Objev, že směneční akcepty jsou falšovány, neoprávňuje majitele směnky k požadování jistoty ve smyslu čl. 25. a 29. sm. ř.

C. k. krajský soud v N. J. vynesl ve sporu dra. F. D. jako správce úpadkové podstaty obchodníka J. R. proti Ž. bance pcto bezúčinnosti vkladu — 9000 K tento rozsudek:
Vklad práva zástavního pro pohledávku žalované na základě dluhopisu ze dne 5. listopadu 1903 na domě č. vl. 687 v N. J. vykonaný jest vůči věřitelům úpadkovým bezúčinným.
Rozsudek byl vynesen na základě tohoto děje:
J. R., protokolovaný obchodník v N. J. dal u různých peněžních ústavů eskomptovati směnky asi na 25000 K znějící, na nichž podpisy příjemců byly padělané.
Dne 5. listopadu 1903 byla žalovaná v držení 14 takových směnek na úhrnem 9308 K 23 h, z nichž byla jedna (663 K 85 h) dne 10. listopadu 1903, druhá (684 K 25 h) dne 22. listopadu 1903 a ostatní v následujících měsících splatné. Na požádání dal jí J. R. za tyto směnky jistotu tím způsobem, že podepsal dlužní úpis ze dne 5. listopadu 1903, kterým uznal, že mu žalovaná zapůjčila 9000 K a se zavázal, že tuto zápůjčku bude 6% ve 1/4letních lhůtách vždy předem úrokovati a na 1/4letní výpověď ji zaplatí.
Ku zajištění dal J. R. svůj dům č. 712 v N. J. do zástavy a bylo k žádosti téhož dne podané právo zástavní na tuto nemovitost pro pohledávku žalované 9000 K s přísl. vloženo.
Na jmění J. R., který náhle zemřel, byl usnesením téhož kr. soudu ze dne 9. listopadu 1903 uvalen konkurs. Dle spisů úpadkových pozůstávalo jmění:
a) v domě v N. J. v ceně...34000 K
b) v domě v A. H. v ceně...11000 K
c) ve zboží a cenných papírech..25000 K
d) v pohledávkách......2000 K
úhrnem...72000 K
kdežto knihovní dluhy obnášely 33000 K
ohlášené a za likvidní uznané pohledávky přes..58000 K
a neuznané pohledávky........13000 K
úhrnem...104000 K
Okolnosti dosud uvedené žalovaná připouští.
Žalobce tvrdí, že J. R. byl dne 5. listopadu 1903 si toho vědom, že jest předlužen, a že žalované byl tento stav jeho jmění znám.
Žalovaná, navrhujíc zamítnutí žaloby tvrdí, že vzhledem k tomu, že podpisy příjemců se objevily býti padělanými, byla oprávněna, nejen dle čl. 29. sm. ř. žádati jistotu, nýbrž i dle obchodního zvyku a dle svých stanov zaplacení. Dle §. 9. stanov eskomptuje totiž žalovaná směnky v tuzemsku splatné jen, když jsou opatřeny nejméně dvěma podpisy, kdežto při úvěru zajištěném stačí jeden podpis. (»Solawechsel.«)
Žalovaná tvrdí, že prokurista a dirigent její filiálky dne 5. listopadu 1903 předložil J. R-ovi směnky, kterýž podpisy příjemců za nepravé uznal, a že následkem toho žádala zaplacení směnek. J. R. prý prohlásil, že není s to, tak velkou sumu sehnati, a nabídl zajištění na svém domě, jejž oceňoval na 46000 K.
Žalovaná tvrdí, že výši dluhů R-ových neznala, že ji vůbec nikdo neznal, že informace zněly příznivě, že J. R. své zboží oceňoval na 30000 K, roční obrat na 120000 K, že mluvil o svém majetku v A. H., že na dotaz dotvrzoval, že jest aktivním, že se obchodu jeho daří velmi dobře a že zástupce žalované dra. J. Š. ujišťoval, že všechny své závazky splní, dopřeje-li mu banka času a nezakročí-li proti němu soudně.
