Čís. 8652.

Přiznal-li podle § 587 uh. tr. ř. nejvyšší soud nárok na odškodné za bezprávně utrpěnou vyšetřovací vazbu a ministr spravedlnosti stanovil výši odškodného, nepřichází v úvahu předpis § 105 ústavní listiny. Nárok na odškodné za bezprávně utrpěnou vyšetřovací vazbu jest nárokem veřejnoprávním.
Tím, že zákon přikázal veřejnoprávní nárok do příslušnosti řádných soudů, nezměnil nic na jeho právní povaze jako nároku veřejnoprávního.
Třebas soud vzhledem k § 4 zákona ze dne 25. října 1925, čís. 217 sb. z. a n., musel uznati svou příslušnost, jest oprávněn odmítnouti žalobu, shledá-li, že jest nepřípustnou.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1929, R I 1032/28.)
Žalobce byl dne 29. prosince 1922 zatčen v Košicích pro podezření z rozšiřování padělaných československých státovek. Usnesením vyšetřujícího soudce sedrie v Košicích byla na něho uvalena vyšetřovací vazba až do dne 30. ledna 1923, vyšetřování proti žalobci bylo usnesením vyšetřujícího soudce ze dne 26. července 1923 ve smyslu § 128 tr. ř. zastaveno a nejvyšším soudem v Brně bylo dne 8. ledna 1925 ve smyslu § 580 tr. ř. rozhodnuto, že žalobci přísluší nárok na náhradu škody za zatímní vyšetřovací vazbu v době od 30. prosince 1922 do 30. ledna 1923. Žalobce na základě usnesení nejvyššího soudu žádal odškodné 12 476 Kč. Ministerstvo spravedlnosti přiznalo žalobci jako náhradu jen 1 500 Kč. Žalobou, o niž tu jde, zadanou na zemském soudě v Praze domáhal se žalobce na československém státu zaplacení zbytku. Žalovaný erár namítl především nepřípustnost pořadu práva, uváděje, že o nároku — Čís. 8652 —
98
na odškodné s konečnou platností rozhoduje nejvyšší soud, po případě ministerstvo spravedlnosti, takže jest žaloba z pořadu práva vyloučena. Soud prvé stolice vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva a žalobu odmítl. Důvody: Soud, obmeziv jednání na námitku nepřípustnosti pořadu práva, vyslovil podle § 42 j. n. svou nepříslušnost a zároveň zmatečnost předcházejícího řízení, uznav současně, že námitka nepřípustnosti pořadu práva jest odůvodněna, neboť podle § 587 zák. čl. XXXIII:1896 o soudním trestním poriadku o nároku na odškodné pro případ nevinně vytrpěného předběžného zatknutí a vyšetřovací vazby rozhoduje s konečnou platností nejvyšší soud a teprve, uzná-li nárok, odstoupí spisy ministerstvu spravedlnosti, které pak ustanoví výši odškodného. Jde o řešení otázky, zda strana, nejsouc s přiznanou náhradou spokojena, může se pořadem práva u řádných soudů domáhati náhrady škody z důvodu utrpěné vyšetřovací vazby. Podle rozhodnutí nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 25. června 1927, čís. 12529/27 může strana podle § 105 prvý odstavec ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n. ve všech případech, v nichž úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, když veškeré opravné prostředky vyčerpala, dovolávati se nápravy pořadem práva. Soud však v souzeném případě vzhledem k přesnému ustanovení § 587 tr. por. pořad práva za přípustný nepovažuje, neboť ustanovení tohoto § o možnosti žaloby na stát pro případ odepření náhrady nebo náhrady nedostatečné zmínky nečiní opakem k zákonu ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák. § 4 odst. 2, kde se vyhražuje straně, byla-li požadovaná náhrada zcela nebo částečně odepřena, možnost žaloby na náhradu proti státu. