Přísluší objednateli, který si dal u krejčího zhotoviti oblek a oblek ten po zkoušce zaplatil, v případu, že objednaný oblek byl na to u krejčího zabaven, k obleku tomu právo vlastnické a nárok excindační?
Žalobce si objednal u svého krejčího F. R. černý smokingový oblek a zaplativ mu hned při objednávce 40 K, přenechal výběr látky a sice jak co do kvality, tak i co do ceny krejčímu. Tento vybral a koupil látku, a když byl kabát ku zkoušce dohotoven, zkusil jej žalobci, který mu při příležitosti této zaplatil celý ostatní zbytek ceny za oblek. Poněvadž byl oblek ten pak brzy po této zkoušce ve stavu ještě nehotovém u krejčího jedním z jeho věřitelů exekučně zabaven, žaloval žalobce, tvrdě, že oblek zabavený byl již jeho vlastnictvím, vymáhajícího věřitele excindační žalobou na vyloučení obleku toho z exekuce.
Soud první i druhé stolice zamítl tuto žalobu a c. k. nejvyšší dvůr soudní ve Vídni nevyhověl rozhodnutím ze dne 21. května 1912, č. j. Rv II 482/12, dovolání žalobcovu z těchto
důvodů:
Rozhodnou pro spor v dané rozepři je odpověď na otázku, zda žalobce v době zabavení svršků u F. R. dne 18. listopadu 1911 provedeného, byl vlastníkem oděvu, jehož vyloučení z exekuce hořejší žalobou se domáhá, pokud se týče aspoň látky ku zhotovení jeho použité, či nikoli.
Dle §. 425. ob. z. obč. vyhledává se k nabytí vlastnictví nejen pouhého titulu, nýbrž také právního odevzdání a přijetí. Pouhý titul poskytuje proti dlužníku jen nárok osobní; naproti tomu vzniká vlastnictví jakožto právo věcné teprve tím, že k titulu tomuto přistupuje kromě toho ještě také jako způsob nabývací právní odevzdání a přijetí.
Potřebný titul spočíval by v našem případě zjevně ve smlouvě, která uzavřena byla mezi žalobcem a F. R., a jejíž předmětem bylo zhotovení a dodání objednaného smokingového obleku. Na otázku, co do právního odevzdání a přijetí, odpověděly však nižší soudy právem záporně.
Dle §. 426. ob. z. obč. mohou movité věci převedeny býti na jiného z pravidla jen hmotným odevzdáním z ruky do ruky. Že se tu tento pravidelný případ ve své nejobyčejnější formě nenaskytá, je patrno; netvrdí to ani žalobce sám a skutečnost, že nehotový ještě oblek v době výkonu exekuce nalezen byl ještě v uschování R-ově, svědčí zjevně proti tomu. Žalobce tvrdí arci, že tím, že dal při objednávání obleku krejčímu R.-ovi 40 K, aby koupil látku, nabyl při nejmenším vlastnictví k látce R.-em na to koupené, nelze však mluviti o nějakém »příkazu« žalobce, daném F. R.-ovi k obstarání jednání, v našem případě k nákupu látky, jménem žalobcovým (§ 1002. ob. z. obč. a to tím méně, ano kromě toho je ještě zjištěno, že příčinu, pro kterou žalobce F. R.-ovi oněch 40 K dal, hledati je jediné v té okolnosti, že nemajetný F. R. neměl u obchodníka žádného úvěru. Právem usuzuje proto odvolací instance, že obnos 40 K, který žalobce F. R.-ovi při objednání obleku dal, nebyl ničím než zálohou, a že doplatek 20 K nebyl dán za ušití, nýbrž jako doplatek předem smluvené ceny. Tím však stává se také názor, že běží mezi žalobcem a F. R.-em o poměr zmocňovací, bezpodstatným a je nabytí vlastnictví na straně žalobcově dle §§ů 1017. a 426. ob. z. obč. vyloučeno. Vlastníkem koupené látky stal se naopak, koupiv tuto, jen F. R., kdežto žalobce tím, že zaplatil umluvenou cenu, nabyl vůči R.-ovi pouze obligační nárok na dodání objednaného oděvu. Pohlíží-li se při tom na právní poměr mezi oběma vzniklý jako na smlouvu kupní, nebo o dílo neb konečně jako na smlouvu o dodání díla, je naprosto lhostejno.
