Č. 6017.

Státní občanství: Příslušník cizího státu (mimo býv. Rakousko-Uhersko), který po roce 1910 a před převratem nabyl stát. občanství rakouského s domovským právem na nynějším území republiky čsl., stal se 28. října 1918 čsl. státním občanem a zůstal jím i po vydání úst. zákona č. 236/1920.
(Nález ze dne 2. listopadu 1926 č. 21747.) Prejudikatura: Boh. 1065, 2588 adm. a j.
Věc: Jindřich Leon P. v Nice (adv. Dr. Rud. Rábl z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla v postupu správních stolic zamítnuta žádost st-le, aby mu bylo vydáno potvrzení o tom, že není čsl. státním občanem. V důvodech uvedeno:
Leonu P-ovi, původně ruskému příslušníku bylo uděleno dekretem býv. místodržitelství v Brně z 26. ledna 1916 státní občanství rak. s dom. právem v Brně. Proto se stal jmenovaný po státním převratu čsl. státním občanem a je dosud čsl. státním příslušníkem, třebas o přiznání státního občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/20 nezažádal. Ustanovení tohoto paragrafu vztahuje se totiž pouze na osoby, které nabyly dom. práva na nynějším území Čsl. republiky po 1. lednu 1910 a příslušely bezprostředně před tím do některé obce ležící na území býv. říše Rakousko-Uherské mimo území Čsl. republiky. Osoby, které neměly dom. práva, jako shora jmenovaný, na území býv. Rak.-Uherska, nejsou podrobeny uznávacímu řízení podle uvedeného § 9 cit. zák. a staly se bez ohledu na to, kdy nabyly dom. práva na území Čsl. republiky, čsl. státními občany i podle shora uvedeného úst. zákona a to dnem jeho účinnosti. Tento výklad plyne zcela jasně z ustanovení mírové smlouvy St. Germainské s Rakouskem a smlouvy Trianonské s Maďarskem, na nichž jednotlivá ustanovení úst. zákona shora citovaného jsou založena. Mírové smlouvy St. Germainská s Rakouskem a Trianonská s Maďarskem upravují státoobčanské poměry vzhledem k býv. Rakousku a Uhersku, takže se nevztahují na osoby, které dříve příslušely do jiného státu než Rakouska neb Uherska. Čl. 70 smlouvy St. Germainské a 61. smlouvy s Maďarskem ustanovuje, že osoby požívající dom. práva na území býv. mocnářství Rak.-Uherského stávají se příslušníky toho státu, který na území, v němž domovská obec leží, vykonává právo svrchovanosti. Odchylku tvoří pouze osoby, které na území odstoupeném Československu nabyly dom. práva teprve po 1. lednu 1910 a před tím příslušely na území býv. Rak.-Uherska, podle č. 76 a 77 mírové smlouvy St. Germainské a čl. 62 mírové smlouvy s Maďarskem. Mírovou smlouvou vztahující se na úpravu poměrů mezi býv. Rak.-Uherskem a jednotlivými státy nástupnickými, nemohla by býti také jinému na smlouvě této nesúčastněnému státu uložena povinnost převzíti zpět do státního svazku své bývalé příslušníky, kteří nabyli rak. stát. občanství s dom. právem na nynějším území Čsl. republiky teprve po 1. lednu 1910. Shora jmenovaného dlužno tedy považovati za státního občana čsl. a nelze mu vydati potvrzení o tom, že jím není.
O stížnosti do rozhodnutí toho nss uvážil:
Bezdůvodná je námitka stížnosti, že naříkané rozhodnutí je v rozporu se zákonem, poněvadž se opírá o ustanovení mezinárodních smluv, jež se nikdy nestaly pramenem čsl. práva, resp. poněvadž z těchto smluv vkládá do zákona smysl, který mu nedal zákonodárce.
Čte-li se totiž nař. rozhodnutí s náležitou pozorností, totiž tak, jak bude dole uvedeno, je patrno, že žal. úřad vzal za právní základ, o který svůj výrok opřel, vnitrostátní právní řád, jaký byl v době převratu a úst. zák. č. 236/20 a že se dovolal mírových smluv toliko na podporu správnosti právního názoru, který vyvodil již z onoho právního řádu, resp. z ústavního zákona.
Vyslovilť žal. úřad zcela jasně jednak, že se stal st-l čsl. státním občanem již tím, že měl v době státního převratu dom. právo v Brně — tedy zřejmě na základě právního stavu ještě před mírovými smlouvami, — jednak že toto státní občanství má dosud, poněvadž osoby, které sice nabyly domovského práva na nynějším území Čsl. republiky po 1. lednu 1910, ale neměly ho před tím na území býv mocnářství Rak.-Uherského nejsou podrobeny uznávacímu řízení podle § 9 uvedeného úst. zákona, nýbrž staly se i podle tohoto úst. zákona čsl. státními občany beze zření k tomu, kdy nabyly domovského práva na území čsl. republiky.
