NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2813.

Samospráva obecní. — Chudinství: I. Právní povaze dobrovolné veřejné dražby se nepříčí, vyhradil-i si prodávající schválení nejvyššího podání. — II. Není dražbou veřejnou ve smyslu dražebního řádu z 15. července 1786 sb. z. s. č. 565, dv. dekretu z 13. prosince 1808 sb. z. pol. sv. 31 č. 62 a § 21 čes. chůd. zák. z 13. května 1896 č. 46 z. z., je-li účast při dražbě omezena na osoby individuelně zvané.
(Nález ze dne 30. října 1923 č. 17845.)
Věc: Městská obec Liberec proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněné společenstvo: adv. Dr. Pirkl z Liberce) stran dražeb na kůže, pořádaných Společenstvem řezníků v Liberci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Společenstvo s obm. ruč. »Reichenberger FleischhauerVereinigung zur Verwertung der bei der Schlachtung der Tiere sich ergebenden Nebenprodukte« má podle § 3 stanov za úkol, zpeněžovati co možná nejvýhodněji kůže poražených zvířat, které mu členové společenstva podle statutární své povinnosti odvádějí. Prodej kůží provádí představenstvo v dohodě s dozorčí radou z volné ruky anebo aukcí, buď veřejnou nebo omezenou na zvané kruhy kupců, v celku nebo po částech nejvyššímu podateli.
Tyto aukce konají se podle spisů v pravidelných obdobích. Sdružení uvádí je interesentům ve známost zvláštními pozváními, které rozesílá na koželužny a obchodníky s kožemi. Den aukce ohlašuje se také v časopisu »Deutsche Fleischer-Zeitung«. Pozvání má v čele význačnou poznámku »Nur für Geladene« a podotýká dále: »Da der Verkauf nur auf Geladene beschránkt ist, wird hoflichst ersucht vorliegende Einladung als Legitimation vorzuweisen.« »Zur Besichtigung der Ware werden die Geladenen hoflichst eingeladen.« Právo příklepu zůstává vyhrazeno prodejní komisi. K účasti na aukci připuštěn je pouze ten, kdo se takovou pozvánkou legitimuje. V administrativním řízený slyšený kontoirista Společenstva V. R. deponoval k tomu, že dostaví-li se někdo bez pozvánky, vydá se mu pozvání dodatečně, vykáže-li se jako zástupce nějaké firmy, na kterou se jako na eventuelního kupce pomýšlí.
Výměrem městské rady v L. z 16. března 1922 bylo společenstvo řezníků vyrozuměno, že na příště jest z těchto aukcí odváděti chudinské procento, a dalším výměrem z 1. dubna 1922 upozorněno, že aukce ty mají povahu veřejných dražeb ve smyslu draž. řádu z 15. července 1786 č. 565 sb. z. s., a že tudíž dlužno vyžádati si pro ně vždy povolení městské rady. Rekurs podaný společenstvem do těchto výměrů byl rozhodnutím městského zastupitelstva z 26. dubna 1922 zamítnut, ježto dražby kozí již podle své povahy jsou navštěvovány jen určitým okruhem koupěchtivých, společenstvo všechny v úvahu přicházející obchodníky a producenty pozvánkami vybízí k účasti na aukcích a aukce ještě také v denních listech ohlašuje. Ježto také koupěchtiví, kteří bez takového pozvání k aukci se dostaví, beze všeho dostanou pozvánku jako průkaz dodatečně, mají aukce ony všechny známky veřejné dobrovolné dražby, a jsou tedy naříkané výměry odůvodněny.
K dalšímu rekursu společnosti zsv nař. rozhodnutím usnesení městského zastupitelstva právě uvedené, jakož i oba svrchu citované výměry městské rady zrušil z důvodu, že tu nejde o veřejné dražby ve smyslu § 21 chůd. zák. a dv. reskriptu z 13. prosince 1808 sb. z. pol. sv. 31. Pojem veřejné dražby předpokládá totiž, že prodej je každému přístupný, a že prodatel je podmínečně vázán nejvyšším podáním. Tyto podmínky nejsou tu splněny, a nejde tedy o veřejné dražby, nýbrž o prodeje z volné ruky. Proto nelze také společenstvu ukládati za povinnost, aby si vyžádalo předem vždy povolení ve smyslu licitačního řádu z r. 1786.
O stížnosti podané do rozhodnutí toho obcí L. nss uvážil:
Žal. úřad uvádí k odůvodnění svého závěru, že aukce pořádané libereckým sdružením řezníků nelze pokládati za dražby veřejné, dvojí důvod: jednak, že nejsou každému přístupny, jinak že prodatel není bezpodmínečně vázán nejvyšším podáním.
Pokud se týče tohoto druhého bodu, nelze ovšem s názorem žal. úřadu souhlasiti. Ani licitační řád z 15. července 1786 sb. z. s. č. 565 ani jiný obecný předpis nemají ustanovení, které by vlastníka dražené věci bezpodmínečně vázalo na nejvyšší podání, a bránilo mu, aby skutečné uzavření smlouvy s nejvíce podávajícím nevyhradil svému rozhodnutí. Výhrada taková plyne z vlastníkova práva volné disposice s jeho věcmi, a není s pojmem dobrovolné veřejné dražby v rozporu. Nelze tedy z toho, že si prodejní komise v podmínkách aukčních vyhrazuje právo příklepu dražených kozí, vyvozovati, že by se nejednalo o veřejnou dražbu.
jinak má se však věc, pokud jde o prvý důvod v rozhodnutí uplatněný.
