NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 3668.

Společnost s ručením obmezeným (zákon ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.).
Předpis §u 76 zákona o společnostech s r. o. o nutnosti notářského spisu při převodu závodního podílu mezi živými vztahuje se i na smlouvu předběžnou.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1924, Rv I 1681/23.)
Žalobu o náhradu škody opíral žalobce o jednání žalovaného, jenž mu na navštívence sdělil, že kupuje od něho (žalobce) podíly společnosti, čímž vzbudil u něho domněnku, že závodní podíly jsou tím prodány, následkem čehož žalobce, odmítnuv další koupěchtivé, utrpěl škodu, ježto podíly zatím v ceně poklesly. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Po právní stránce byla rozepře správně posouzena. Na tom, zda byl prodej žalobcových podílů již úplně dojednán, či zda šlo o pouhé předběžné vyjednávání, vůbec nezáleží, rozhodným jest, že prodej nebyl platným pro nedostatek formy notářského spisu, která jest v §u 76 zákona o společnostech s obmezeným ručením ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. pro převod podílů mezi živými předepsána. Pro nedostatek této formy nemohla býti stranami platně dojednána ani smlouva předběžná podle §u 936 obč. zák., neboť bylo by nepřípustným obcházením onoho velícího předpisu zákona, kdyby neměl o formě smlouvy předběžné platiti týž předpis jako o smlouvě samé. Nebyla-li smlouva o prodeji podílů dle zákona platná, nemůže se žalobce domáhati ani jejího splnění, ani náhrady škody pro nesplnění. To uznává žalobce sám tím, že formuluje žalobní nárok jako nárok na náhradu škody zaviněné žalovaným bezprávným činem, totiž tím, že ho prohlášením o převzetí podílů uvedl v omyl, pro který žalobce odepřel, podíly jinak prodati. Nelze-li však žalobci přiznati nárok na náhradu pro nedodržení smlouvy, tím méně může se tak státi z důvodu bezprávného činu, neboť tu by musil žalobce dokázati zavinění žalovaného, totiž jeho zlý úmysl neb nedbalost (§§ 1294, 1295, 1296 obč. zák.). Žalobce ani netvrdí, tím méně nabídl se dokázati, že žalovaný uvedl ho v omyl úmyslně nebo z nedbalosti. Nemůže tvrditi ani, že žalobce, když mu poslal na navštívence zprávu o převzetí podílů a složení peněz do týdne v bance, neměl úmyslu skutečně tak učiniti, ani že při povinné bedlivosti musil věděti, že nebude moci slib splniti. Při úplném nedostatku takového tvrzení nelze mluviti o tom, že žalovaný žalobcovu škodu zavinil bezprávným činem. Pokud zklamal důvěru žalobcovu, že splní, co slíbil, jde jen o prosté nedodržení smlouvy. Pokud žalobce mimo to byl na omylu o platnosti závazku žalovaného, zavinil svůj omyl sám neznalostí řádně prohlášených zákonných předpisů a nemůže se ho dle §u 2 obč. zák. dovolávati.

Citace:

č. 3668. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 473-474.