného upotřebení k účelům bytovým. — II. * Byly-li místnosti zabrány k účelům bytovým, jest nezákonným každé nařízení adaptace, jež podmíněna jest použitím místností k účelům jiným.
(Nález ze dne 24. června 1920 č. 5817.)
Věc: Rudolf a Regina Oesterreicherovi v Teplicích-Šanově proti nájemnímu úřadu v Teplicích-Šanově o stavební úpravy domu čp. 1261/2 v Teplicích-Šanově.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením ze dne 4. října 1919 č. 17266/280 zabrala městská rada v Teplicích-Šanově dle § 6 č. 8 vládního nařízení ze dne 22. ledna 1919 číslo 38 sb. z. a n. dva pokoje a kloset z bytu stěžovatelů v I. patře domu čp. 1251/2 v Lessingově třídě pro účely bydlení za náhradu v § 9 nařízení tohoto stanovenou. Odporu proti zabrání podanému nebylo rozhodnutím nájemního úřadu v Teplicích-Šanově ze dne 15. října 1919 číslo 93/M. A. vyhověno. Rozhodnutí to nabylo právní moci.
Příkazem ze dne 17. prosince 1919 k číslu 18537/399 uložila městská rada v Teplicích-Šanově svému hospodářskému úřadu, aby zeď v domě čp. 1261/2 v I. patře, která odděluje místnosti najaté vojenským stanovištním velitelstvím od společného koridoru, hraničícího na dvě místnosti stěžovatelům zabrané, na útraty obce prorazil a zasadil do průlomu jednokřídlové zamykatelné dvéře. S provedením mělo býti sečkáno až do pravoplatnosti příkazu. Průlom měl za účel umožniti komunikaci mezi místnostmi vojenským velitelstvím najatými a místnostmi zabranými a měl stav ten potrvati, dokud bude v platnosti zabírací nález ze dne 4. října 1919 číslo 17266/280.
V odporu proti tomuto opatření uplatňovali stěžovatelé, že dle § 13 zákona ze dne 30. října 1919 číslo 592 sb. z. a nař. jest nepřípustno, aby zabrané místnosti, které sloužily účelům bytovým, byly přikázány pro účely kancelářské. Dle téhož § mohou zabrané místnosti obcí býti upraveny, t. j. přizpůsobeny účelům bytovým. K účelu tomu však byly místnosti ty již při zabírání shledány způsobilými, vojenské velitelství jich také již dva měsíce k účelům kancelářským používá, majíc k nim přístup z průjezdu, takže nynější stav tomu není na závadu. Zřízení komunikace se sousedním továrním sálem není žádnou adaptací, nýbrž změnou bytu stěžovatelů. Zřízení této komunikace jest zbytečné proto, že sousední sál jest prázdný a jest k němu přístup ze zvýšeného přízemku a ze světnice pro mužstvo v 2. patře. Musí-li již někdo ze zabraných místností jíti do onoho sálu, může se tam dostati tím způsobem, že se odebere do sálu v 2. patře a odtud sejde po schodech, tedy s nepatrnou zacházkou. Mělo by se řádně zjistiti, zda a proč vojenské velitelství potřebuje proražení zdi. O zbytečnosti a bezúčelnosti průlomu předložili stěžovatelé nájemnímu úřadu dobrozdání soudního znalce P. a nástin polohy, dále dopis společnosti Riuione Adriatica di Sicurta, dle něhož by po zřízení průlomu musila společnost uvažovati o tom, zda se má dosavadní pojištění proti vloupání zachovati v platnosti, protože by se tím bezpečnost majetku stěžovatelů těžce ohrozila.
Nájemní úřad odporu naříkaným rozhodnutím nevyhověl, poněvadž usnesení v odpor brané nevylučuje možnost používání zabraných místností vojenským velitelstvím aspoň částečně k účelům obytným a protože koridor, o němž jest řeč, není jen součástí bytu stěžovatelů, nýbrž společným nutným příslušenstvím jednotlivých částí bytů při něm ležících, tedy i místností stěžovatelům zabraných. Novému nájemci musí dle § 10, odst. 4 cit. zák. býti dovoleno, aby spoluužíval nevyhnutelně nutného příslušenství, pokud tím netrpí samostatná obyvatelnost bytu té či oné strany; že by tomu tak bylo u bytu stěžovatelů, nebylo ani tvrzeno, nýbrž jen dovozováno, že vyplyne z proražení zdi řada nepříjemností a obtíží, jichž by se bylo lze vyvarovati, když by vojenské velitelství používalo továrního sálu pomocí zvláštních točitých schodů. Ale vojenské velitelství označilo zřízení dveří ve zdi spojovací pro své účely za nutné a předložený plánek ukazuje, že by bylo nespravedlivo obmezovati vojenské velitelství v používání zabraných místností a přilehlého sálu továrního tím, že by odkázáno bylo na nevhodné točité schody.