Není ovšem pochybnosti o tom, že — jak namítá stížnost — aukce kozí Sdružením pořádané mají povahu dražeb. Avšak úředního povolení podle lícit. řádu z 15. července 1786 sb. z. s. č. 565 potřebí pouze pro dražby veřejné, a také povinnost k placení chudinského procenta nastává podle § 21 lit. a) chůd. zák. z 3. prosince 1868 č. 59 z. z. ve znění zák. z 13. května 1896 č. 46 z. z. toliko při dobrovolných dražbách veřejných. Spor soustřeďuje se tedy v otázku, lze-li zmíněné aukce pokládati za aukce veřejné.
Při řešení této otázky dlužno mít na paměti, že chudinské procento je veřejnou dávkou. Podle § 111 úst. listiny mohou veřejné dávky býti ukládány jen na základě zákona. Každá veřejná dávka předpokládá tedy, že povinnost ji platiti je právní normou nepochybným a jasným způsobem i vyslovena. Z toho se však podává interpretační pravidlo, že povinnost tu lze přijati jenom tam, kde zákon má takový určitý předpis, a že je nepřípustno ustanovení ukládající placení dávky vykládati extensivně. Podle tohoto pravidla dlužno tedy zjistiti také pojem »veřejné dražby« jako předpoklad pro povinnost k placení chudinského procenta.
Z pojmu »veřejnosti« plynulo by o sobě, že jenom takovou dražbu lze pokládati za veřejnou, která je veřejně, tedy každému — aspoň každému, kdo má na ní vážný zájem — přístupná, a tvoří tak protiklad proti dražbě přístupné jenom určitým osobám. V tomto smyslu mluví na př. o veřejné schůzi § 15 zák. spolk. z 15. listopadu 1867, a podobně § 2 zák. o právu shromažďovacím z téhož dne klade proti sobě shromáždění všeobecně přístupná a shromáždění omezená na zvané hosty. Tento výklad podávající se z přirozeného významu slova, bylo by ovšem nutno modifikovati, kdyby positivní předpisy o veřejné dražbě vedly k jinému vymezení onoho pojmu. Pokud se týče licitačního řádu z 15. července 1786, nedefinuje přímo pojmu veřejné dražby, nýbrž obsahuje toliko předpisy, jak při ní postupovati. Teprve dekret dv. kanceláře z 13. prosince 1808 (sb. zák. pol. sv. 31 č. 62 str. 124), vydaný na vysvětlenou tohoto lícit, řádu, stanovil, »dass eine jede Versteigerung fur öffentlich zu achten sei, wo mehrere Menschen zugleich zur Verausserung einer oder mehrerer Sachen zusamem berufen werden, um solche mittels des Überbietens an sich zu bringen.« Z tohoto ustanovení o sobě by tedy ovšem neplynulo, že všeobecná přístupnost byla by podstatnou náležitostí dražby veřejné. Dlužno však uvážiti, že dekret z 13. prosince 1808 nechce samostatně stanoviti nový pojem veř. dražby, nýbrž — jak tomu nasvědčuje již jeho nadpis »Erläuterung der Licitationsordnung vom 15. Juli 1786« — toliko vysvětliti pojem veřejné dražby tak, jak jej předpokládá licit. řád z r. 1786. Dlužno tedy pojem ten vyvoditi z obou těchto norem v jich spojitosti.
§ 2 lícit. řádu nařizuje, že místo, den a hodina dražby musí býti ohlášený »dem Publikum«, a podobně dlužno dle § 5, odst. 3 seznam tam uvedený »dem Publikum« sděliti; § 18 pak stanoví, že každý, kdo je způsobilý draženou věc míti v držení, může během vyvolávání podávati tak často a tolik, jak mu libo. Z těchto ustanovení vyplývá, že licit. řád z r. 1786 vychází z onoho pojmu veřejnost, jak byl svrchu vyvozen z přirozeného významu slova, a že má na mysli jenom takové dražby. Které jsou veřejné, tedy všeobecně přípustné. Protivu k nim tvoří pák dražby, přístupné jenom určitému okruhu osob. lak široký je okruh ten, zůstává lhostejno. Jediné rozhodnutí jest, zda podle disposice vlastníka dražené věci má míti přístup k dražbě kdokoli — a potom ovšem nelze nikomu přístup zabrániti — či jenom určití interesenti vlastníkem designovaní; v tomto případě dražba není určena pro veřejnost, a je přípustná jen těm, koho vlastník pozval.
V daném případě stížnost poukazuje zejména na to, že Sdružení zve k dražbám všechny, kdož jako vážní interesenti přicházejí v úvahu, že se aukce ohlašují také v časopisu Deutsche Fleischer-Zeitung, a konečně že prý se pozvánky legitimující k účasti na aukci vydají také dodatečně interesentům, kteří se dostaví bez pozvání. Než i kdyby tyto skutečnosti, které zúčastněnou stranou v administrativním řízení byly z části opřeny, byly pravdivé, neměnilo by to ničeho na věci. Neboť jedině rozhodnou je okolnost — kterou st-lka nepopírá — že totiž Sdružení vyhrazuje si výběr osob, kterým chce poskytnouti možnost, aby dražených věcí nabyly, a že se dle toho dražby účastniti může toliko ten, komu Sdružení vydalo — ať již dříve, ať později — pozvánku legitimující k účasti. Nejsou tedy aukce podle disposic Sdružení přístupny každému, nýbrž jenom vybranému kruhu interesentů. Tím je však obecná přístupnost a tedy i povaha oněch aukcí jako dražeb veřejných vyloučena.
Odpovídá tedy nař. rozhodnutí, jež z tohoto důvodu popřelo povahu sporných aukcí jako veřejných dražeb, zákonu i faktickému stavu, a bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 2813. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 862-865.