Žalovaná předložila informaci Union ze dne 7. srpna 1903, že J. R. vede svůj obchod s dobrým úspěchem, že jest solidním a pracovitým, že má několik 1000 K hotových a dům málo zadlužený v ceně asi 40000 K, že dosud platil korrektně a že o něm není ničeho známo, co by mu bylo na úkor. Svědek J. V. udal přísežně, že po J. R., doznavšímu, že směnky jsou padělané, žádal jich zaplacení a když R. odvětil, že tolik peněz nemá, že žádal, aby dal za tyto směnky jistotu a že R. byl hned srozuměn, dáti pojištění na svém domě. Připravený svědkem tiskopis byl vyplněn, o obsahu jeho nebyla žádná úmluva, nýbrž předpokládal svědek, že J. R. podle splatnosti směnek zaplatí.
J. R. prý tvrdil, že jest podobných směnek padělaných ještě asi za 3000 K v oběhu, že na zboží, které svědek pro sebe cenil asi na 30.000 K, jest jen nepatrnou částku dlužen, že dům, který koupil od předchůdce za 40.000 K, má ceny 52.000 K, a že pohledávky obchodní jsou též nepatrné. Též po podpisu dlužního úpisu prý J. R. hořejší své údaje opakoval a na zvláštní dotaz na tom trval, že je solventním. Svědek udává dále, že tomu uvěřil a že si vysvětloval jednání J. R. tím, že padělanými směnkami chtěl získati hotových peněz, aby mohl zboží proti hotovému zaplacení laciněji koupiti a že si myslil, že k tomu účelu může 9000 K po- stačiti; o tom prý řeči nebylo, zdali dotyční akceptanti jsou J. R-ovi něco dlužni a zdali by směnky aspoň skutečně přijali; svědek byl toho názoru, že nejsouce ničeho dlužni, přijmutí směnek byli by odepřeli.
Svědek dále tvrdí, že na to nemyslil, že by pojištěním dosáhla žalovaná výhodu před ostatními věřiteli, že na tyto vůbec nemyslil, že ostatní dluhy nepokládal za značné, že neměl ani tušení, že jest ještě asi za 16000 K podobných směnek a že byl toho náhledu, že všichni věřitelé dojdou zaplacení, když žalovaná po zajištění R-ovi počká.
Svědek dr. J. Š. udal nepřísežně, že J. V. žádal po doznání J. R-ově zaplacení a na odpověď jeho, že tolik nemůže teď sehnat, tázal se, jakou tedy může dát jistotu, načež J. R. řekl, že nemá jinou, leč svůj dům, který koupil za 20000 zl od předchůdce a který nyní má pro jeho obchod cenu 46000 K.
J. R. prý při prohlížení skladu povídal, že týž má cenu 30000 K a udal též nepatrnou cenu svých pohledávek, pak že má přetížený majetek v A. H. Svědek se nepamatuje na odpověď R. ohledně pohledávek obchodních a na udanou jím cenu směnek v oběhu jsoucích. O tom, zdali akceptanti směnek jsou něco dlužni a zdali by směnky přijali, nebylo řeči.
Po cestě ke knihovnímu úřadu říkal R. svědkovi, že se mu v obchodě velmi dobře daří, že má roční oběh 120000 K a prosil, aby se věc neudávala, že by tím byl zničen a že vše zaplatí, když mu bude popřáno klidu. K otázce, proč takové věci dělal, udal: »Ich wollte nicht an die Familie herantreten«.
Svědek měl prý ten dojem, že obchod J. R. je solventním, že tedy pojištění nebude nikomu na úkor, dále tvrdí, že stav jmění J. R-ova neznal a že nevěděl, zdali J. V-ovi je známo, že J. R. hodlá žalované dáti výhodu před ostatními věřiteli. Důvody rozhodovací.
Podle udání obou stran nebyla základem dlužního úpisu ze dne 5. listopadu 1903 zápůjčka dána, nýbrž měly dle srovnalé vůle smlouvajících stran J. R. a žalované zastoupené J. V. úpis a v tomto propůjčené zástavní právo sloužiti jakožto jistota za zaplacení směnek J. R-em vydaných, na nichž podpisy trassátů byly padělány. Vzhledem k ustanovení §. 916. zák. ob. sluší tudíž ten úpis posuzovati dle pravého svého významu, totiž jakožto smlouvu o zajištění označených směnek.