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Nejvyšší správní soud v Praze odmítl usnesením ze dne 15. června 1927 stížnost žalobce do rozhodnutí ministerstva spravedlnosti z 15. dubna 1926, čís. 11045, jímž mu jako náhrada za neodůvodněnou vazbu bylo místo žádaných 12 476 Kč přiznáno jen 1 500 Kč podle § 105 prvý odstavec úst. listiny a § 3 písm. a) zák. o správním soudě, ježto podle jeho názoru jde tu o nárok soukromoprávní. Tímto výrokem jsou soudy vázány podle § 4 zák. čís. 217/25, takže jest v tomto sporu vycházeti z toho, že uplatňovaný nárok jest soukromoprávní. Soud prvé stolice uznal na nepřípustnost pořadu práva pro tento nárok, vycházeje z toho, že o něm rozhodlo s konečnou platností ministerstvo spravedlnosti. Soud rekursní není tohoto názoru, neboť mínění to nemá opory ani v § 587 tr. por. platného na Slovensku, aniž je lze odůvodniti z povahy nároku. Nejednáť se tu o rozhodnutí v pravém slova smyslu. Ministerstvo nerozhodovalo jako úřad žalobci nadřízený o jeho právech, nýbrž učinilo jako zástupce jedné ze stran soukromoprávního poměru k žádosti žalobce jako strany druhé jen prohlášení o tom, pokud jeho nárok, jenž byl rozhodnutím nejvyššího soudu uznán důvodem po právu, uznává co do výše. Kdyby byl správným názor soudu prvé stolice, byl by tu nepřezkoumatelný výrok jedné strany o nároku strany druhé, což by odporovalo pojmu soukromoprávního nároku. Ale, i kdyby šlo podle § 587 tr. роr. o rozhodnutí — Čís. 8652 —
99
úřadu v pravém slova smyslu, jež nepodléhalo přezkoumání, nastala změna §em 105 úst. listiny, neboť podle čl. 1. uv. zák. k ní zákony jí odporující jsou neplatné, takže by v každém případě platil § 105 úst. listiny, jehož podrobnosti upravil zák. čís. 217/25. Tento § 105 úst. list. má však na mysli nejen t. zv. pravá rozhodnuti správních úřadů, nýbrž i taková, jež jsou vlastně prohlášením jedné z koordinovaných stran. Soud rekursní dochází proto k závěru, že pro nárok uplatňovaný žalobcem jest pořad práva přípustný, ježto nejde o nárok veřejnoprávní, není tu příslušnosti dovolaného soudu podle zák. čís. 4/18, takže by se příslušnost řídila podle všeobecných pravidel platných pro Slovensko. Leč, an žalovaný stát upustil od námitky místní nepříslušnosti, nelze zkoumati, zda žaloba právem byla podána u zemského soudu v Praze.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu, avšak s tou opravou, že se žaloba odmítá nikoliv pro nepřípustnost pořadu práva, nýbrž pro nepřípustnost žalobního nároku (žaloby).