Rozhoduje o stížnosti manželů Oesterreichových pro nezákonnost a vadnost naříkaného opatření podané, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost vytýká a) že přidělení zabraných místností vojenskému velitelství pro účely kancelářské jest nezákonné a pouhá možnost, že bude místností těch snad částečně použito vojenským velitelstvím též k účelům bytovým, nestačí a že ostatně není pro ni ve spisech opory;
b) že nařízení průlomu zdi jest v odporu s § 13, odst. 3 zákona o zabírání bytů obcemi a proto vůbec nepřípustné, tím méně, že lze vysloviti, že průlom má trvati po dobu zabrání;
c) že průlomu toho také není třeba a že nebyly zjištěny okolnosti a příčiny, které toto proražení zdi opodstatňují, že zejména ani vojenské velitelství nemělo a nemá zájmu na tom, aby průlom byl zřízen, resp. zachován;
d) že k opatření naříkanému došlo s porušením zásady slyšení strany.
Vzhledem k tomu, že předpisy o zabírání bytů obcemi vydány byly za tím účelem, aby čeleno bylo nouzi bytové (čl. I. odst. 1. vládního nařízení z 23. ledna 1919 číslo 38 sb. z. a nař. a § 1, odst. 1 zákona ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a nař.), není zabírání bytů a místností obcemi na základě těchto předpisů přípustno pro účely jiné, než pro účely bydlení určitých osob fysických. Tuto zásadu stanoví zejména také § 13 posléz citovaného zákona. Výjimku zákon ten připustil toliko, jde-li o zabrání místností, které podle svého původního určení nebyly byty. Jen takovéto místnosti mohou býti pronajímány i k účelům jiným než obytným, ale i tu toliko tehdy, vyžaduje-li toho naléhavá potřeba.
Že pak i majiteli zabraného bytu, resp. části bytu přísluší určitý vliv na to, aby obec se zabranými místnostmi naložila dle předpisu zákonných, plyne z ustanovení § 13, odst. 2 cit. zák., dle něhož má obec. pronajímajíc zabrané byty a místnosti, pokud možno přihlížeti k osobním, rodinným a zdravotním poměrům súčastněných stran, musí tedy i majiteli zabraného bytu dána býti příležitost, aby svá přání v tom směru uplatnil, ještě nežli se rozhodne o přidělení místností. V daném případě bylo teprve v opatření městské rady v Teplicích-Šanově ze dne 17. prosince 1919 čís. 18537/399, kterým bylo nařízeno proražení zdi a zřízení dveří za účelem umožnění komunikace mezi zabranými místnostmi a mezi místnostmi stanovištním velitelstvím najatými, stěžovatelům dáno na srozuměnou, že zabrané místnosti byly přenechány stanovištnímu velitelství. Stěžovatelé uplatňovali své námitky proti tomuto zadání hned v odporu k nájemnímu úřadu v Teplicích-Šanově a když nájemní úřad jejich námitku neuznal za odůvodněnou, opakují ji znovu ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, ovšem nikoli za tím účelem, aby popírali zákonnost zabrání vůbec — neboť zabrání to bylo již pravoplatně provedeno — nýbrž jen proto, aby tím odůvodnili plně svoji námitku, že obec nebyla oprávněna naříditi průlom zdi za příčinou zjednání spojitosti mezi zabranými místnostmi a sousedním sálem.
Nejvyšší správní soud shledal stanovisko stěžovatelů zcela odůvodněným. Zabrané místnosti byly nesporně před zabráním součástí bytu stěžovatelův. Nebyla tudíž obec, kteráž místnosti ty zabrala výslovně pro účely bydlení, dle § 13, odst. 1 cit. zákona oprávněna pronajímati místnosti ty k jiným účelům než k účelům bydlení. Toho nedbáno, neboť dle přípisu městské rady v Teplicích-Šanově ze dne 29. října 1919 založeného ve spisech správních (pod č. 12) byly zabrané místnosti určeny za kanceláře vojenského stanovištního velitelství a skutečnost tuto tvrzenou také stěžovateli nemůže popříti ani naříkané rozhodnutí. Odvolává-li se na možnost, že by vojenské velitelství použilo místností těch snad aspoň částečně k účelům bytovým, není tím výtka dovozovaná z § 13, odst. 1 vyvrácena, protože předpis ten předpokládá, že již úmluva obce s novým nájemcem musí býti toho druhu, aby použití zabraných a obcí dále přenechaných místností k účelům jiným než obytným bylo vyloučeno.
Z toho však vyplývá také, že úpravy a stavební změny, o kterých se zmiňuje 3. odst. § 13 cit. zákona, přípustny jsou jen k těm účelům, kterým sloužiti mají dle zákona nadále místnosti zabrané. Lze-li je pronajmouti jen pro účely obytné, mohou žádoucí změny provedeny býti také jen v rozsahu potřebném k tomu, aby obývání jich novým nájemníkem bylo umožněno. Že by průlom zdi takovému účelu měl sloužiti, se vůbec netvrdí. Měla jím býti pouze usnadněna komunikace s jinou místností, totiž továrním sálem, který nesporně rovněž nesloužil účelům obytným.
Jest tedy výtka nezákonnosti naříkaného rozhodnutí plně ospravedlněna a bylo je proto zrušiti, aniž třeba se zabývati ostatními vývody stížnosti.

Citace:

č. 471. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 441-443.