Žalobce vytýká toto zajištění jakožto bezúčinné podle §. 5. zák. ze dne 16. března 1884, č. 36. ř. z. proto, poněvadž se stalo 4 dny před zahájením konkursu, poněvadž žalovaná neměla tenkráte nároku na takové pojištění a poněvadž žalované bylo tenkráte známo, že J. R. jest insolventním. Žalovaná shledává oprávněnost svou, žádati jistotu předně v tom, že prý dle čl. 29. sm. ř. lze pro nejistotu akceptanta žádati jistotu na směnečních předchůdcích. Důvod ten jest, nehledě ani k předpisu 2. odst. tohoto čl. úplně pochybený, poněvadž cit. čl. předpokládá skutečného akceptanta, v jehož jmění nastala jedna ze změn tam vypočtených, směnečný řád však nikde neurčuje, že by bylo lze žádati jistotu i v tom případu, když podpis příjemcův byl padělán a analogie nelze tam použiti, kde směnečný řád přesně podmínky, jako zde v čl. 25 a 29. vypočítává, za kterých se jistota před splatností směnky žádati smí. Též ustanovení článku 25. sm. ř. se nehodí na daný případ. Neboť nestačí, že směnka ve skutečnosti přijata nebyla, nýbrž jest zapotřebí, aby trassat přijmutí směnky jemu presentované odepřel a aby o tom byl zřízen protest pro nepřijmutí. Jen na vydání tohoto protestu jest vydatel směnky povinen, majiteli jejímu dáti jistotu. Také v přítomném případu měly směnky býti trassantům presentovány a pro nepřijmutí protesty sdělány. (Srov. Grünhut Wechselrecht §. 119., pozn. I.)
To se ale nestalo. Není arci pochyby, že vydatel směnky může tak, jako v případu čl. 42. sm. ř., když totiž jde o zaplacení, též ohledně přijmutí směnky se vzdáti presentace i protestu pro nepřijmutí, avšak jednak by vzdání to se muselo již spíše státi, a jednak o tom všem, jak výpověďmi svědků J. V., dra. Š. prokázáno jest, nebylo ani řeči, nýbrž žádal zástupce žalované ihned zaplacení a když toto bylo odepřeno, zajištění. I kdyby se vzdor tomu za to mělo, že J. R. mlčky se vzdal nároku na odevzdání protestu, tak by tím přece jen byl uznán závazek, ke kterému dle směnečného řádu povinen nebyl a jehož plnění tedy žalovaná tehdy žádati nebyla oprávněna.
Jest tedy dle ustanovení §. 5. zák. ze dne 16. března 1884 č. 36. ř. z. věcí žalované, aby prokázala, že jí, vtažmo osobám za ní jednajícím, nebyl znám úmysl kridatářův, poskytnouti jí výhodu před ostatními věřiteli. Důkaz ten se žalované nepodařil. Jest předem nepochybno, že J. R. 4 dny před zahájením konkursu si musel toho býti vědom, že jeho jmění nestačí k ukrytí všech dluhů i kdyby si byl dům svůj, sklad a zboží přeceňoval. Dal-li J. R. nicméně dům svůj do zástavy pro pohledávky směnečné, tak si musel také býti vědom, že se to děje na úkor ostatních věřitelů, a sluší tedy míti za prokázáno, že měl úmysl, dáti žalované bance výhodu před ostatními věřiteli.
Že zástupce žalované o tomto ničeho nevěděl, není pravdě podobným. Předně není obchodník, který se odhodlal k padělání směnek, osobou, které by se mohlo slepě věřiti, dále pak leží na bíledni, že J. R., jak z výpovědi dra. J. S. vysvítá, a jak se samo sebou rozumí, se musel obávati trestního oznámení, kdyby byl pravý stav věci udal, a že tedy, jak každému muselo býti zjevno, měl velký zájem na tom, aby stav svého jmění za dobrý vydával a dluhy své zamlčel.