Důvody:
Jde o odškodné za bezprávně vytrpěnou vyšetřovací vazbu, o nárok podle § 576 a 580 tr. řádu slov., o němž tento zákon dále předpisuje: v § 584, že odškodňovací řízení býti musí zahájeno u sedrie, která jednala v dotyčné trestní věci jako soud prvé stolice, pokud se týče v jejímž obvodu jest okresní soud jednavší v prvé stolici; v § 586, že okolnosti rozhodné pro ustanovení odškodného vyšetří soud z úřední povinnosti; v § 587, že po skončení šetření předloží sedrie všecky spisy nejvyššímu soudu, který o nároku na odškodné rozhodne s konečnou platností a, uzná-li ho, postoupí spisy ministru spravedlnosti, a že ministr spravedlnosti na základě rozhodnutí nejvyššího soudu stanoví výši odškodného. Čtenář zákona má určitý a nevyhladitelný dojem, že zákon chce, by tímto rozhodnutím věc byla odbyta, a že nemá míti průchod žádný další pořad, najmě tedy pořad práva, a zvláště ten ne, protože, kdyby ho zákon byl chtěl dopustiti, proč by byl neuložil soudům hned, by i výši stanovily, když všecky k tomu potřebné skutečnosti musí vyšetřiti a zjistiti a o nároku uznati? Proč by byl nenařídil, by nejvyšší soud, uzná-li nárok, uznal hned také o jeho výši? Že tento předpis nelze vůbec spojovati s § 105 úst. list., plyne, nehledíc k tomu, že tu nejde, jak níže ukázáno bude, o nárok soukromoprávní, jenž jest podmínkou pořadu podle § 105 ú. l., také z toho, že nejvyšší soud postoupí ministrovi spisy jen, když nárok uznal, kdežto, neuzná-li jej, spisy se k ministrovi vůbec nedostanou a správní řízení nenastane, takže věc jest vyřízena rozhodnutím nejvyššího soudu nárok neuznávajícím s konečnou platností; avšak poněvadž tu rozhodl soud (ovšem ve své funkci jako tribunál trestního práva) a nikoli správní úřad, nemůže už proto míti průchod § 105 úst. list., neboť jak by soudové mohli směti přiznati to, co nejvyšší soud po řádném vyšetření již odepřel? Právě již toto rozdělení úloh vylučuje podřadění případu pod § 105 úst. list., jenž podle svého provedení, jehož se mu dostalo — Čís. 8652 —
100
zákonem ze dne 25. října 1925, čís. 217 sb. z. а n., připouští soudní žalobu zrovna tak proti oduznání nároku v cestě správní jako proti jeho přiznání, neboť v souzeném případě by ten, komu nárok nejvyšším soudem oduznán, pořad práva civilního neměl, protože o něm nerozhodl úřad správní, ale ten, komu byl nárok ten přiznán, by jej měl, o čemž zajisté nelze říci, že by to byl stav harmonický. Tento výsledek logických úvah, jež se již z pouhého obsahu zákona sama namanují, potvrzují motivy zákona. Komentář Dra Balogha, Dra Illése a Fr. Varghy, 2. vyd. Budapešť 1910, 3. svazek, str. 515 vykládá, že ve státech, kde nejsou směrodatné důvody finanční, přenechává se soudům nejen uznání nároku na odškodné, nýbrž i výše jeho, tak na př. v Norsku a Dánsku; v Uhrách však že to nemohlo býti uskutečněno z důvodů finančních a proto zákon úkol rozdělil a pověřil soud jen právem určití nárok na odškodné, určení jeho výše však svěřil ministru spravedlnosti. K určení nároku povolal však přímo hned nejvyšší soud, by se bylo vyvarováno různostem praxe a rozhodnutí spočívala na jednotnosti zásad. K určení výše pak povolal naopak ministra spravedlnosti, protože jak důvody zákona praví, v rozpočtu jest pro tyto náhrady určen úhrnný peníz, jenž nesmí býti překročen, tento peníz však má v patrnosti právě ministr, jenž jeho dočasný stav zná a jest také zodpověděn za to, by položka nebyla překročena. Netřeba ani zkoumati, zda i čsl. rozpočet má takovou položku a zda tedy tento důvod platí i zde, neboť nesejde na tom, proč je to tak předepsáno, nýbrž jedině na tom, že je to tak předepsáno a že tedy