K prvému z výroků těch, jehož správnost stížnost ostatně ani zvlášť nebéře v odpor, stačí uvésti:
Nss vyslovil a zevrubně odůvodnil již v nál. Boh. 1065 adm. právní názor, na němž trvá, že dnem 28. října 1918 vzniklo státní občanství čsl. pro všechny, kdo v té době byli příslušni do některé obce na čsl. území státním. Stejné stanovisko zaujal nss také v nál. Boh. 2588 adm.
Je-li tomu tak, a není-li sporu o tom, že st-l příslušel 28. října 1918 dom. právem do Brna, tedy do obce ležící na území Čsl. republiky, nemůže býti pochybnosti, že se stal již uvedeným dnem čsl. státním občanem beze zření k tomu, kdy tohoto dom. práva nabyl, poněvadž dle uvedeného názoru je pro státní občanství čsl. rozhodno právě jen dom. právo, které měla dotčená osoba v den 28. října 1918. Je tedy nař. rozhodnutí, pokud vyslovuje, že se stal st-l po státním převratu čsl. státním občanem důsledkem dom. práva v Brně v r. 1916 získaného, ve shodě se zákonem.
Zbývá tedy jen otázka, zda nastala na tomto stavu nějaká změna úst. zákonem z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., neboť nenastala-li změna taková, nebude lze ani druhému výroku žal. úřadu, že st-l je dosud čsl. státním občanem, vytýkati rozpor se zákonem.
Úst. zákon č. 236/20 označuje se v nadpisu svém jako zákon, »kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání stát. občanství a práva domovského v republice Čsl.«, § 3 zákona toho pak stanoví, že »dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání stát. občanství, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají nadále v platnosti.« Úst. zákon č. 236/20 nechtěl tedy býti výlučnou normou právní o úpravě státního občanství, nýbrž naopak chtěl zachovati dosavadní stav právní ovšem s doplňky a změnami, jež sám stanoví.
Z toho plyne, že osoby, které dle právního stavu platného do vydání cit. úst. zákona, vylíčeného v uvedených nálezech nss-u, staly se čsl. státními občany již na základě toho, že měly domovské právo na čsl. státním území v den 28. října 1918, toto státní občanství podržely také za platnosti úst. zákona č. 236/20, jestliže a pokud ústavní zákon osoby ty z čsl. státního občanství nevyloučil, resp. další trvání jejich čsl. státního občanství neučinil závislým na splnění určitých dalších podmínek.
Poněvadž jde u st-le o státní občanství na základě dom. práva, mohou z ustanovení úst. zákona padati na váhu bod 1 §u 1 a § 9. Obě tato ustanovení se nepochybně doplňují, neboť prvé má na mysli osoby nabyvší dom. práva nejpozději dnem 1. ledna 1910, druhé pak vztahuje se k osobám, které práva toho nabyly teprv po tomto dnu.
Jestliže však bod 1 § 1. nepraví, že se stávají státními občany toliko osoby, jež jsou v něm blíže označeny a jestliže § 9 výslovně předpokládá, že osoby, k nimž se vztahuje, příslušely dříve do některé obce v území býv. říše Rak.-Uherské mimo nynější území Čsl. republiky, pak je patrno, že úst. zákon vůbec nedisponuje o osobách, jež sice získaly dom. právo na zdejším státním území až po 1. lednu 1910, ale před tím nepříslušely do některé obce býv. říše Rak.-Uherské mimo území nynější Čsl. republiky.
Neustanovil-li však úst. zákon č. 236/20 o těchto osobách vůbec, t. j. jestliže je ani z čsl. státního občanství nevyloučil ani další trvání jejich státního občanství neučinil závislým na splnění dalších podmínek, pak z toho plyne ve smyslu toho, co shora uvedeno, že osoby ty podržely čsl. státní občanství, jehož nabyly ve smyslu právního názoru vysloveného v uvedených nálezech nss-u, nezměněně také za platnosti úst. zákona toho a že tedy jsou dosud čsl. státními občany.
Právem vyslovil tedy žal. úřad také, že st-l je dosud čsl. státním občanem.

Citace:

č. 6017. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 541-544.