Neměl tedy J. V. žádné příčiny, udání J. R. věřiti, zejména, když týž ani knihy o lhůtách směnečních, ani obchodních svých knih neb bilance poslední mu neukázal; a ukázání těchto knih, které J. R. jakožto protokolovaný obchodník měl vésti, nebyl by vzhledem k možným následkům mohl odepříti.
Také tvrzení, že J. R-ovi mohlo k účelu svědkem J. V. udanému stačiti nepravých směnek za 12000 K nemá podkladu, jak skutečnost pak dokázala, a objevením nepravosti směnek musela přestati obchodní důvěra, jakož i spolehlivost veškerých informací.
Vzhledem k těmto okolnostem a k stavu věci nelze shledati v pouhém udání J. V., že J. R-ovi věřil, že na ostatní věřitele nemyslel, a že myslel, že všichni věřitelé dojdou zaplacení, dostatečný důkaz o tom, že mu nebyl znám úmysl J. R-a dáti žalované výhodu před ostatními věřiteli. Bylo tedy žalobě místa dáno. (Dokončení.)

Objev. že směneční akcepty jsou falšovány, neoprávňuje majitele směnky k požadování jistoty ve smyslu čl. 25. a 29. sm. ř.

(Dokončení.)
Odvolání proti tomuto rozsudku žalovanou bankou podané c. k. vrchní soud v Brně zamítl z těchto
důvodů
(skutková podstata zůstala nezměněná):
Mezi J. R. a žalovanou stala se dne 15. listopadu 1903, jak první stolice správně uvedla, smlouva o zajištění, kterou J. R. za pohledávky z různých směnek, na nichž podpisy příjemců byly padělány, dal žalované do zástavy svůj dům čís. 712 v N. J.
Čtyři dni po této smlouvě byl na jeho majetek konkurs uvalen. Bezprostřední příčina prohlášení konkursu jest naprosto lhostejná.
V přítomném případě se jedná pouze a jedině o zodpovědění těchto otázek:
1. byla žalovaná oprávněna žádati dne 5. listopadu 1903 od J. R. zajištění, které jí tento poskytnul? 2. dokázala žalovaná, že jí, pokud se týče osobám za ni jednajícím nebyl dne 5. listopadu 1903 znám úmysl J. R., poskytnouti jí výhody před ostatními věřiteli?
Sborový soud první stolice právem obě tyto otázky popřel.
Okolnost, že J. R. eskomptoval směnky s padělanými akcepty, nedává sama o sobě nárok na zajištění; J. R. byl ze škody tím žalované povstalé dle ustanovení občanského zákona práv, ale tato eventuální povinnost k náhradě škody neobsahuje ještě povinnost, směnečnou pohledávku zajistiti.
Padělek sám směnky neplatnými neučinil, poněvadž zákon k platnosti směnky nevyžaduje, aby na ní akceptant byl podepsán.
Padělaný akcept také nemá nějakou povinnost za následek. Právem má se tudíž věc tak, jako by na směnce podpis akceptantův vůbec se nenalézal.
Majiteli směnky nepřijaté přísluší ale dle čl. 25. sm. ř. jen tenkráte právo žádati zajištění, když směnka vůbec nebyla přijata, aneb když přijetí se stalo s obmezením neb na menší obnos, musí ale odevzdat protest pro nepřijetí učiněný.
Jest pravdě co nejvíce podobno, že by trassati i kdyby jim směnky byly bývaly ku přijetí presentovány, byli přijetí těchto směnek odepřeli, ale že na nich skutečně přijetí bylo žádáno a od nich odmítnuto, a že o tomto odmítnutí byl protest učiněn, to ani tvrzeno nebylo.
Když tudíž J. R. žalované její směnečné pohledávky právem zástavním na svém domě zajistil, neučinil toho snad proto, že by žalovaná byla tenkráte bývala oprávněna, toto zajištění žádat, nýbrž proto, aby se vyhnul všem následkům, které by zjištěné padělání směnek pro něho nutně bylo mělo za následek.
Proti vůli J. R. žalovaná banka dne 5. listopadu 1903 dosažení zajištění cestou práva dosíci nemohla.