Jestliže žalobce opírá svůj nárok žalobní v druhé řadě ještě o to, že nabyl vlastnictví ku objednanému obleku aspoň tím, že jej po zkoušce schválil a zaplatil, pak ani tento důvod žalobní, jejž za daných poměrů podřaditi lze jen pod hledisko nabytí vlastnictví dle §u 428. ob. z. obč., neobstojí. Dle §. 428. ob. z. obč. předává se věc prohlášením, když zcizující způsobem prokázatelným dá na jevo vůli svou, že věc tu chce budoucně držeti ne svým, nýbrž jménem nabyvatelovým.
Neprávem posuzovaly obě nižší instance tento skutkový děj s hlediska §. 428. ob. z. obč. Neboť tím, že vylíčil takto skutkový děj, chtěl žalobce tvrditi, že mezi ním a R.-em došlo ku smlouvě o zmocnění ve smyslu §. 1002. ob. z. obč., kterou se R. zavázal, že jednání, které na něho vzneseno bylo, koupiti totiž látku, obstará jménem žalobcovým. Poněvadž však v takovémto případě práva a povinnosti, které ujednáním smlouvy mezi zmocněným a osobou třetí (zde obchodníkem suken S. B.) vznikají, netýkají se dle §. 1017. ob. z. obč. zmocněného samého, nýbrž zmocňujícího a oné osoby třetí, byl by žalobce, kdyby tvrzený jím poměr zmocňovací skutečně tu stával, nabyl vlastnictví ku látce R.-em koupené ve smyslu §§. 1017. a 426. ob. z. obč. způsobem obyčejného hmotného odevzdání již tím, že obchodník sukny látku R.-ovi v obchodě odstřihnul a odevzdal. Nějaké další, ať již fysické nebo jinaké odevzdání »znameními neb prohlášením« bylo by nejen zbytečným, nýbrž také právnicky nemyslitelným, poněvadž dle toho, co shora řečeno, R. jakožto zmocněný by se sám vlastníkem koupené látky nestal a nemohl by proto vlastnictví, jehož nenabyl, přenésti také na žalobce.
Je proto jen otázka, zda žalobcem tvrzený poměr zmocňovací mezi ním a R.-em skutečně vzešel. To však dlužno, posuzuje-li se zjištěný děj skutkový po stránce právní správně, popříti.
Je především zjištěno, že žalobce objednávaje si oblek a dávaje F. R.-ovi 40 K, nemluvil s ním ani o kvalitě, ani o kvantitě látky, tím méně pak s ním v příčině této něco ujednal, a že nevolil látku tuto ani co do vzorku. Dále je zjištěno, že R.-ovi neurčil ani cenu látky, kterou tento koupiti měl, ba ani přibližnou výši ceny. Za těchto okolností, i když připustiti lze, že tento projev vůle nemusí se státi právě výslovně, že dle §. 428. ob. z. obč. naopak je přípustno odevzdání také konkludentním prohlášením, tož dlužno přece se strany druhé setrvati při tom, že nabytí vlastnictví dle §. 428. ob. z. obč. předpokládá, by zcizující svou vůli projevil. Pouhým schválením a zaplacením objednaného obleku po jeho zkoušce je projevena však, nepřihlížejíc k tomu, že zkouška týkala se v daném případě jen kabátu, na nejvýše vůle objednatelova, tudíž nabyvatelova, že oblek při dodání bez závady přijme, a že proti němu nebude činiti zejména výtek; nějaké vůle zcizujícího, v našem případě krejčího R.-a, neprojevují však tyto skutečnosti vůbec, nejméně pak v tom směru, že bude věc budoucně držeti jménem nabyvatelovým.
Poněvadž tudíž žalobce neprokázal, že mu k oděvu do exekuce vzatému přísluší právo, které by ve smyslu §. 37. ex. ř. nedopouštělo výkonu exekuce, je výrok rozsudku soudu odvolacího, žalobu jeho zamítající, ospravedlněn, jeho pak dovolání, opřené o dovolací důvod §. 503. č. 4. c. ř. s. neodůvodněno, důsledkem čehož je slušelo zamítnouti.
K. K.