určení výše odškodného jest vzato z rukou soudu a dáno do rukou ministra. I kdyby tedy šlo skutečně o soukromoprávní nárok, byl by přece podle ducha a záměru zákona přezkum soudní vyloučen, a že taková výluka, kterou konkrétní zákon soukromoprávní nárok na pořad správní odkázaný výslovně nebo mlčky postihl, přes § 105 úst. list. plně jest přípustná, jest na bíledni, neboť takový konkretni zákon jest lex specialis, jemuž § 105 jakožto lex generalis podle známé právní paroemie derogovati nemůže. A tak jest nepřípustnost dalšího postihu a tedy i žaloby prokázána i pro případ, že by sporný nárok byl nárokem soukromoprávním. Avšak sporný nárok není nárokem soukromoprávním, nýbrž veřejnoprávním, na nějž se § 105 ústavní list. vůbec nevztahuje. Nárok vzešel z trestněprávní činnosti řádných soudů, tedy, poněvadž trestní právo jest, jak se všeobecně uznává, právem veřejným, z veřejnoprávní činnosti státního úřadu a tento ráz úřední činnosti sdílí se i nárokům z ní vznikajícím. Aby však nebylo nedorozumění: i když činnost státních soudů má za předmět nároky soukromoprávní, jest přece rovněž činností veřejnoprávní a nároky z ní snad vzcházející nároky veřejnoprávními, tak zejména i nároky t. zv. syndikátní, při čemž nezáleží na tom, kým zákonodárství dává souditi a rozhodovati, zda zase řádnými soudy, jako činil již § 1341 obč. zák. a činí syndikátní zákon ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák., či úřadům jiným, neboť to je jen otázkou příslušnosti, otázkou čiře formální, která, řídíc se úvahami vhodnosti, nemá s otázkou materielněprávní povahy nároku (poměru) nic společného. Tak byly v Německu dokonce i platy a pense říšských úředníků — Čís. 8652 —
101
a soudců odkázány zákonem na pořad práva, kdežto v tuzemsku náležejí na pořad správní. Rozeznávati jest mezi soukromohospodářskou činností státu, jíž je na př. provoz hutí, dolů, lázní, zemědělských statků a pod. a jeho funkcí jako nositele státní moci (moci soudní a veřejné správy): poměr a činnost orgánů vykonávajících tuto jeho funkci je vždy veřejnoprávním, jak v podstatě uznává také nauka (Ott v článku Rechtspflege und Verwaltung oddíl 2. a 10. ve Festschrift für Franz Klein 1911). Ale ovšem nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 25. června 1927, č. j. 12 529, jímž odmítl stížnost žalobce do ministrova rozhodnutí, kterým mu přiznána náhrada 1 500 Kč, praví, že nárok na náhradu škody z důvodu utrpěné vazby ve smyslu § 576 slov. tr. ř. jest nárokem soukromoprávním, jak prý patrno z ustanovení § 2 čís. 3 slov. civ. soud. řádu, podle něhož spory proti státu o náhradu škody z úředního jednání osob uvedených v čís. 2 téhož §, t. j. soudců, státních zástupců a jiných státních úředníků patří do kompetence řádných soudů a že jde tedy o případ § 105 ústavní listiny. Rozhodnutí z kompetenčního předpisu soudí na soukromoprávní povahu nároku a to jest jeho jediný důvod. Tato methoda není správná, neboť jsou uznaně soukromoprávní věci přikázané pořadu správnímu a uznaně veřejnoprávní věci přikázané pořadu soudnímu (§ 1 jur. n. a zákon ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n.). Veřejnoprávnost a soukromoprávnost jest dokazovati z povahy nároku. Povahu nároku nemůže stanoviti zákon vůbec, natož předpis kompetenční, neboť to je otázkou vědeckou, jejíž řešení se zákonodárci vymyká. Jako zákonodárce nemůže na př. stanoviti, že železo jest rostlinou, neb oduznati, že jest to nerost, a vůbec rozhodovati vědecké otázky a právní, jako na př. otázku, zda držba jest právem či pouhým faktem, tak nemůže ani rozhodovati, zda má ten který nárok povahu nároku veřejnoprávního či