Vývody odvolatelky v tomto směru nemají reelního podkladu. Že ustanovení čl. 29. sm. ř. v přítomném pádě, kde směnka ještě vůbec nebyla přijata, ani obdobně nemůže býti použito, již první soudce správně rozvedl, neb v našem případě není posud právně akceptanta a proto také o nejistotě akceptanta mluveno býti nemůže.
Pro padělané směnky přijal zákon zvláštní ustanovení jen potud, pokud padělek má nějakých zvláštních právních následků, nepřihlíží k nim ale co ku směnkám zvláštního druhu.
J. R. příslušela povinnost, žalované škodu jí způsobenou nahraditi, ale právní nárok na jistotu žalovaná dne 5. listopadu 1903 neměla. Usance, která jest u rakousko-uherské banky ohledně padělaných směnek, nelze přenésti na povinnost J. R.
Z toho jasno, že J. R. žalované dne 5. listopadu 1903 poskytnul zajištění pro její pohledávky směnečné, na něž tato tenkráte právního nároku neměla. Přihlédnouti dlužno ještě ku druhému důvodu odvolacímu.
Sborový soud první stolice praví, že žalovaná neprokázala, že její zástupcům nebyl znám úmysl kridatářův, poskytnouti jí zvláštní výhody před ostatními věřiteli. Odvolatelka tomu odporuje, odvolávajíc se hlavně k tomu, že J. R-ovi celý jeho sklad k volné disposici ponechala, aby tento svým povinnostem naproti obchodním svým věřitelům mohl dostáti a že již z toho odvozovati lze, že zástupci její nemohl býti znám úmysl kridatářův, poskytnouti žalované bance před ostatními věřiteli zvláštní výhody.
Ale na věci samé pranic se nemění, z kterého majetku se zajištění žalované banky stalo, zdaž z majetku movitého neb nemovitého, poněvadž v obou případech nezajištěným věřitelům stejně bylo ublíženo.
Odvolatelka mimo to kárá, že k informaci Unionky ze dne 7. srpna 1903 nebylo přihlíženo. Neprávem informace ta byla dána 4 měsíce před 6. listopadem 1903 a nebyla by bývala zajisté podána, kdyby pisateli bylo známo, že J. R. za příčinou dalšího vedení obchodu v značném množství padělané směnky eskomptoval.
K opačnému pak přesvědčení dojíti se musí, přihlíží-li se k výpovědím dra. J. Š. Jemu doznal J. R., že když se mu popřeje klidu, všechno zaplatí a že »to«, totiž eskompt padělaných směnek proto učinil, poněvadž se nechtěl k své rodině o pomoc obrátit. (»Ich wollte nicht an die Familie herantreten.«) Praví sice dr. J. Š., že neví, zda-li zástupce banky tuto rozmluvu slyšel. Ale již ta okolnost, že J. R. naproti němu padělání celé řady směnek připustil, že doznal, že není s to, je hned zaplatit, že ředitel filiálky banky zvlášť k uspořádání věcí do N. J. přijel, že blanket dlužního a zástavního listu měl již při ruce, a že J. R. se jemu přiznal, že další směnky padělané za 3000 K dal do oběhu, nasvědčuje tomu nezvratně, že zástupci žalované banky rozervané majetkové poměry J. R. známy býti musely a také byly. Ku všeobecným frázím u předlužených obchodníků obvyklým, že jest aktivní, že jeho pohledávky obchodní jsou nepatrné atd., zkušený odborník nehledí a také hleděti nemůže.
Ze všeho toho zřejmo, že J. R. úmyslně žalované bance zajištěním její pohledávek na úkor druhých věřitelů nadržoval. Rovněž musí býti přisvědčeno prvnímu soudci, že žalovaná banka neprokázala, že jí v čas tohoto zajištění nebylo známo, že J. R. této bance na úkor jiných svých věřitelů zvláštních výhod tímto zaujištěním poskytuje.
Žalobce tudíž tomuto právnímu jednání důvodně odporoval a jest plně zákonem odůvodněno, když sborový soud první stolice dle návrhu žalobcova nalezl.
