NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Č. 3051.

Školství: I. Znalost jazyka není za všech okolností průkazem národní příslušnosti dítěte. — II. Zjišťuje v reklamačním řízení podle § 20 mor. zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 národnost školních dítek objektivními znaky, není úřad vázán na určité takové znaky. — III. Není podstatnou vadou řízení, netázal-li se úřad, vyslýchaje v tomto řízení otce dítěte, těchto otců po jejich národnosti. — IV. Není nutno, aby komisionelní řízení v takovém případě konané bylo stranám předem oznamováno. — V. Předpisy vl. nař. ze 14. června 1922 č. 198 Sb. o evidenci provinilců nemají významu pro zjištění národnosti školního dítěte podle cit. mor. zem. zák.
(Nález ze dne 4. ledna 1924 č. 22208/23.)
Prejudikatura: Boh. 1397 a jiné.
Věc: Ant. K. a soudr. a místní školní rada v D. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vylou- čení dítek z návštěvy obecné školy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.

Důvody:
Podle § 20, odst. 2 mor. z. z. z 27. listopadu 1905 č. 4 z r. 1906 jest dítě školou povinné zpravidla povinno choditi do školy, jejíž jazyk vyučovací se shoduje s národností jeho.
Otázka pak, ke které národnosti dítě náleží, jest — jak již vysloveno bylo v nál. Boh. 1397 — otázkou skutkovou a prohlašuje uvedený zemský zák. mor. za jeden ze zevních znaků národnostní příslušnosti znalost jazyka v takovém rozsahu, že dítě dovede užívati jazyka toho jako dorozumívacího prostředku v denním životě a vyjadřovati jím svoje myšlenky a představy, Znalost jazyka není tedy za všech okolností průkazem příslušnosti k určité národnosti, naopak jest národnost zjistitelná i jinými objektivními znaky a musí býti jimi také v případech pochybnosti zjištěna za šetření všeobecných zásad správního řízení, zejména za šetření zásady slyšení stran.
Z toho se podává, že úsudek úřadu o tom, které národnosti dítě přísluší, jest výsledkem skutkového hodnocení různých zevních znaků, poukazujících k tomu, že určitá osoba přísluší určité národnosti. Zevní znaky ty mohou býti nejrůznějšího druhu a úřad není při svém uvažování vázán na žádné určité znaky a není jeho povinností, aby pojal v okruh svých úvah v konkrétním případě všechny možné zevní znaky, jež by mohly vydati svědectví o národnosti určité osoby. Záleží toliko na tom, aby byl během řízení sebrán skutkový materiál v takové míře, aby stačil pro utvoření úsudku o určité národnosti, a aby byl z něho logicky možný úsudek, k němuž úřad jako k výsledku svých úvah dospěje.
Není tedy podstatnou vadou řízení reklamačního, nevyžádal-li si úřad při místním řízení přímé výpovědi otce resp. zákonného zástupce o tom, k jaké národnosti se sám hlásí a jest tedy již z toho důvodu bezpodstatná námitka stížností, že nebyli otcové dítek reklamovaných »především« dotázáni na svoji národní příslušnost. Než v tomto bodě nelze dáti stížnostem za pravdu také z té příčiny, že zásadě »slyšení stran« nelze procesuálně rozuměti jinak, než jako pravidlu určujícímu, že musí býti úřady správními poskytnuta stranami na sporu zúčastněným možnost sledovati průběh řízení správního ve všech jeho fázích a zaujmouti k vůli obhájení svých práv ke všem průvodům a výsledkům v řízení vytěženým své stanovisko. Ze zásady té však nelze dovoditi procesní povinnost úřadu, aby v řízení o sporné školské příslušnosti dítek použil jako korunního průvodu přímého dotazu u otců dítek, ke které národnosti se tito přiznávají.
Rovněž i druhá námitka formálního rázu, že totiž přišla komise, která měla zjišťovati skutkový základ pro nař. rozhodnutí, do obce bez předchozího oznámení a musilo býti teprve posláno jak pro předsedu místní školní rady, tak i pro otce reklamovaných dítek, takže při zjišťování národnosti dítek Františka a Antonie B-ových nebyl předseda mšr přítomen a tím jemu jako straně na sporu zúčastněné znemožněna kontrola řízení, neobstojí, uváží-li se, že pro řízení o školní příslušnosti dítek není předepsán určitý procesní postup a že jest ponecháno úvaze úřadu, aby sám volil prostředky potřebné k objektivnímu zjištění skutkového základu, zachová-li při tom jen všeobecné maximy řízení správního. Z vylíčeného plyne, že není třeba, aby konání komisionelního jednání — byť to bylo i účelným — bylo předem oznamováno a k němu předem zúčastněné strany zvány, naopak že požadavku slyšení stran jest plně vyhověno, byly-li jen strany k řízení přibrány a tím jim usnadněna a umožněna obhajoba jejich domnělých práv.
Důvodnými shledal však nss stížnosti, pokud napadají rozhodnutí pro neúplnost skutkového zjištění, které bylo základem pro závěr o příslušnosti dítek k národnosti české.
Bylo tudíž postupovati podle předpisu § 6 zák. o ss. Dovolávají-li se stížnosti k posílení svého právního stanoviska také nař. ze 14. června 1922 č. 198 Sb., pak jsou v zajetí právního omylu, neboť nař. to, upravujíc otázky evidence provinilců pro účely kriminalistické statistiky, nepodává právní normy o tom, jaké kdo jest národnosti, a nemůže tudíž vzato býti na potaz při luštění otázek přítomným sporem nadhozených.

Citace:

č. 3051. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 184-186.