soukromoprávního. Kdyby zákon veřejnoprávní nárok prohlásil za soukromoprávní, neznamenalo by to nic jiného, než že chce, by s ním bylo jako se soukromoprávním nakládáno, ačkoli je veřejnoprávním, a když tedy zákon s nějakým nárokem veřejnoprávním naloží jen v tom kterém ohledu jako se soukromoprávním, na př. jen ohledně kompetence, je tím ustanovena jen jeho příslušnost, ale nikoli rozhodnuta jeho právní povaha. Tak zákon ze dne 16. března 1892, čís. 64 ř. zák. ve správném rozpoznání veřejnoprávností nároku přikázal nároky nevinně odsouzených na odškodnění proti státu před někdejší říšský soud (§ 8), kdežto zákon ze dne 21. března 1918, čís, 109 ř. zák. přikazuje je rovněž tak jako zákon ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák. obdobné nároky na náhradu škody nevinně vytrpěnou vyšetřovací vazbou proti této jejich veřejnoprávní povaze, soudům řádným, onen civilním, tento z části trestním (co do nároku) a z části civilním (co do výše). Kdyby mělo býti kompetenčním předpisem rozhodnuto o právní povaze nároku, zda jest soukromoprávním či veřejnoprávním, došlo by se touto cestou k výsledkům naprosto nemožným: tak by na př. všecky nároky odkázané podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. před pražský zemský soud, o nichž nepochybno, že to jsou nároky jen a jen veřejnoprávní, přísluševší dříve ke kompetenci říšského soudu (čl. 3 písm. a) st. zákl. zák. o říš. soudě čís. 143/67), musily by pokládány býti za soukromoprávní a podle toho s nimi býti nakládáno, ba sám § 105 úst. list. stal by se tím naprosto ilusorním, neboť když soukromoprávní nárok odkázán jest před správní úřady, musil by proto pokládán býti za veřejnoprávní a na § 105 by nikdy nedošlo. Než rozhodnutí nejvyššího správního soudu, že jde o soukromoprávní nárok a tedy o případ § 105 ústavní listiny jest podle § 4 zák. z 25. října 1925, čís. 217 sb. z. a n. pro řádné soudy závazné, t. j. ony musí uznati, že je tu jejich kompetence podle § 105 ústavní listiny. Než význam rozhodnutí nejvyššího správního soudu omezen jest zákonem právě jen na tuto formální otázku kompetence, neboť cit. § 4 má za účel řešiti kompetenci mezi soudy a správními úřady s pominutím konfliktního senátu, avšak nemůže stvořiti hmotněprávní nárok tam, kde ho není, kde ho zákon odpírá, neboť takový hmotněprávní význam mu zákon propůjčiti nechtěl a nepropůjčil. A právě proto bylo nutně třeba, prokázati povahu nároku a jeho po předpisu zákona již nastalou vytíženost. Řádné soudy musí tedy uznati svou kompetenci, ale otázku, zda nárok jest přípustný, posuzují samy a otázka ta spadá v jedno s otázkou přípustnosti žaloby. Že otázka příslušnosti úřadu je docela jiná než otázka přípustnosti právního prostředku, vyloženo je podrobně v rozhodnutí čís. 6873 sb. n. s., na něž se odkazuje a nezbývá, než i zde rozhodnouti případ stejně, jako se stalo tam, nepopírajíc totiž příslušnost odmítnouti žalobu pro její nepřípustnost. Neboť i kdyby se věc jakkoli projednala, vždy na konec dojde na to, že peníz ministrem spravedlnosti přiznaný má podle úmyslu zákona míti platnost konečnou a že ho nelze zvyšovati, tak ale všecko pojednání je holou zbytečností a nutno říci, že kde (a priori, už mocí zákona) není nároku, není ani právního prostředku k jeho uplatnění, že prostředek ten — zde žaloba — jest nepřípustný. Doložiti jest jen, že otázka ta, ovšem po rozhodnutí nejvyššího správního soudu nesprávně poznačená jako otázka přípustnosti pořadu práva, byla soudním usnesením ze dne 14. září 1928 učiněna předmětem odděleného projednání a rozhodnutí.

Citace:

8652. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 121-126.