Bylo tudíž odvolání zamítnouti a rozsudek první stolice potvrditi. Dovolání, podané žalovanou proti tomuto rozsudku, c. k. nejvyšší soud nevyhověl a to z těchto
důvodů:
Vedle dovolání, opírajícího se toliko o § 503. č. 4. c. ř. s. spočívá prý nesprávné právní posouzení věci v tom, že žalované bance bylo odepřeno oprávnění, žádati od J. R. dne 5. listopadu 1903 zajištění pro jeho směnečné závazky, a že dále nebylo předpokládáno, že zástupcům žalované toho dne nebyl znám úmysl J. R., poskytnouti jmenované bance výhodu před ostatními svými věřiteli.
V prvém směru jest dovolávání bezdůvodné a dlužno je odkázati k důvodům obou rozsudků nižších soudů.
Popírá-li dovolání, poukazujíc na čl. 76. sm. zák. správnost výroku soudu odvolacího, že byl J. R. tím, že směnky s padělanými akcepty u žalované eskomptoval, jí ze škody tím vzešlé dle občanského práva práv, jest patrno, že dotyčné části důvodů soudu odvolacího nebylo porozuměno.
Neboť odvolací soud uznává na dalším místě výslovně, že padělání akceptů nečiní směnku neplatnou a výklady na to následující o tom, lze-li eventuelně použiti čl. 29. a 25. sm. ř. na případ tento, dokazují jasně, že také odvolací soud vycházel z předpokládání, že směnečný závazek J. R. dále trvá, což však zajisté nevadí tomu, že k závazku směnečnému přistupuje závazek práva občanského, dáti náhradu škody povstalé bezprávným jednáním.
Že čl. 29. sm. ř. v případě tomto analogicky použito býti nemohlo, vysvítá již z počátečních slov tohoto článku, který praví, že ohledně akceptované sumy může žádáno býti za jistotu jen v případech naznačených pod číslem 1. a 2.
Avšak také na čl. 25. l. c. nemůže se žalovaná odvolávati, jak to již vrchní soud případně vyložil, poněvadž podmínek tam naznačených tu v žádném směru nestává.
Dobrovolné vzdání se náležitosti a podmínek jistoty zákonem stanovených se strany J. R. bylo by pro právní otázku, kterou zde dlužno rozhodnouti, úplně bezvýznamné, poněvadž by se §. 5. odp. z. jen tehdy použiti mohlo, kdyby žalovaná dne 5. listopadu 1903 byla bývala oprávněna, žádati za jistotu jí danou v tom způsobu — tedy za těch modalit, jak skutečně byla jistota dána.
Za jistotu by však v nejpříznivějším případě žádáno býti mohlo jen za podmínek a modalit čl. 25. sm ř., kterých tu však, jak zjištěno, není.
Ku tvrzené usanci rak.-uher. banky nemůže již proto býti přihlíženo, poněvadž existence její byla žalobcem výslovně popřena, rosudkem pak zjištěna nebyla, kdežto uvedený dovolací důvod §. 503., č. 4. c. ř. s. připouští jen porovnati zjištěný skutkový děj se zákonem.
Obsah stanov žalované banky jest sice závazný pro členy akciové společnosti a její funkcionáře, oproti třetím osobám však nemůže jim, pokud se jedná o statutární ustanovení, která v obchodním rejstříku zapsána nejsou, beze všeho právní účinek býti přiřknut.
Ostatně by se ani pro tento případ nedal odvoditi z §. 9. stanov vynutitelný nárok žalované na jistotu.
Co se pak týče otázky, byl-li representantům žalované banky v době zajištění úmysl J. R., dáti jí výhodu před ostatními věřiteli znám čili nic, jest otázka v případě tomto povahy čistě skutkové, a nemůže dotyčné zjištění nižších soudů z uvedeného dovolacího důvodu vůbec bráno býti v odpor.
(Rozh. nejvyššího soudu ze dne 17. května 1904, číslo 7543.)
Dr. Fr. Derka.

Citace:

Objev, že směneční akcepty jsou falšovány,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1905, svazek/ročník 14, číslo/sešit 2-3, s. 108-112, 142-146.